Počátkem 11. století visel osud rodu Přemyslovců na vlásku, protože kníže Oldřich měl s Boženou jediného syna Břetislava. Když ale Břetislav unesl z kláštera Jitku a pojal ji za manželku, bylo po starostech - Jitce se postupně narodilo pět synů: Spytihněv, Vratislav, Konrád, Jaromír a Ota.
O bratrské svornosti však nemohlo být ani řeči. Spytihněv s oblibou bušil do Vratislava a ten si potom vyléval zlost na mladších sourozencích. A tehdy dostal Jaromír výborný nápad: Když spojí své síly s Konrádem a Otou, Vratislavovi se ubrání. To se trojici plně osvědčilo - pokud Vratislav na někoho z nich zaútočil, ostatní dva se na něho sesypali.
Ti tři byli neustále spolu. O tom, co se bude dělat, však rozhodoval pouze Jaromír, nápady ostatních bývaly vždy slabší. Když byli hoši hodně malí, nejraději se motali kolem potoka hluboko pod hradem, později se odvažovali dále – k Vltavě, do kupecké i židovské osady i jinam. A pokud nikam dolů nešli, potulovali se po hradě a někdy při honičce vřeštěli tak pronikavě, že si na ně biskup nebo abatyše z kláštera stěžovali.
Vratislava se už neobávali. A jak rostli a sílili, mohli si časem dovolit do něho i kopnout, jen tak čistě pro zábavu. Vratislav – budoucí první český král – mohl jen bezmocně zuřit. A když jednou knížecí rodina trávila vánoční svátky ve Zbečně a Spytihněv tam zapadl do díry v ledu, která byla nastražena na Vratislava, nechal si od Jaromíra vysvětlit, že to má na svědomí Vratislav, protože se chce stát otcovým nástupcem místo něho.
„Že mě to nenapadlo,“ podivil se Spytihněv a ztřískal Vratislava jako ještě nikdy předtím.
Kníže Břetislav sledoval nesváry mezi svými syny s obavami. Jak to tady bude vypadat, až si ho Bůh povolá k sobě? Aby v tom udělal pořádek, vymyslel nový zákon a vzkázal hochům, aby se shromáždili v síni. Mládenci poslechli, ale otec si dával na čas, zdržel se rozmluvou s biskupem Šebířem. Hoši však setrvat v klidu dlouho nevydrželi a pustili se do sebe. Přicházející kníže pak již z dálky slyšel řev, v němž rozeznal hlas Vratislava:
„Tumáš, držko plesnivá!“
Vzápětí Jaromír vypadl ze dveří a s krvácejícím nosem padl k otcovým nohám. Panovník ho zvedl, vstoupil dovnitř a zjednal klid. Po delším a důrazném proslovu plném výtek seznámil syny se svým zákonem:
„Knížetem bude vždy ten z našeho rodu, kdo bude zrovna nejstarší. To bude platit i pro vaše potomky. Až já umřu, rozdělí se vláda v zemi takto: Spytihněv se stane knížetem, Vratislav dostane úděl olomoucký, Konrád brněnský a Ota znojemský.“
„A co já?“ ozval se Jaromír zneklidněně.
„Ty se staneš biskupem, až Šebíř zemře,“ odpověděl kníže.
„Já?“ zděsil se Jaromír. „Proč já? Vždyť nejmladší je Ota!“
„To je pravda,“ připustil Břetislav. „Ale ty jsi mezi svými bratry ten nejchytřejší. A abys byl ještě chytřejší, odcestuješ do školy v cizině.“
Jaromír snad ještě nikdy neplakal, ale nyní ano. Byl sice chytrý, ale také divoký a vzteklý a na kněze se vůbec nehodil. Kníže však nemilosrdně trval na svém a Jaromír se musel vypravit na dlouhou cestu západním směrem, až do školy v Lutychu, aby se tam vzdělal v latině a jiných moudrostech.
Když se se svými průvodci prodíral pohraničním lesem a krajinu bičoval studený liják, pomyslel si: Kdybych se narodil jako blbec, byl bych teď na tom líp.