Také máte z dětství vtisknuté některé fráze, které nikdy nezapomenete? Ty moje jsou spojeny s cestováním vlakem. Pod stahovacím oknem s řemenem byl mnohajazyčný nápis s varováním, aby se cestující nevykláněli z oken. Z těch mnoha mi uvízly dva. Tajemný italský È pericoloso sporgersi a pak trochu směšný slovenský Nenahíňajte sa z okien. To víte, že jsme se nahíňali a rádi.
Vlak nejel žádnou závratnou rychlostí, a tak bylo vidět lidi pracující na polích, vesnice a v zatáčce i lokomotivu, která z komína chrlila chuchvalce šedého dýmu. Sem tam přilétla i saze, a pokud to nebylo do oka, ale jen na košili, nevadilo. Vlak měl stále své kouzlo i proto, že se s ním většinou jelo z Prahy za babičkou na venkov. Na větších nádražích vykřikovali prodavači „Horké párky, pivo, limonáda“ a někdy dokonce roznášeli i zmrzlinu, většinou vanilkovou v malých papírových pohárcích. Občerstvovali se nejen lidé, ale i lokomotiva byla žíznivá, a tak ji napájeli vodou z takové velké nádražní pumpy. Uhlí si vozila s sebou ve velkém uhláku na zádi – tendru. Umouněný topič pak musel během jízdy uhlím napájet věčně hladový kotel. Sedadla byla většinou v osobáku dřevěná a sezení na nich nebylo moc pohodlné. To rychlíky měly sezení pohodlnější. Vlaky byly rozděleny až do tří tříd a nejluxusnější byla jednička. Tam byla dokonce plyšová sedadla, kterým se však říkalo „blešáky“. I když to v padesátých letech nebylo od kapitalismu zas tak daleko, tak ale už to patřilo všem a s úklidem se to nepřehánělo.
Zajímavá byla i jízdenka. Malý kousek světle hnědého tvrdého kartonu, na kterém byla kromě cílové stanice vytištěna i řada dalších stanic, do kterých bylo také možné s tímto lístkem jet. Průvodčí v uniformě a s čepicí pak do jízdenky udělal většinou dvě dírky velkými kovovými kleštěmi, které byly pochopitelně předmětem zájmu nás dětí.
Nejvíc nás ale okouzlovala parní lokomotiva. Byla ohromná, černá, s velkými kovovými táhly, která přenášela sílu páry z pístu na kola. Neustále oddychovala a měla hlučnou parní píšťalu. Každá měla vyznačené číslo, z kterého znalí vyčetli její rychlost, počet spřažených náprav a spoustu dalších údajů. Koleje nebyly tehdy svařované termitem, ale jen volně napojované, a tak vlak za jízdy uspával některé cestující rytmickými zvuky. Však také prý tento zvuk inspiroval Antonína Dvořáka ke složení Humoresky. Semafory tenkrát nebyly světelné, ale měly táhla. Bylo-li táhlo zvednuté, mohl mašinfíra jet, ale bylo-li rameno sklopené do vodorovna, muselo se čekat. A čekávalo se často, protože většina tratí byla jednokolejná.
Ještě něco nás děti fascinovalo, a to byly tunely. Najednou byla tma jako v pytli a fantazie pracovala naplno. Občas se také ozval rozzlobený ženský hlas: „Dejte tu ruku pryč! Vy ne, vy.“ Ale tunely nebývaly dlouhé, a tak se najednou zase rozsvítilo a cesta pokračovala. Na nádražích pak byla většinou řada kolejí a chraplavý nádražní rozhlas vytrvale upozorňoval cestující, na kterou kolej přijede ten jejich vlak.
I když to byla doba jinak přetěžká, tak pro nás nevědomé děti vlastně idylická. Poznávali jsme teprve svět a byli ještě plní iluzí. Dnes už se „nenahíňám z okien“ a je to škoda.