KNIHA: Dobře mrtvý dědeček
Znáte ten pocit, když čtete nějaký příběh a říkáte si nejen, že ano, ano, takhle to muselo být, ale taky, sakra, proč jsem u toho nemohl být i já?
Tak to je přesně ten pocit, když se člověk začte do další sbírky fejetonů Karla Hvížďaly.
Ta první se jmenovala Osmý den týdne a podstatnou úlohu v ní hrála babička.
Tahleta se jmenuje Dobře mrtvý dědeček a, jak už naznačuje sám název, pomyslný kruh prapředků se tím uzavírá.
I když vlastně ne. Hvížďala je pokračováním svého dědečka, podobně jako jeho pokračováním jsou jeho syn i jeho vnuci. Až dojdeme, jak říkají zakuklení vzdělanci, do návi, zůstanou tu nejen naši potomci, zůstane tu také naše práce. V angličtině se dost často užívá výrazu, že člověka můžeme soudit jedině podle toho, zda opustil zeměkouli v lepším stavu, než byl ten, v němž na ni vstoupil.
Mnozí z nás se budou vymlouvat, že tohle nemohli, tamhleto nešlo. Říkávalo se tomu objektivní potíže, a neznám pitomější výmluvu.
Hvížďalovi slouží ke cti, že tuhle výmluvu snad ani vlastně nezná.
To říkám, spolu s ostatními pochvalami, i přesto, že jsme staří (staří? řekněme dlouholetí) kamarádi: setkali jsme se dávno, za našich mládí, v redakci tehdy dobrého časopisu Mladý svět. Vyzradiv takto svůj střet zájmů, budu pokračovat.
Hvížďalovy fejetony o dobře mrtvém dědečkovi jsou dvojího druhu: vyprávění z dětství, dospívání, dospělosti a dnešní zralosti, a úvahy na nejrůznější témata, od politických až k těm mravním.
Jedno se tomu chlapovi musí nechat: umí psát, takže čtenář se kochá. Je lhostejno, zda souhlasí nebo ne, Hvížďala zaujme přinejmenším svým psaním.
Ostatně, však také několikrát píše o tom, proč píše.
Pavel Bošek, autor, redaktor, glosátor, herec a nezapomenutelný spoluzakladatel (spolu s Ivanem Vyskočilem) hnutí malých divadel v tehdejším Československu, kdysi odpověděl na otázku, proč píše, jednou větou. Oč byla kratší, o to byla údernější: A co bych čet’?
Karel Hvížďala se vyhýbá bonmotům, jakkoliv vtipným. Jeho autorské vyznání se přibližuje básni.
Jak řečeno, jsou témata, v nichž Hvížďala může ve čtenáři vzbudit nesouhlas se svým názorem.
V případě zarmouceného pohledu na současný stav sdělování mezi lidmi spolu nesouhlasíme drahnou dobu.
Hvížďala připisuje současný neutěšený stav anarchii, která vznikla s tzv. novými sdělovacími prostředky (internet je pouze jedním z nich). Jsme zasypáváni útržkovitými kousky sdělení, bez jakéhokoliv pokusu o vysvětlení souvislostí, mnohé z těch zpráv jsou neověřené (neboť neověřitelné). Prostě chaos.
S radostným souhlasem, že ano, že tohle je anarchie, a někdy hodně nezodpovědná anarchie, dodávám, že vinny nejsou ani tak nové sdělovací prostředky jako tzv. sdělovací prostředky hlavního proudu. Ty totiž neplní svůj úkol. A neplní jej v mnoha rovinách. Ta nejdůležitější: nesledují příběh (zprávu, reportáž) tam, kam je vede a dovede. Začínají tím, že se usnesou, kam ten příběh (zpráva, reportáž) má vést a přivést, a tomu podřídí všechno. Včetně pravdy, kterou neváhají zmermomocnit, kdykoliv se jim to hodí do krámu.
Místo aby informovali o dění, domnívají se (velice mylně), že tím děním jsou oni.
Národ ovšem není sdružením hlupáků a nevzdělanců. Může mu to trvat, ale nakonec mu to přece jenom dojde.
Výsledek je tragický. Pojmenoval ho německý neurolog dr. Manfred Spitzer: digitální demence.
A právě proto nemohu souhlasit s Hvížďalovým (trochu nostalgickým a trochu zbytečným) voláním po návratu starých dobrých časů. Ne vlády jedné strany, ostatně ta kdysi dala Hvížďalovi nepěkně najevo, jak moc se jí nelíbí, že chce být sám sebou. Jde o volání po návratu dob, kdy se všichni tetelili před elitou a nikdo nedokázal (netroufl si) zvolat, že král je nahý.
Ovšem: i tento lament sepsal Hvížďala tak, že ho čtenář čte s nadšením.
Dobře mrtvý dědeček se čte tak dobře také díky příspěvku rukou společnou a nerozdílnou ilustrátora Jiřího Votruby a grafičky Clary Istlerové. Votrubovy kresby dávají Hvížďalovým vyprávěním další rozměr. Grafické pojednání celku stojí v podání Istlerové na pozornosti vůči nejmenším podrobnostem. Jedině tak totiž může vzniknout čistý celek, který neřve: teď koukejte, jak jsem to pěkně zalomila a jaké písmo jsem vybrala.
Prostě: vznikl celek, který se drží dobře v ruce a ještě lépe se čte.
Knížku vydalo pražské nakladatelství Novela Bohemica, a budiž mu za ten čin složena hluboká poklona a vysloven dík.