Koncem minulého století jsme se vraceli z výletu na Mont Blanc přes Švýcarsko a kvůli poruše auta jsme v jedné vesnici strávili několik dnů. Vesnička byla pěkná, čistá, upravená – neviděli jsme popelnice, ale zato jsme viděli a navštívili (nám dosud neznámé) recyklační centrum. To fungovalo asi jeden den v týdnu a přijížděli tam obyvatelé jeden za druhým a z aut vytahovali krabice a vaky odpadu. Utkvělo mi v paměti, že plechovky se vysypaly do násypky a klikou se zatočilo a do kontejneru vespodu padaly pěkné placky, stejně tak i petky. Nás v té době zaujal kontejner plný elektroniky – nad ním se klikou netočilo a elektronika byla vesměs funkční, jednu bednu PC AT 286 (kdysi u nás stála tolik co dům) jsme si vzali a doma možná ještě posloužila.
Přešla léta, odpady se třídí i u nás a nějaké takové recyklační centrum – sběrný dvůr – máme i v naší vesnici a taky si tam mnozí chodí pro něco, co jednomu už je k ničemu a jinému ještě bude k užitku i potěšení. Já jsem se tam nachomýtnul, když tam kdosi dovezl hromadu knížek. A ač mám knížek nepočítaně, odcházel jsem s plným batohem a některé adoptované „nejlepší přátele člověka“ jsem si místo čučení na monitor přečetl. Je přátelství oboustranné? Je i člověk nejlepší přítel knihy? Měl by být! Dávám tedy k uvážení, zda by v podobných centrech neměl vzniknout obecní antikvariát, kde by se ukládaly neporušené funkční knihy – ty přece do sběru nepatří, je to neúcta na více stran. Tam ať jdou noviny, reklamy, stohy byrokratických odpustků, volební a propagační letáky, ale kniha – jedno z potěšení a radosti světských – si takhle končit nezaslouží. Zaslouží si ještě šanci někomu patřit nebo někoho potěšit ve veřejných knihovnách na nádražích, sídlištích, čekárnách apod..
Píšu ale kvůli jedné knížce, jejíž název je v nadpisu (je z roku 1975, stála 27 Kč a vydal ji Albatros, Hana Doskočilová). Kniha vytažená z kontejneru pro nepotřebné věci je zajímavá – tenkrát totiž předběhla dobu a dneska už je zase pozadu.Obsahuje 25 přísloví z různých zemí světa, která jsou zahalená do pohádkových i trochu reálných příběhů. A některé jsou opravdu krásné tak, že při čtení běhá mráz po zádech. A mě při tom čtení napadlo, že se jedná vlastně o průkopníka multikulturalismu, a to docela příjemného a úspěšného. (ale toho starého: že na planetě Zemi je mnoho zemí s různými kulturami, a ne, že na zeměkouli je mnoho zemí a v každé z nich je mnoho kultur). V samotných příslovích jde o myšlenky, moudrost a vtip – selský rozum – a přísloví jsou tak pochopitelná po celém světě. Je to střípek z té složité zákonitosti fungování člověka a společnosti a ten je v každé kultuře trochu jiný a může být, ba určitě je, obohacující pro jiné. No a příběhy okolo, to je příjemný bonus a exotika.
A tak si ta pěkná multikulturně obohacující knížka z roku 1975 hoví v mé knihovně. Uspěla by ale v dnešním pojetí kultury (multi/alti-kultury), která se projevuje nekulturním pohrdáním vlastní kulturou? (Vedle smetiště dějin možná už existuje i recyklační centrum pro nepotřebné kultury.) Myslím, že by neuspěla, ty příběhy a moudrosti jsou totiž zcela monokulturní, odehrávají se v jedné zemi a hrdinové jsou pouze domácí: Eskymáci, Číňané, Mexikáni... a příslušníci menšin tam nevystupují.
Jak by asi mělo vypadat správné multi přísloví? Po nás přísloví? Možná bude vypadat jako vtipy z doby vydání oné knihy. Byla to doba jednoduchá, rozlišovaly se pouze dvě (tři) kultury – pokroková a zpátečnická (a ta naše). Z té doby je řada vtipů: letí Američan, Rus a Čech v letadle nebo jedou ve vlaku nebo jsou na pustém ostrově... A ty vtipy už dneska ani neplatí, měly však své místo ve studené vojně a jimi jsme se ohřívali, abychom na frontě nemrzli. Dneska už je jiná vojna, teplá až vřelá. Ale co ten dnešní multi a nemulti svět a kultura? Není to nakonec zase jen souboj pro dva (tři) – pokroková a zpátečnická? ... Pokroková je ta nová (jakákoli) alternativní, a zpátečnická je ta stará (jakákoli) tradiční kultura. A mezi nimi panuje vojna „teplá“ – ale člověka z toho mrazí ... Ten mráz přichází odkud?
