OSOBNOST: Zemřel nejen výtvarník

V poměrně vysokém věku zemřel vynikající malíř Karel Franta, který...

Mimo jiné (a pokud to nevíte) miloval western a (rovněž mimo jiné) napsal i scénář krásného komiksu Malý Vinnetou. Ten i skvěle kreslil. Pro dětský časopis Ohníček. K parodickému Vinnetouovi dala popud všem nám známá éra Pierra Brice a Lexe Barkera let šedesátých a o jeho definitivní, skutečně kompletní knižní vydání se zasloužil až ředitel Albatrosu Ondřej Müller. Jako kniha se ovšem doposud nevynořil jiný Frantův seriál (mého dětství) Strašidýlko Kuk (z časopisu Sluníčko), i těšíme se (pane Müller)!

A těším se tudíž i na následující Frantovy verše (z dotyčného sluníčkového komiksu):

V zoologické zahradě/ ať se pase zvíře/ ve veliké ohradě /Ať to není ryba,/ ať to není rak,/ ať má hroší kůži,/ křídla jako pták...

Ona říkanka, složená, jak řečeno, přímo výtvarníkem (a fantastou i snílkem) Frantou jest souběžně zaříkávadlem, a to právě zaříkávadlem strašidýlka Kuk (či Kuka), a to již z dubna 1971. Nu, a básník štětce „Všehokouska“ tehdy i namaloval.

Ale ta další jména už mu měli dávat dětští čtenáři. A vymyslit je musili sami.

A Karel Franta (narozený 1. května 1928 v Libčicích nad Vltavou)?

Karel Franta

Byl skutečně i básník. Byť jistěže hlavně štětce. Ale literám podléhal a literátem se taky často stával a během života vymyslil celičkou přehršli neobyčejně vtipných komiksů. Některé ovšem jsou naopak na motivy knih jiných autorů. K podobným předlohám náležel fantaskní román sovětského autora Lazara Lagina (1903-1979) Stařík Chottabyč (1940), známý u nás kdysi jako Nové příhody starého džina (1956), a právě toto dílo svého času a jako kluk miloval třeba i Ondřej Neff. - Karel Franta jej hrdě zpracoval pod titulem Neuvěřitelné příběhy Volky Kostylova a džina Chottabyče (časopis Ohníček 1972-74) a k seriálům stvořeným jím, ale na cizí scénář náleží i cyklus Za tři rány kolem světa odVáclava Fischera (Čtyřlístek 1971–73), jenž pojednává o letu jednoho hocha jménem Juklíček a jeho psa Rambajse na pouťovém balónku.

Podobně vznikl Cirkus klauna Pepita Jaroslava Černého (Čtyřlístek 1978-81), anebo (bezejmenné) příběhy „univerzální kočky“ Rudolfa Čechury (Čtyřlístek 1982-83). Ale skutečně často Franta těžil ryze z vlastní fantazie a navíc je původce řady loutkových a kreslených filmů. V neposlední řadě poštovních známek. I pilným ilustrátorem učebnic byl - a více než sta knížek. Jako třeba Člověče, nemrač se! (1972, tu napsal s Jiřím Havlem) či Bílý koník (1975, tu napsal Ladislav Dvorský).

Mezi dalšími tituly jmenujme ty od Sienkiewicze (Pan Wolodyjowski, 1977), od Heleny Šmahelové (Chrabrovka, 1981) a opět i od Václava Fischera (Kluci a holky z naší školky, 1982) či Vladimíra Hulpacha (Kouzelné dudy, 1984). A také Františka Nepila (Strašpytýlek, 1996), na něhož tu ještě dojde.

A Franta? Převzal doma i v zahraničí po právu přehršel cen a uspořádal za svůj život bezpočet výstav. Byl pracovitý a... S jeho obrázky se v jeden čas roztrhl pytel setkávaly se s nimi děti takřka celého světa. Pro Frantovy práce, vždy prosté jakýchkoli věcných chyb, byla přitom nejtypičtější absence vší, ponurosti či krutosti. Ve volné tvorbě převažovaly náměty s hudebními motivy a na řadu nástrojů ostatně uměl i sám malíř hrát (trombón, housle, harmonika). Nu, a napsal před šestnácti lety i vzpomínky. Jmenují se Dovolená s Františkem Nepilem, ale také o něčem jiném (2001).

