Neviditelný pes

POVÍDKA: Pole moravské

8.5.2017

Bylo slunné srpnové ráno a na loukách nedaleko dolnorakouské vesničky Dürnkrut (Suché Kruty) se ve vzrostlé otavě třpytily krůpěje ranní rosy. Louky se svými pestrobarevnými květy kontrastovaly s malými políčky s holými strništi, na kterých jen tu a tam zůstávalo několik neodvezených panáků, postavených z žitných nebo pšeničných snopů. Blízkost řeky Moravy připomínala dvojice černých čápů toužících posnídat v mělké bažině. Na obloze líně pluly baculaté kumuly, které jen zesilovaly dojem ospalého rána. Za normálních okolností by se z vesnických stodol ozývaly rytmické zvuky cepů a hlahol či zpěv podruhů. Byla doba výmlatu a úrodu je třeba dostat do sýpek.

Ale dnes není normální den, je 26. srpna roku 1278, svátek sv. Rufa. Na okolní rovině až k vesnici Jedenspeigen se rozložila vojska dvou mocných rivalů. Římského krále Rudolfa I. Habsburského, kterého vojsky podpořil jeho spojenec uherský král Ladislav IV. Kumán, a českého krále Přemysla Otakara II. Otakar, král železný a zlatý, jak mu přezdívali, prožíval úspěšná léta. Jeho země bohatla z těžby zlata a hlavně stříbra, jeho državy sahaly od Slezka až po Jadran. Byl králem českým, vévodou rakouským, korutanským a kraňským, markrabětem moravským a štýrským. Už mu chyběl jen titul římského krále a i ten byl na dosah, když r. 1273 Richard Cornwallský zemřel po záchvatu mrtvice. Římští kurfiřti však nechtěli za krále mocného Přemysla, a tak zvolili málo známého Rudolfa Habsburského. Považovali ho za slabého a netušili, jak hluboce silný panovnický rod tak zakládají. Přemysl Otakar II. Rudolfovu volbu neuznal a střet byl na spadnutí. V bitvě šlo především o babenberské dědictví, Rakousy a Štýrsko, které původně získal Přemysl, ale o něž usiloval také Rudolf, aby se jeho potomci stali říšskými knížaty. Teď tedy proti sobě stálo na 55 tisíc ozbrojenců, aby svými meči a krví rozhodli, kdo s koho.

Petr vyšel z úkrytu lužního remízku a hledal si vhodné stanoviště. Snažil se vyhýbat setkání s místními, protože jeho oděv a mluva přece jen budila trochu pozornosti a nedůvěry. Kejklíř, který cestuje po světě. V tom mu pomohla jeho znalost žonglování. Plivání ohně raději moc nepředváděl, ještě by ho mohli obvinit se spolčení s ďáblem. Na sotva znatelné vyvýšenině našel vzrostlý dub, ten mu bude vyhovovat. S námahou se vyšplhal do jeho rozlehlé koruny a na provaze za sebou vytáhl své zavazadlo zabalené v režném pytli. Měl odtud dobrý výhled. Rudolfův tábor se od něho nacházel asi dvě stě metrů. Viděl vojenské stany, i ten Rudolfův, bohatě zdobený, který také stál na malém pahorku. V táboře už od rána panoval čilý ruch, vojsko se šikovalo a řadilo. Ozývalo se řinčení a ržání koní. Rytíři se soukali do svých drátěných košil a brnění. Petr chvíli pozoroval to hemžení a snažil se identifikovat Rudolfa Habsburského. Pak ho poznal v hloučku jeho generálů a velmožů. V hnědočerveném kabátci zdobeném zlatem. Celá společnost po chvíli zašla do velkého stanu, snad na lehký oběd.

Bylo půl dvanácté a Petr začal pomalu vybalovat své zavazadlo. Byl to černý podlouhlý předmět složený z několika částí. Hlaveň zaskočila do pažby, zasunul zásobník a nakonec nasunul a nastavil laserový zaměřovač. Pak už se jen oddal čekání. Vždyť na tuto chvíli čekal několik let. Od chvíle, kdy skupina studentů objevila časovou bránu v Průhonickém parku a naučila se ji používat. Dlouho diskutovali, jak ji využít. Nakonec se shodli na tom, že napraví a změní některý z historických zlomů českých dějin. Nic nedbali na protesty Jany, studentky filosofie, že taková změna ohrozí jejich současnost i budoucnost, že je prostě nepřípustná. Přeli se, probírali nemorálnost, ale také vlastenectví a nakonec zvítězilo ono lidské, že to, co člověk může, dříve nebo později také zkusí. Ve hře byly tři hlavní události: smrt sv. Václava, bitva na Poli moravském a Bílá hora. Nakonec to vyhrálo Moravské pole, protože tehdy měli Češi nejvíce rozmáchnuto. K cestě vybrali Petra, protože byl dobře fyzicky vybavený, uměl německy a mohl se vydávat za potulného kejklíře. Dost práce jim dalo získat reálnou představu o dobovém oblečení a základech mluvy. To sehnat moderní odstřelovací pušku na černém trhu bylo snadnější. Připravovali se přes rok a teď tu Petr sedí v koruně dubu a všechno se má naplnit za pár okamžiků. Tak, jak si to naplánovali. Přistihl se, že je naprosto klidný, co se má stát, stane se. Představil si, že až se vrátí, bude Česko prvořadou evropskou mocností a Praha mnohamilionovou megapolí. Čeština evropským, možná i světovým jazykem. Otázka je, jestli najde i své známé, ale i takovou cenu zakalkulovali do svého podniku. Bude to velmi vzrušující a on bude tím výjimečným, který pozná historické „kdyby“.

