KNIHA: Magorovi s kritickou úctou

Ivana Martina Jirouse i šest let po smrti pokládají jedni hlavně za opilce, druzí za národního hrdinu éry normalizace. Teď vyšel jeho první důkladný životopis. Není podlézavý, ale kritický.

Je-li legenda v rozporu s fakty, drž se legendy. To klišé se používá v hospodách i médiích. Některé osobnosti, události a jejich prezentace i hodnocení k němu přímo svádějí. Životopis Ivana Martina Jirouse (1944–2011) od novináře Marka Švehly ale míří právě proti tomuto klišé. V tom je jeho největší cena.

Těžko bychom našli jinou postavu než Magora, jak se Jirousovi říkalo, jež by byla legendami tak ověnčená. Je to i tím, že legendy o sobě sám pěstoval. Tedy ne že by si pustě vymýšlel, ale faktům svého příběhu dával jistou slovní šťávu. A těžko bychom našli jinou knihu než Švehlovu, jež by Magorův příběh rozklíčovala důkladněji a legendy kolem něj lépe uváděla na pravou míru.

Pro jistotu zdůrazněme, že uvádění na pravou míru není přepisování dějin a že kritika není odsudek, ale nezaujaté zkoumání. (Život nenaplněný zkoumáním nestojí za to žít, říkal Sokrates.) V historii zůstane zapsán základní příběh, který už pronikl do české mytologie: Magor byl manažer skupiny Plastic People. Když se komunisté snažili hudební underground pozavírat, odpor stmelil nejrůznější opozičníky včetně Václava Havla. Z této pospolitosti vznikla Charta 77, od níž vedla cesta k listopadu 1989, přesněji k sametovému charakteru získání svobody.

Ale ta legenda měla své kořeny, osobní příběhy, porážky i vítězství. O tom všem, nikoliv o jedné osobnosti, pojednává kniha Magor a jeho doba.

Muž, který se vymykal normám

Je to životopis žurnalistický. Autorem je novinář, který přes dvacet let působí v týdeníku Respekt, nasál tam reportážní či investigativní žurnalistiku a tímto přístupem zpracoval i téma Jirous. Výsledkem je úctyhodných 576 stránek (plus fotopřílohy) nabitých informacemi, fakty, citacemi z knih, časopisů, samizdatů i od svědků událostí. Tedy nejen citacemi, ale i jejich konfrontací s jinými prameny, fakty, články a jinými svědky. A občas i povzdechem, že některé tradované verze příběhů či legend dnes už stoprocentně ověřit není možné. V tomto smyslu je Švehlův opus naprosto ojedinělý.

Časovým těžištěm je éra normalizace (1969–1989) a žánrovým fakta. Někteří lidé mohou říci, že mají raději fabulovanější, literárnější životopisy. Třeba takové, jaké psal Stefan Zweig či u nás Martin Reiner o básníku Ivanu Blatném. To je věc názoru. Ale v žánru, jaký si Marek Švehla zvolil, je jeho kniha špičkou. Pokud by jí někdo vytýkal nedostatek literárnosti, bylo by to podobné, jako kdyby někdo romanopisci vytýkal, že málo předkládá ryzí, ověřená fakta.

Řekněme rovnou, že kniha je určena lidem už poněkud zasvěceným. Zahrnuje totiž čtenáře tak podrobnými a chronologicky řazenými informacemi, že hlavní poselství se vynořuje až po dávkách a postupně: podat význam Jirouse pro českou kulturu i společnost zejména v době, která oficiálním projevům kultury a společnosti dávala neblahé vysvědčení. A v české společnosti 70. a 80. let vystupovaly umanutě nezávislé osobnosti Jirousova typu tak vzácně, že kdyby jich nebylo, zpětně by ta doba působila jako poušť.

Magor byl téměř umanutým člověkem ve více ohledech. Týkaly se spotřeby alkoholu, tvorby poezie i prosazování vlastního ega (v hospodské debatě, partnerském vztahu či v recitaci básní). Ale nejzásadněji a nejdůsledněji se to týkalo dnes již těžko představitelného tažení za svobodu a autonomii umělecké tvorby, ať už si o ní myslí kdokoliv cokoliv.

