Dav na Staroměstském rynku se ve stísněné náladě rozcházel a kat Jan Mydlář pod lešením odpočíval. Konečně měl po čtyřhodinovém vypětí trochu klidu. Když si naléval víno do plechového poháru, všiml si, že teprve nyní se mu třese ruka. Bohudík až teď.
Věděl, že ho v Praze nikdo chválit nebude, lidé se ho budou štítit ještě víc, ale mohl dělat něco jiného? Kdyby odmítl, pověřili by někoho jiného - horšího. Možná nějakého odporného katolíka, který by to našim pánům ještě dovedl ztrpčit. Nebo mohli vybrat někoho mladšího, který má více síly, ale ten by mohl z rozčilení tnout vedle. Musel se toho ujmout sám a on nezklamal, ani jednu chybu neudělal! Páni mu to hodně usnadnili, všichni se chovali statečně. Nejvíce ovšem jeho přítel doktor Jesenius, kterému musel napřed vyříznout jazyk, ještě teď se diví, jak to mohli oba spolu dokázat. Ani doktoři Hauenschild a Rüppel se příliš nezlobili, když jim před hlavou usekl pravou ruku. Takové krve! Když se ráno ukázala nádherná duha, aniž by předtím zapršelo, všichni doufali, že nastane zázrak a poprava nebude, ale kdepak - všechno muselo být tak, jak nové panstvo rozkázalo. Ty by s chutí postínal, ty vyšňořené lotry, a zadarmo! Zatracený život, co teď s námi bude dál?
Mydlář si vzdychl a spláchl chmurné myšlenky dalším douškem. S pomocí meče, dosud zbarveného Vokáčovou krví, se postavil na nohy, přivolal své pacholky a řekl jim:
„No tak, hoši, dáme hlavy dohromady.“
A začal opatrně vkládat uťaté hlavy do koše. Obličeje vypadaly jinak než zaživa, a proto se musel hodně soustředit, aby to nepopletl a pro vystrčení na bidla v mostecké věži vybral ty správné hlavy.