Ale zpátky ke knížce. Každé přísloví by se asi dalo napasovat na nějaké dnešní dění, ale to by z toho byla nová knížka. Já připomenu jenom tři. To z nadpisu je španělské: Posledního kousne pes –ti nejníže postavení bývají nejvíce bití. A taky: ti, co se do lumpáren zapojí jako poslední, jsou pak první na ráně a schytají to nejvíc – marně se brání tím, že ti druzí jsou mnohem větší lumpové než oni.
Další je přímo z Damašku (Sýrie): Lépe jít správnou cestou pěšky než po nesprávné cválat na koni (jen proto, že se po ní dá cválat a já jsem zvyklý cválat). Docela sedí i na dnešek, protože (nejen v Sýrii) se nabízí mnoho širokých cest, a jsou i tací, co jinak než cvalem na koni nejezdí.
Třetí je méně známé, ale krásně formulované čínské přísloví: Otec vždycky moudřejší je syna svého, syn ten však, až sám se otcem stane, bude moudřejší než otec jeho.
Na ně je navázán příběh z dob císaře pána (čínského), je pěkný a poučný, zejména při pomyšlení na Čínu a její nedávnou historii... Syn císaře má moudrého učitele, který ho učí ledasčemu, ale on tomu zatím nerozumí – jsou to moudra ze života a on žije v paláci a má svoje představy o tom, že jakmile se stane císařem, tak ze všeho nejdřív zavře učitele na mučidla a začne dělat všechno jinak a lépe – ne jak se učí ve školách – a to budou všichni hledět! Jenže císař se dohodl s učitelem, že synovi ukáže běh tohoto světa, a tak se vydali na vandr.
Postupně byli u několika mistrů vyhlášených ve svých oborech, kde malý císař viděl, jak co dělají, a hlavní poznání bylo, že ač to byli mistři velicí (první v zemi ve svém oboru), ctili a navazovali na to, co bylo (na školu), a jen se snažili udělat věci větší a lépe. Malíř maloval postaru, ale složitější a větší obrazy, stavitel dělal stále pagody, ale větší a honosnější, a zahradník ctil staré zahrady, jen to vše zdokonaloval a rozšiřoval, až přecházel zrak.
A v závěru cesty učitel a žák postáli u termitiště, které termiti stavěli mnoho let, a obdivovali jejich pracovitost a umění a učitel se zeptal: „Zítra se vylíhnou noví termiti – myslíš, že staré termitiště zboří a postaví nové, větší a krásnější než jejich předkové?“ A zmoudřelý císařský syn odpověděl: „To by nedokázali, tak dlouho přece nežijí. Nikdo rozumný neničí to, co před ním druzí postavili.“
A tak se vrátili domů a z chlapce se časem stal císař, ale nedal svého učitele na mučidla (ten pak vychovával dalšího následníka) ani nezačal vše jinak a lépe – lidský život je krátký a ten luxus – jít cestou, kterou znám jenom já (a ještě jenom teoreticky) – si nedopřál, vládl moudře, vážil si toho, co bylo, a navazoval na to.
Tolik jeden z příběhů a jedno z přísloví z Číny. A co čínská realita? Stačilo „málo“ a přišel Velký Mao a všechno bylo jinak... Napadá mě, že to asi byl vzdálený příbuzný toho císařského chlapce, jenže malý Velký Mao neměl tak moudrého učitele (měl za vzor Karla Marxe), a tak své představy o tom, jak všechny ty otravné učitele a mnichy vyhubí a všechno začne ponovu – v ma(o/rx)ismu – nakonec uskutečnil... A jelo se po širokých cestách a bez váhaní a sice se přišlo na to, že tudy cesta nevede, ale byla to panečku krásná jízda – mnozí na to dodneška rádi vzpomínají... Posledního (ty poslední – a byly jich desítky miliónů) kousl pes hladomoru nebo byli krmivem pro masožravou revoluci (vegetariánská revoluce – to žádná revoluce není – historie si cení těch masožravých).
