Neviditelný pes

POVÍDKA: Jahody se šlehačkou

11.2.2017

Dneska jsem byla poslední den ve škole, což mi všechny holky ve třídě závidí. Školní rok končí až za čtrnáct dní, já ale jedu do Prahy na operaci. Už poosmé, narodila jsem se totiž s uškrcenýma prstama na rukou, tak mi to ve Vinohradské nemocnici každý rok operují. Bába mi říkala, že prvně jsem byla na té operaci ještě jako miminko, to mi prý byly teprve čtyři měsíce.

Mně to ale stejně nevadí, že mám takové ruce, děda říkal, že jsem šikovnější, než některé jiné děti, které mají prstíky v pořádku. Jen neumím chytat balón a to je škoda, protože venku si nemůžu s holkama házet s míčem, prej, že jim to kazím. Přitom Danda je o dva roky mladší, ještě ani nechodí do školy, a klidně si hází. Já jsem ale ráda, že aspoň někdo z naší rodiny si může házet, mám takový dobrý pocit, že Danda hraje i za mne. Máma chce, abych si to doma zkoušela a vždycky abych hodila balónem o venkovní dveře a když on od těch dveří odskočí, tak abych ho chytila. „Je to pro tvoje dobro, uč se chytat míč, aby ses jednou mohla zapojit do míčových her,“ takhle to máma vždycky říká, ale mě to nejde, takže se asi nikdy nezapojím.

„Marcipáne“, děda mi totiž říká Marcipáne, „rychle do postýlky, ráno vstáváme ve čtyři, abychom byli v nemocnici na čas.“ Děda přijel už včera a zítra se zase se mnou vrací. To ale musíme nejdříve naší lokálkou z Cerekvice do Chocně a odtud rychlíkem do Prahy na Masaryčku, jak tomu nádraží všichni říkají. Bylo prý pojmenováno podle našeho prvního pana prezidenta Masaryka. Ono se to nádraží teď jmenuje Praha - Střed, ale bába říkala, že kvůli tomu, že teď jsou u moci komunisti, nebude si zvykat na nový název. A taky, že pan prezident byl opravdu vzácný člověk a zasloužil se o naši samostatnost a pro ni bude to nádraží vždycky Masarykovo.

xxx

Dneska jsem nastoupila do Vinohradské nemocnice na plastickou chirurgii. Tady už to znám, jen jsem byla zvědavá, s jakou holkou budu na pokoji. Teď už to vím, jsme tady dvě, ta druhá je stejně stará, jako já a jmenuje se Maruška. Nemá pravé ucho, prostě se narodila bez ucha. Tak jí tady asi budou nějaké přišívat. S Maruškou je legrace, hned jsme vyběhly z pokoje na chodbu našeho dětského oddělení a skamarádily se s holkama z vedlejšího pokoje. Věrka má rozštěp patra, to se mi moc nelíbí. Sonička má popálené celé bříško a nožičky, ukazovala nám to. Byla s maminkou na hřbitově a chytly na ní silonové šaty. Úplně se prý na ní přiškvařily. My s Dandou máme taky silonové šaty, jsou bledě modré s volánkama a jsou strašně moc krásné. Až přijedu domů, řeknu Dandě, že si musíme dát pozor na oheň.

Hru s Věrkou a Soničkou nám překazila sestřička, obě s Maruškou máme jít zítra na operaci, tak nám teď budou poslouchat srdíčko, jestli je v pořádku, taky brát krev a vyčůrat se musíme do skleněné nádoby, které se říká šampuska.

Zítra přijede ze Všenor babi a bude na chodbě čekat celou dobu, než bude moje operace hotová. Na babi se moc těším, ani se nebojím té operace, když bude babi kousek ode mne, hned před operačním sálem.