Z úvah ho vyrušil ruch v táboře habsburských. Vojska se řadila na prostranství před Rudolfovým stanem. Rudolf vyšel ze stanu, aby promluvil ke svým rytířům. Petr ho viděl ve svém dalekohledu. Vzpřímená postava vyzařovala odhodlanost a energii. Habsburský ret se ještě nestačil vyšlechtit a brada byla jen nepatrně výraznější. Rudolf apeloval na své rytíře a vyzýval je ke statečnosti. Možná právě teď vznikala strategie lstivě vpadnout do boku českých rytířů. Petr déle neotálel, zdvihl pušku a pečlivě zamířil. Rána, která třeskla, zanikla ve všeobecném hlomozu. Na Rudolfově hlavě se objevil rudý otvor a on se skácel k zemi zbrocen krví. Mezi okolostojícími rytíři a žoldnéři vypukla panika. Nedokázali pochopit, co se stalo. Po chvíli úleku a šoku se vyděšení vojáci dali na útěk. A do tohoto zmatku se cvalem blížila těžká jízda Přemysla Otakara II.

Petr spokojeně slezl z dubu a nepozorován vydal se na cestu zpět domů. Cestou k transportní bráně stěží potlačoval nedočkavost. Měl bych mít výčitky svědomí, že jsem právě zabil zakladatele historického rodu, pomyslel si, ale nic takového teď necítil. Možná později. Převládal pocit splněného poslání a lačnil poznat výsledek. Dějiny přece píší vítězové. I zpáteční cesta proběhla technicky hladce. Když vyšel ze skalního záhybu průhonického parku, jeho první pohled padl na siluetu zámku. Ano, byla tam, ale byla jiná, ne tak hranatá, kulatější a jinak členěná. Tak se to tedy podařilo! I když viděl, že po silnicích jezdí auta a autobusy, vyrazil ku Praze pěšky. Nebyl si jist, jakou měnou se teď v Čechách vlastně platí, to vše musí nejdřív zjistit. Mohu mít i pěkné potíže se svou identitou, pomyslel si, když kráčel k Jižnímu Městu.

Když se vyhoupl z Kunratického lesa a spatřil siluetu Prahy, strnul. Ano, Praha byla stále stověžatá, ale nebyly to věže gotických kostelů, které ji zdobily, ale mešit a minaretů. Ze špiček většiny z nich zářil v zapadajícím slunci turecký půlměsíc. Petra se zmocnila panika. To přece není možné, je zpět ve své době, v čem mohli udělat chybu? A při pohledu na Hrad a Svatovítskou katedrálu přestavěnou na mešitu mu to došlo. Ano, moji čeští předkové nedokázali odolat tureckému vpádu v šestnáctém a sedmnáctém století. Tehdy měla Evropa na kahánku a zachránila ji i souhra příznivých okolností, když Turky vedené Karem Mustafou Pašou odrazil od bran obléhané Vídně roku 1683 chrabrý polský král Jan III. Sobieski s pomocí Karla V. Lotrinského. To znamenalo rozhodující obrat a konec turecké hegemonie ve střední Evropě. Tak tohle se tedy mým krajanům nepodařilo, pomyslel si smutně. Že by tradiční rozhádanost a nejednota, či zrada šlechticů, kteří viděli jen na hranice svého humna? Prostě nebyli s to sjednotit většinu Evropy ke společné obraně, jako se to podařilo Habsburkům. Nestáli v čele polsko-litevsko-německo-rakouských a českých šiků. Tak bylo všechno zbytečné?

Bloumal smutně ulicemi Prahy, které mu najednou připadaly cizí. Na Karlově náměstí bylo velké tržiště. Potraviny, předměty denní potřeby, ale také měděné tepané karafy a džezvy. Ženy oblečené moderně, ale s vlasy zahalenými šátky. Všude okolo zněl neznámý jazyk, asi turečtina, pomyslel si. Pookřál, jen když z úst dvou stařenek zaslechl češtinu. Ale byla to jen kapka v moři cizoty. Světla neonů, ruch velkoměsta, proudy aut i lidí. Zoufalý Petr zamířil ke Karlovu mostu. Ano, ten tu stále stál a připomínal mu kus domova. Pomalu ho přešel, zamířil na Kampu a usedl pod jeden z oblouků mostu. Co jsem to provedl, pomyslel si. S hlavou v dlaních a slzami v očích tam tak seděl a ani nevnímal, jak vůkol padá soumrak. Až ho přemohl milosrdný spánek.

Ze spánku ho vytrhlo podivné drnčení. Petr se nemohl probrat a měl pocit, že má celé tělo jako zmlácené. Když se promžoural ke světlu a probral k životu, zjistil, že ten nesnesitelný zvuk vydává jeho digitální budík. A nad ním stála jeho matka. „No tak, vstávej, Péťo, víš, že máš dneska tu zkoušku z historie.“



zpět na článek