Toto umanutí vedlo Magora k životu, který se vymykal normám většinové společnosti. To platilo za reformního komunismu (60. léta), Husákovy normalizace i v éře svobody po listopadu 1989. Právě za normalizace ale vládl režim, který toto vymykání tvrdě trestal vězením. V tom je těžiště Magorova příběhu i Švehlovy knihy.

Titul Magor a jeho doba má svůj význam. Není to pouze portrét jedné vymykající se osobnosti, ale spíše portrét doby. V širším pohledu, řekněme, portrét let 1960–2000, v užším pohledu především normalizace.

„S ještě větší sveřepostí“

Klíčová informace, jež se v knize podává chronologicky, po dávkách a s odstupem desítek stránek, spočívá už v tom, že Magor byl pětkrát ve vězení. Celkem tam strávil 8 let, 5 měsíců a 3 dny. Ten úhrn nepůsobí nijak výjimečně třeba ve srovnání s brutalitou a tresty 50. let. Ale výjimečné je ono opakování, které dokládá, že se vězením nenechal zlomit.

Kdyby si čtenář udělal tabulku Jirousových pobytů za mřížemi, viděl by toto:

červenec 1973 – květen 1974

březen 1976 – září 1977

říjen 1977 – duben 1979

listopad 1981 – květen 1985

říjen 1988 – listopad 1989

A přidejme dva roky „ochranného dohledu“ (květen 1985 – květen 1987). To byla buzerace, kdy se dotyčný musel denně včetně víkendů a svátků hlásit na policii v danou dobu (Jirous v pár kilometrů vzdálené Telči mezi 15.45 a 16.15) a bez jejího svolení nesměl opustit svou obec.

Švehla to nepíše přímo, ale běžný člověk uvažuje takto: Když už bych se jednou dostal do basy, po propuštění bych si dával po čertech pozor, abych neriskoval repete. Magor ale uvažoval zcela jinak. Ilustrují to situace zachycené v knize.

Když policie 30. března 1974 v Rudolfově u Českých Budějovic brutálně rozehnala koncert kapel, Magor byl ještě ve vězení (viz tabulka výše). Ale když ho pustili a o Rudolfově se dozvěděl, reagoval takto: „Hned jsem začal připravovat undergroundový festival… Začal jsem používat heslo, že nejlepší obranou je útok.“ (strana 252)

Když byl v září 1977 propuštěn z druhého kriminálu, kam byl odsouzen za pořádání druhého undergroundového festivalu, známí ho vezli autem domů a mluvili o koncertu na uvítanou. Magor ale odpověděl rázně, ba aktivisticky: „Žádný jeden koncert. Uděláme třetí festival a já si beru na starost organizaci.“ (strana 381)

Tak reagoval muž, kterého chtěli vládnoucí komunisté (establishment, říkával s oblibou sám Magor) právě od takových myšlenek tvrdými tresty odradit. Marně. Když na jaře 1989 absolvoval svůj již pátý soudní proces, a sice za petici Tak dost! po úmrtí politického vězně Pavla Wonky ve vazbě, stálo to i ve verdiktu odvolacího soudu v Brně: Jirous od svých sklonů „ani po potrestání za zvlášť nebezpečnou recidivu neupustil a nedlouho po výkonu trestu ještě s větší sveřepostí vystoupil“. (strana 482)

Těžko to nazvat jinak než umanutostí, ale tady šlo o umanutost úctyhodnou.

Je lepší nehrát vůbec

Těžištěm knihy jsou roky 1976–1977, kdy chystaný monstrproces pomohl přetavit původně zcela nepolitický hudební underground do role pronásledované i vzpouzející se opozice. Ale to jsou věci dokumentované již jinde, zvláště při letošním 40. výročí Charty 77.

Pro čtenáře mohou být objevnější osobní detaily. Zdánlivě banální zážitky zachytí člověka lépe než odborné analýzy. Třeba Jirousův pocit, když v patnácti letech přečetl báseň Paula Forta: „Stalo se mi to, čemu se v buddhismu říká satori. Dostal jsem ránu, prostě zášleh, kterej změnil moje vědomí a celej můj život. Tenkrát jsem pochopil, co je to poezie.“ Jirousovu poezii ale Švehla nerozebírá. Slouží mu spíše jako ilustrace faktů. Třeba toho, že i ve Valdicích, nejtvrdší věznici komunistického Československa, bylo možné psát básně (Magorovy labutí písně), a dokonce je po spoluvězni (Jiřím Gruntorádovi) vynést ven.