xxx

„Paní Molhancová, těch narkóz už měla Mína moc a na srdci se projevily slabé šelesty. Nemůžeme riskovat další narkózu. Letos budeme operovat v lokálním umrtvení,“ říká mladý pan doktor babi a mě si odvádí na vyšetřovnu. Tady mě s paní docentkou Peškovou, kterou znám už od dřívějška, posadí do křesla, rozsvítí lampy nade mnou a začnou mi nějakým perem kreslit na ruku čáry, kde všude budou operovat. „Letos si vezmeme na paškál tu pravou ruku, aby se ti lepší psalo, ty jsi nám zase vyrostla a je z tebe školačka, když tě sem prvně přivezli, byla jsi takhle malé mimino,“ ukazuje paní docentka velikost toho mimina, tedy vlastně mne, když jsem byla mimino. „Tady to prořízneme a tady a tady a tady taky. Kůži ti vezmeme z bříška a našijeme ji mezi prstíky. Na té ruce to nebude vůbec bolet, ale trochu to zabolí na bříšku, tam to nemůžeme umrtvit. Ale ty jsi statečná holka, ty něco vydržíš, viď. Sestřička tě teď odveze na pokoj, dá ti injekci a pan zřízenec si pro tebe za chvilku přijede s vozíkem, tak jako vždycky.“

Za chvíli už mě po chodbě k operačnímu sálu veze takový hodný pán, je to někdo jiný, než vloni. Na dlouhé bílé lavici vidím sedět babi, mávám na ni a vůbec nemám strach. Babi mi posílá vzdušnou pusu a ukazuje, že drží oba palce.

xxx

Opravdu, nebolí to, spíš jenom tak jako tlačí na té ruce. To jsem ale statečná, raduji se v duchu, říkala to přece i paní docentka. „Marcelko, teď to trochu zabolí na břiše, zatni zuby,“ slyším nějakého jiného pana doktora, ono je jich tam víc. Najednou to strašně bolí, zatínám zuby, chci být statečná a taky se bojím, aby se na mě paní docentka nezlobila. Teď už to nejde a já křičím, už je mi jedno, co si o mně paní docentka pomyslí...

Hodný pan zřízenec mě veze zpátky na pokoj a já vidím na chodbě babi, jak brečí. „Míno, prožívala jsem to s tebou,“ říká a na vozík vedle mne pokládá chlupatého béžového medvídka se světlým čumáčkem. Pravou ruku mám zafačovanou, jako obrovskou kouli, ale do levé beru medvídka a vidím, že je to on! Ten, kterého jsem obdivovala v hračkářství, a bába tenkrát říkala: „Tenhle je moc drahý, tady ve Vodičkově ulici to bylo vždycky luxusní hračkářství a zatím pořád je, jen komunisti vědí, jak dlouho ještě.“

xxx

Jen co mě pan zřízenec zdvihnul z vozíku a položil na postel, obrátil se k Marušce a prohlásil: „Tak a teď bude nasedat tahle malá slečna.“ Ještě jsem jí stačila zamávat levou rukou a už vozík drncal po chodbě.

Sestřička mi přináší nějaký prášek, já jsem najednou taková lehká, je to dost příjemný pocit, ani mi nevadí, že na vysvědčení, které jsem dostala o 14 dní dříve, mám dvojku ze psaní. Je mi to tak nějak jedno a to se mi líbí, protože jinak jsem na to musela pořád myslet a taky na to, že paní učitelka se na mě zlobí kvůli ošklivě vyšité dečce na kanavě a já si potom vždycky večer přeji, aby noc trvala strašně dlouho a třeba ani nikdy neskončila.

Usínám a probouzí mě až vozík, který veze z operačního sálu Marušku. Ta měla narkózu, ještě spí a v puse má takový nějaký dudlík. To prý aby se neudusila. Mně je jasné, že musím Marušku hlídat, jinak by si mohli všichni myslet, že já za to můžu, kdyby se třeba udusila. Po nějaké době začíná Maruška kuckat, už je to tady, začíná se dusit. Letím chodbou, zavázaná ruka mě bolí, a já vbíhám do sesterny a křičím na sestřičku: „Maruška se probouzí a dusí se!“

Je noc a já pořád nemůžu usnout, tak strašně se mi stýská po babi. Brečím a tisknu k sobě svého krásného, nového medvídka.

xxx

Dneska už se nám oběma daří o mnoho líp, já mám sice ruku jako bílou kouli, ale Maruška je na tom ještě mnohem hůř, ta má jako bílou kouli celou hlavu. Vyprávíme si všelijaké příběhy, já třeba o hodném pejskovi Astorovi, kterého má babi s dědou ve Všenorech. Taky o panence, kterou jsem pojmenovala Máňa po naší babi.