Ale že všechno pomine – kulturní revoluce už je za Čínou!.
A že se všechno opakuje – (multi/alti)kulturni revoluce je před Evropou!
A zatímco Čína má dneska jasno a jede bez ohledů, Evropa přešlapuje a pro samé ohledy na všechny strany je bezohledná vůči Evropanům – současným, minulým i budoucím. A naříká si, že nastupují jednoduché pravdy a bojuje s nimi, ale tam, kde se moudrost vytratí, tam nepomůžou (hloupé) kampaně – s moudrostí se musí na ně!
Ale kde vzít a třeba i nakrást?
Někteří politici – naši i nenaši (nebo aspoň jejich mediální obrazy) - jsou asi taky vzdálení příbuzní malého císaře z čínské báje a chtějí dělat vše jinak a lépe a nejlépe bez (po)učení a zkušebního provozu, a učitele a nositele nepříjemných pravd stavět aspoň do latě.
Býváme mnohdy informováni o tom, co je špatné (kdo je špatný) a proč, a že nejlépe by bylo vzít kladívko (dříve i srp) a rozbít staleté mraveniště, abychom takoví nebyli – nemusíme být moudří, ale musíme být takoví nebo makoví. A až to odezní, jsme pak často uprostřed rozvalin s holým zadkem, ale nevadí, už se na nás valí informace, které nás přesvědčí, že to, co je, je dobře a správně, nebo nás poučí, kdo za to může... Informuj a panuj! Moudrosti v tom však nenajdeš.
Není ten svět dneska naruby? Vypadá to tak, ale asi je to jen výjimka, která potvrzuje historické pravidlo... Otcové nejsou hloupější syna svého (byť internetem vybaveného), informace není moudrost, informovaný hlupák je jako hladový člověk s nefunkčním žaludkem – taky se může cpát, čím chce, a nic z toho! Prožitek zážitek na vlastní kůži, poznání – ne zaplněná paměť! Nové generace jsou technicky vybavenější a informovanější než ty předchozí a jsou seznámeny s ledasjakými procesy a běhy, ale o to méně seznámené s reálným během života (mnohé běhy jsou totiž parádní, ale běží jaksi mimo život).
Zkušenosti otců a dědů nahrazuje rychle dostupná široká informační dálnice, po které se sice dá i uhánět špatným směrem, ale přesto je užitečným univerzálním dědem Vševědem. Moudrost ale hledej u opravdového dědečka, rodičů, přátel a v sobě! (Jakou asi verzi vyhledavače použít na hledání moudrosti? Nebyla náhodou podpora přerušena nebo ukončena?)
A tak je třeba vyrazit na vandr! V duchu oné knížky využiji ruskou pohádku Mrazík a postavu Ivana. Příběh je to pěkný a poučný a myslím, že ho prožije mnohý z nás, akorát ne každý dojde až k té pomedvědové fázi a jiný má štěstí, že dostal do vínku, že není hlupákem a nemusí se medvědem vůbec stát. U většiny z nás se ale toto zrání děje, a to ve skrytu a bez publicity. Chudáci ale někteří politikové a celebrity, ti to mnohdy předvádějí v přímém přenosu: chovají se jako Ivan ve fázi před medvědem (pýcha, narcismus a exhibice), někteří jsou ve fázi medvěda (zoufalství a nerozum): jaký dobrý skutek – dobrou dotaci, dobrou regulaci, rovnost koho, on-line sledování čeho – mám zařídit?
A někteří jsou ve fázi pomedvědové (myslí víc na jiné než na sebe a své husarské dobro-kousky), ale ti nejsou moc vidět – jsou to ti bílí vzadu. A napadá mě, že tato stádia nemusí prožít jen lidé, ale že těmito stádii procházejí i instituce a státy.
A tak dávám malý návod pro život a zejména pro volby: u kandidátů na ledacos si všímejte, v jaké je ten člověk fázi vůči medvědovi. Má-li už medvěda za sebou, pak svěřená moc a odpovědnost nenese velké riziko. Ale v předchozích stádiích – čím méně má takový člověk mocí, tím lépe pro něj i okolí. Nejhorší je asi stádium medvěda považujícího medvědí služby všeho druhu za své poslání a povinnost. A taky tu navíc platí: vrána k vráně sedá – medvěd medvěda si hledá! A to jsou pak někdy v historii zapsány příběhy, že se divíme: Jak se to mohlo stát!