Za husitských válek i po nich byl nejlepším řečníkem v Čechách mistr Jan Rokycana. Zatímco katolíci mu přezdívali „doktor Rozkydal“, vyznavači kalicha ho chovali ve velké úctě. On to byl, kdo přemluvil rozzlobeného Žižku, aby Prahu neničil, on v Basileji vybojoval pro Čechy užívání kalicha. Byl pak zvolen arcibiskupem, ale papež jeho volbu neuznal. I tak měl za panování krále Jiřího ve věcech víry a mravů velký vliv. V době, kdy drtivá většina jeho vrstevníků už dávno ležela v zemi, mohl se na svůj mozek a jazyk vždy spolehnout. V teologických polemikách byl nepřekonatelný – Rokycana každého ukecal. A když jeho oponent stále nechápal, uzemnil ho slovy:
„Nech už toho ptaní a věř!“
Při svých kázáních v Týnském chrámu měl vždycky plno, ostře tepal všechny poklesky. Když si parádivé ženy oblíbily dlouhé vlečky, upozornil je, že na každé vlečce si vozí jednoho čerta. Jindy se na posluchače z kazatelny obořil:
„Kdyby tudy letěl pták, ukradli byste mu péro!“
Z jeho mluvení si každý něco odnesl, nic však netrvá věčně. Jednou se arcibiskup zdržel na universitě, kde měl s mistry vysokého učení dlouhou rozpravu, a vracel se domů už za tmy s rozžehnutou lucernou v ruce, jak bylo nařízeno. Živou duši nepotkal, jen na střechách vřeštěly kočky. Teprve když procházel Železnou ulicí, spatřil staroměstského rychtáře, jak provádí pravidelnou zkoušku poctivého spaní. Zatímco pomocník dole přidržoval žebřík, rychtář lezl vzhůru, aby se podíval oknem, zda zámečník a jeho žena spí řádně na svých místech.
Zvídavý Rokycana se vedle zásadních otázek zajímal také o zdánlivé maličkosti. Proto se zastavil a počkal si u žebříku na výsledek pozorování. Ale právě tehdy si zámečníkova žena povšimla, že jejich nočník již skoro přetéká. Otevřela prudce okno, aby tekutinu vychrstla na ulici, a rychtář se lekl. Podklouzl, s výkřikem sletěl dolů na dlažbu, rozbil arcibiskupovi lucernu a zle si pochroumal zadnici.
Ač nezraněn, dopadl Rokycana ještě hůře. Doškobrtal se domů potmě jako nějaký zločinec, tam pak dlouhou dobu stál rozpačitě před vraty. Naštěstí jeho hospodyně občas vykoukla z okna. Seběhla dolů, vypáčila mu ze zkřehlých prstů lucernu a uložila ho do postele. Tehdy ji Rokycana oslovil a uvědomil si, že koktá.
Už se toho nikdy nezbavil. Obával se, že ho lidé už nebudou chtít poslouchat, ale strachoval se zbytečně - zájem o jeho kázání vůbec neklesl.