Obě se moc těšíme na odpoledne, je neděle a ve dvě hodiny začínají návštěvy. Sestřička nám dovolila, že je můžeme jít po obědě ven do parku vyhlížet.

Konečně jsme dojedly řízek s bramborama, oblékáme si pruhované župany a já lákám Marušku: „Pojď, půjdeme zadem přes oddělení velké chirurgie, tam operují břicha, vždycky ty lidi přitom musí rozříznout, je to určitě něco hrozného, ta chirurgie. Babi mi říkala, že její maminku otevřeli a zase hned zavřeli a ona pak umřela.“ Kráčíme ke spojovacím dveřím s nápisem chirurgie a opatrně vstupujeme na tajuplné území. Jdeme pomalu a najednou je mi všechno jasné: „Maruško, honem pryč, támhle je kapka krve, oni asi ty lidi tady vždycky pověsí na nějaký hák, aby jim břicho mohli rozpárat, a pak je operujou!“ Letíme pryč, konečně jsme u venkovních dveří, pak už na zahradě a z nebe na nás svítí sluníčko.

Brána ven je ještě zavřená a před ní se na ulici tísní spousta lidí, všichni jdou za někým na návštěvu. Pan vrátný je přísný a otevře až přesně ve dvě hodiny. Maruška si myslí, že on je tady určitě nejdůležitější hned po panu profesorovi Buriánovi, toho obě známe z velké vizity, je to přednosta plastické chirurgie.

Brána je z kovových tyčí, mezi nimi jsou mezery a my obě těmi mezerami vyhlížíme nedočkavě ven. Já už je vidím, babi i dědu! Babi má na sobě letní modré šaty s velkými bílými puntíky, ty se mi na ní moc líbí. Babi má nejraději modrou barvu, tak já taky, i když se mi nejvíc líbí zelená. Ale modrá je barva babi a proto i moje.

Babi si jde popovídat s paní docentkou a děda zatím u nás v pokoji vyndává ze své kožené aktovky všechno, co mi přivezli. Největší radost mám z jahod ze všenorské zahrady. Ty jsou opatrně naskládané do velkého kelímku, takového v jakém se na nádraží prodává pivo, s kterým pan prodavač chodí kolem vlaku ve stanici a volá: „Pivo, limo, horké párky“! Děda má taky v aktovce pytlíček s cukrem, zavařovací sklenici se šlehačkou a dokonce i lžičku. Jahody přisype do zavařovačky, do toho přidá cukr a zamíchá, ví, že takhle to mám nejraději.

Vrací se babi a všichni tři máme radost, ve středu si mě můžou vyzvednout, jen ještě se musíme vrátit na převaz a pak na stehy, ale to už jen ambulantně.

xxx

Včera mě babi vyzvedla v nemocnici, paní docentka říkala, že se to hezky hojí. Ruku mi vybalili z obvazů, šití zasypali nějakým žlutým práškem a znovu zavázali. Ale už jenom trochu, ještě kolem krku fáč a v něm teď tu zafačovanou ruku nosím. Ze zašitého břicha mi trčí nitě, to jsem viděla, když mi ho přelepovali, a mně to připadá docela srandovní, to pichlavé břicho.

S babi jsme jely rovnou do Všenor, naši přivezou za týden ještě taky Dandu a spolu budeme u báby a dědy celé prázdniny, na to se obě dvě strašně moc těšíme.

Venku je velké horko, tak mi děda pověsil na zahradu mezi borovice síťovou houpačku a já si v ní pěkně ve stínu hovím. Pode mnou leží pejsek Astor a já si čtu knížku Dášeňka čili život štěněte. Bába každou chvíli vykoukne z okna jídelny a volá na mě nahoru na zahradu: „Marceluško, nemáš žízeň?“, nebo zase „Na co máš dneska chuť k obědu?“ Mám chuť na buchtičky s krémem a bába je k obědu udělá. Už se mi na ně sbíhají sliny, bába je umí tak dobré, mnohem lepší, než ve školní kuchyni.

Kdyby tak tohle všechno trvalo až do konce života, to by bylo něco...



zpět na článek