A Karlu Frantovi jsem - i bez ohledu na tuto knížku, anebo jen s jednou výjimkou - položil několik otázek.

„Pamatuji, že jsem jako kluk četl třeba nějakou knížku a nelíbily se mi obrázky, takže jsem si je zakrýval čistým papírem, aby nerušily moji představu,“ zmiňujete se ve svých vzpomínkách. Kdy jste poprvé pochopil, že toužíte být výtvarníkem a tvůrcem obrázkových příběhů?

Už jako kluk jsem si kupoval časopis Mladý hlasatel. Těšil jsem se na každou sobotu, to vycházel. Čekal jsem u trafiky a dbal, aby výtisk, který mi pak náležel, nebyl třeba pomačkaný. A právě v té době už jsem byl rozhodnut, že se stanu malířem a chci kreslit do dětských časopisů. To byl můj sen!

Ovlivnili vás někteří výtvarníci anebo četba seriálů?

Miloval jsem seriál Jaroslava Foglara Rychlé šípy. V té době jsem dokonce věřil, že ti kluci žijí, a když jsem pak nastoupil do tiskárny Melantrich, odkud Mladý hlasatel vycházel, doufal jsem zcela vážně, že se tam s Rychlými šípy snad setkám. Ale nesetkal jsem se s nimi.

Byly těžké vaše začátky v Melantrichu?

Zařadili mě hned do ateliéru mezi hotové grafiky a ilustrátory. Ti pracovali i pro další časopisy vydávané tímto nakladatelstvím, např. Evu, Ahoj, České slovo či Besedu naší rodiny.

I pro ně jste kreslil? A kdy a jak jste se dostal k Mateřídoušce a ostatním dětským časopisům?

Po vyučení litografem a absolutoriu Grafické školy (1946) jsem byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze (1949-1954), kde jsem se také seznámil se svou ženou... Následovaly dva roky vojny. Hned po nich mě přizvala ke spolupráci redakce Pionýra.

Nebo spíš konkrétní redaktor!

Konkrétně básník Jiří Havel a spisovatel Sváťa Hrnčíř. Pionýr, v mezidobí dvou let přezvaný na Větrník, jsem externě graficky upravoval a taky do něj začal kreslit...

Stal se tenkrát vaším takřka erbovním časopisem. Jste s výsledky své práce pro něj spokojen?

Bylo to v době složité, ale celá redakce měla zájem vydávat kvalitní časopis. Po všech stránkách. Ještě dnes, když listuji v Pionýrech a Větrnících, mám dobrý pocit.

Grafikem jste se tu stal už roku 1956 a do Pionýra jste tehdy kreslil dobově velmi přitažlivý obrázkový příběh Tajemství přístavu. Vzpomínáte, jak jste jej vymýšlel?

Pokoušel jsem se vytvořit seriál, na který budou čtenáři po letech vzpomínat asi jako teď já na Mladé hlasatele a seriály v něm. Mou touhou však přitom bylo vymyslet a nakreslit seriál ryze český.

Neinspiroval jste se i v zahraničí?

Vůbec ne. Zahraniční komiksy mi nebyly nikdy vzorem. Já měl rád ty české. Třeba seriál Josefa Lady Dobrodružství Tondy Čutala.

Aha... Ten původně psal roku 1929 Jan Morávek (1888-1958). Ani vy jste ovšem veškeré seriály nestvořil bez pomoci scénáristů.

Ale většinou jsem na nich dělal sám. I vámi zmíněné Tajemství přístavu jsem zpracoval sám, byť podle jakési povídky.

Mého dětství se ovšem Pionýr dotkl až o dvacet let později seriálem Návštěva z pralesa aneb Tarzan, synek divočiny (září 1975 až srpen 1976). Ale mimochodem... Jen pár let předtím dědici Edgara Rice Burroughse zakázali časopisu ABC vytvořit komiks podle Tarzana. To vy jste si s autorskými právy hlavu nelámal?

Když o tom dnes uvažuji, tak jsem svou verzi napsal a nakreslil... Inu, asi hlavně jako protiváhu Tarzana přetiskovaného pár let předtím právě v Pionýru. Vycházel tam s ilustracemi Zdeňka Buriana.

