Manželé Gottwaldovi byli zase jednou na návštěvě u své provdané dcery. Zatímco hradní paní se pyšnila svým novým kožichem, její choť popíjel v křesle a houpal na kolenou vnučku, které říkal „Batul“.
„A kdepak máš toho svýho?“ otázal se.
„Někam si musel odskočit,“ odvětila dcera. „Za chvíli přijde.“
„Aha,“ řekl Gottwald a vyprázdnil sklenku. Od procesu se Slánským před čtyřmi měsíci pil jak duha.
„A jak vám to spolu klape?“ vyzvídala paní Marta. „Všechno v pořádku?“
„No - já nevím,“ začala dcera rozpačitě. „Je poslední dobou takový chladný ...“
„Aha,“ řekl znovu Gottwald. „A já vím proč.“
Na tázavé pohledy obou žen nereagoval, místo toho si nalil další sklenku, tak neobratně, že vnučku pobryndal. Tekoucí lihovina si hledala cestu mezi vlásky děvčátka. Tu zarachotil ve dveřích klíč a do pokoje vstoupil ministr národní obrany Alexej Čepička.
„Nazdar, buzerante,“ přivítal ho prezident. „Kde jsi byl?“
Čepička se začervenal až do kořínků kudrnatých vlasů a začal koktat:
„Jak - jak - kdo ti to řekl?“
„Novotný s Barákem,“ pravil Gottwald temně. „Ti dva jsou teď jedna ruka. Ty sis myslel, že na to nepřijdou? Až umřu - a to může být hned – tak tě uklovají. Teď se s tebou nebudu špinit, ale zítra si promluvíme.“
K tomu už ale nedošlo, protože zemřel Stalin a celý tábor míru se zahalil do smutku. Oba soudruzi odletěli s Bacílkem do Moskvy na pohřeb. Rozloučení s diktátorem, při kterém se stovky truchlících ušlapaly, šťastně přežili, ale když se vraceli, udělalo se Gottwaldovi v letadle zle a taky umřel. Mnoho lidí se zaradovalo, ale Čepička posmutněl. Už v letadle si uvědomil, že společně s tchánem jde do háje i jeho kariéra.