Neviditelný Pes

FEJETON: Vyšehrad a jeho pověsti

27.9.2017

Vcházíme jednou z bran Vyšehradu. Roubené hradby odvál čas, ale nesebral sílu popřít Libušinu věštbu, statečnému Bivoji divokého kance ani upřít odvážný skok Horymírova koně Šemíka z hradeb do Vltavy. Před námi se otvírá tajuplné místo, posvátné místo naší historie, kde se nachází rotunda sv. Martina, nejstarší rotunda v Praze, kostel sv. Petra a Pavla spolu s národní hrobkou Slavín.

Nevcházíme branou sami. Nespěcháme, abychom si ten prožitek vychutnali. Jsem překvapena, že sem míří většinou mladí lidé. Hodně cizinců. Školní mládež se svými učiteli, maminky s dětmi, střední generace i důchodci ve dvojicích či jednotlivci. Cesty a park vzorně upravené. A studenti jistě poslouchají, že husité roku 1420 Vyšehrad oblehli, křižácká vojska porazili, hrad vyplenili a proměnili v ruiny.

Kráčíme po vyhlídkové trase po hradbách. Praha se širokou stuhou Vltavy, jež je ze všech stran semknutá městem, už nemá nikde na druhém břehu volné prostranství pro pádícího Šemíka. Zastavujeme se, nakláníme se přes hradby a obdivujeme krásu kolem. Bílé domy pod námi s čepicemi červených střech na dosah. Prohlížíme si nezvyklou pohlednici a pociťujeme klid a jakési vnitřní rozpoložení. Vidíme i Libušiny lázně, tunel ve skále. Toto je asi to místo, odkud Šemík skočil, slyším a v mých představách je celý bílý s mocnou vlající hřívou. A tají se mi dech při představě tak odvážného skoku do řeky.

Libušina lázeň

Současně procházíme kolem hloučku mladíků, kteří také odhadují místo skoku, a slyším řeči studentů. Jedna zvídavá otázka k panu učiteli. „A zachránil se, nebo ne?“ Koho má na mysli, ptám se v duchu a málem odpovím za učitele. Ale včas zmlknu a čekám, co pan učitel. Ale ten neodpověděl. Jako by otázku neslyšel a student ji nezopakoval. Začala jsem rozmýšlet nad pověstí, ale to už jsme procházeli kolem vinohradu a parkem ke kostelu sv. Petra a Pavla. Děti sbíraly kaštany pod korunami jírovců. I já jsem si jeden sebrala, než se spustil drobný déšť.

Někteří s námi vcházeli do kostela a po jeho prohlídce i do hřbitova. Ve stínu zdí, kam hluk se sotva sápe, snoubí se zeleň šepotem důvěrným, slyším, jako by mi šeptal deštík. Před námi společná hrobka národních velikánů – národní hrobka Slavín. Nahoře okřídlený genius se sarkofágem a pod ním nápis: Ač zemřeli, ještě mluví. Četli jsme si tiše známá jména. Náhrobky se leskly jako v slzách. Procházeli jsme se pěšinami, tu a tam jsme se zastavili, zavzpomínali a udělali si snímek. Karel Hynek Mácha a jeho: Dalekáť cesta má! Marné volání!!

Cestou nazpět mne stále provázela myšlenka na odvážného Horymíra. Jedna pověst praví, že Horymír se zachránil, ale statečný Šemík na následky skoku zahynul. Dodnes je pochován v Neumětelích. Ale v mé hlavě stále převažuje přijatelnější věta ze školních lavic. Horymír zavýskl, Šemík přeskočil hradby i Vltavu a uháněl k Neumětelům.

I tohle má pověst dovoleno.



zpět na článek