Obdobně jako „Pána opic“ jste ovšem už předtím odlehčil jinou klasickou figuru. Náčelníka Apačů Vinnetoua, a to v rozsáhlém cyklu pro Ohníček. Byl podnícen známými německými filmy let šedesátých, nicméně je očividné, že nejen jimi.

Nejen. V mládí jsem byl velký čtenář dobrodružných knížek. Přečetl jsem všechny Rodokapsy (1935-44), všechny Divoké západy (1939-41), všechny Rozruchy (1937-44) - a samozřejmě mayovky. Každou neděli jsem chodil do biografu na westerny. A tak jsem měl tento svět rád a pořád mám.

Malý Vinnetou dosáhl tří knižních vydání, byť prvá dvě jsou jen výbory, a to vždy v jiném uspořádání...

Ano. Až pak jej Albatros vydal kompletně. – A povím vám upřímně, že ze všech seriálů, které jsem kdy napsal a nakreslil, mám příběhy Malého Vinnetoua nejradši.

Celá série je parodií typických motivů Divokého západu a zábavnost je umocněna zdánlivou vážností titulů kapitol. Přepadení banky, Přepadení expresu, Zlatá horečka. Zdá se mi ovšem symptomatické, že jste parafrázoval svět, jenž jsme jako malí kluci pomalu neměli odkud znát... Nu, a nezkusil jste Malého Vinnetoua vrátit i filmu?

Napadlo mě to. Jiří Trnka o tomto seriálu dokonce řekl, že je to ideální předloha pro loutkový film.

Reagoval jste?

Asi tři televizní režiséři postupně projevili zájem. Ale objevily se vždycky překážky. Napřed ideové, potom zase finanční.

V případě poměrně rozsáhlého Malého Vinnetoua,vydávaného léta na pokračování, vám nikdy nikdo nepomáhal s nápady, náměty a scénáři? Výsledek je, řekl bych, až neskutečně vtipný. Invenční. A je to malá sága!

Karel Franta - Drak

Zrovna tak ovšem ten váš strašidlácký syn Kuk ve Sluníčku. Odpočívá na dně duší celé jedné generace a rovněž by si zasloužil knižní vydání. V záhlaví ovšem stávalo jen: „Kreslí Karel Franta“. Kdo psal scénáře?

Všechna pokračování Malého Vinnetoua i Strašidýlka Kuka jsem zpracoval zcela sám, ba nepomáhala mi ani babička. Ale je fakt,l že figurka Kuka vznikla na základě konkurzu v redakci Sluníčka.

Když jste byl malý, tak vám při prohlížení ilustrací vadily věcné chyby, ale i surovosti.

A ponurost.

Všeho toho jste se vystříhal a už v Kukovi mě nadchli vaši dobráčtí čerti v roli uhlířů s putnami. Nádherní jsou ale také vodníci. A vůbec! Vám je dozajista vlastní nejen téma amerického Západu, nýbrž i ryze českých pohádkových bytostí (asi jako Ladovi). Umíte vůbec (jako třeba Neprakta) namalovat upíra? Tedy tak, abychom se báli.

Celý život jsem vyhledával jeho lepší stránky - a právě o nich jsem se dětem snažil svým kreslením vypravovat. Vždyť není třeba rozmnožovat ty horší. Ne, čtenáře máme převádět spíš do světa laskavosti a úsměvu...

Prozradil byste své nejbližší plány? Nebude to zase i nějaký seriálový příběh?

Moje nejbližší plány jsou: malovat, malovat a malovat.

Nu, a závěrem mi, prosím, dovolte citovat Frantova přítele Františka Nepila:

Karel Franta je nejenom malíř, on je i muzikant i zahradník i sedlák. Dále tesař, zedník, a bůh ví co ještě. On je i zámečník, protože si nejméně jednou v roce zapomene klíče od chalupy, vždy to zjistí až v Orlických horách a nějak se dovnitř dostat musí.

A ve svých obrázcích? Tam je Franta i vypravěčem. Takovým, jaký sedával Svatopluku Čechovi Ve stínu lípy v Litni a jaký sedával Mikoláši Alšovi u pece v kuchyni.