Nebo jiný detail. Zarostlé přátele ještě „neundergroundového“ Jirouse odmítli v hospodě obsloužit. V 60. letech to byla banální věc, ale Jirouse přesto ovlivnila: „Ten den jsem se přestal stříhat, protože jsem se rozhodl, že se budu s těmito lidmi identifikovat.“ (strana 90)

Nebo když Plastici v roce 1969 dostali nabídku rozhovoru do Květů. „Pro kapelu je lepší, aby se o ní nepsalo vůbec, než aby o ní vyšel rozhovor v takovým časopise, jako jsou Květy,“ řekl Magor. „Je lepší nehrát vůbec než hrát to, co si přeje establishment,“ napsal o šest let později ve Zprávě o třetím českém hudebním obrození. Právě ta patří podle Švehly ke klíčovým textům normalizace – vedle Havlova Dopisu Gustávu Husákovi i Moci bezmocných a Černého O povaze naší kultury.

Takto tvrdý přístup si ale vybírá svou daň. Na Jirouse dolehla po listopadu 1989, právě když si mnozí mysleli, že svoboda mu otevřela cestu k již nereglementované kultuře. Skutečnost byla jiná – ilustroval ji alkohol, vulgarita či proslulé svlékání na veřejnosti. Právě tady Švehla přechází do silně kritického tónu: „Jako by s pádem režimu skončily i poslední zábrany, které omezovaly jeho vnější projev. Budil dojem naprosté svéhlavosti, bezuzdnosti, které budily paniku i u lidí, kteří ho dobře znali. Choval se, jako by na nic nechtěl brát ohled. To dělal i dřív, svobodné poměry tomu však začaly poskytovat mnohem větší prostor.“ Je to výstižné a bohužel pravdivé.

Ten, kdo kazil mládež

Vraťme se ještě k hlavnímu poselství knihy i Jirousova příběhu. Kdybychom ho měli zjednodušit do hesla, mohlo by znít, že Magor „kazil mládež“. A to je něco, co hlídají všechny režimy, natož komunistické. Vždyť i Sokrata odsoudili v Athénách k vypití bolehlavu za to, že „kazil mládež“: rozuměj učil ji kriticky myslet, klást nepohodlné otázky a zpochybňovat úctu k autoritám.

Ivan Martin Jirous zažil pět soudních procesů. Při nich i vyšetřování se objevovala různá obvinění – výtržnictví, pobuřování, nedovolené podnikání, obscenita, vyhýbání se vojenské službě a kdoví co ještě. Ale za tím vším číhal hlavní hřích, a sice že „kazil mládež“. To on byl schopen spojit různé party, učit je samoorganizaci a ukazovat jim příklad kulturní a názorové autonomie.

Komunistům de facto nevadily jednotlivé koncerty, mohlo jim být ukradené, co se tam hraje či jaká sprostá slova tam padají. Ale velice jim vadilo, že se neformálně schází mládež, kterou nemají pod kontrolou. „Začalo jim docházet, že kolem Plastic People se vytváří skupina lidí s ne zrovna vřelým vztahem ke komunistickému státu,“ shrnuje to Švehla.

K jirousovským legendám patří i tato. Po jednom zatčení mu řekl vyšetřovatel: „Tak vidíte, že nad vámi vždycky vyhrajeme.“ – „Mýlíte se,“ odpověděl Magor. „Vyhrávám já. Zkurvil jsem vám celou generaci.“ Autor těchto řádek by mohl přísahat, že takhle to od Jirouse slyšel. Nemůže přísahat, že to tak doslova bylo. Ale může říci tolik: je hrdý na to, že k Magorem ovlivněné societě patřil.

Marek Švehla - Magor a jeho doba, nakladatelství Torst, Praha 2017, 672 stran.

LN, 11.11.2017