Kde je hranice mezi avantgardním uměním a extremistickými výkřiky?
Čtěte až po 22. hodině
Skončilo další kolo soutěže Český slavík a rychle ožila loňská diskuse nad medailemi skupiny Ortel, skupiny fašistické, krajně pravicové, extremistické, rasistické, islamofobní a nakonec, aby byl výčet kompletní a my nic nevynechali, i antiimigrační. Už jen skutečnost, že skupina i její protagonista nesou jméno Ortel, což bezprostředně pochází z německého Urteil-rozsudek, jasně dokládá napojení na německé neo- i veteronacistické kruhy.
Čestnému člověku stydne v žilách krev a hrůzou vstávají chlupy na zádech, když čte text písně „Mešita“:
Cítit se budou v právu
Ti v tom černým hávu
Útočí jen v davu a svatou válku ctí.
Pro Aláhovo slávu, uříznou ti hlavu
Mají jen o to snahu, zastavme šílenství!
Cítím se podveden, když ti, co vedou zem,
Diskutovat chtěj s arabským vrahem.
Xenofobní strach bije na poplach
Řeknu jen pár vět
„Nechci multi-kulti svět!“
Kde nenávist je ctnost a vražda poslušnost,
Kde ukamenujou klidně ženu tvou,
Tam kde trhavinou pravdu určujou,
Tam roste černej květ s názvem Mohamed.
Hrozné, že? Není divu, že místopředseda pražské muslimské obce Samer Shehadeh vyzval po shlédnutí videoklipu souvěrce, aby na pachatele podávali trestní oznámení. Zatím bezúspěšně, což je třeba kvitovat kladně, ale třeba se časem najde nějaký aktivní nesouvěrec. Ne, u nás zatím není třeba řezat hlavy – párkrát někoho protáhneme zhruba desetiletým soudním řízením, finančně ho zruinujeme výlohami za advokáty a i když potom bude osvobozen, každý si pod dojmem exemplárního případu ne dvakrát, nýbrž desetkrát rozmyslí, zda vstoupit do stejné řeky. Účelu bude dosaženo. Ředitelka pražské školy Ivanka Kohoutová, další v řadě obětí současné ochránkyně lidských práv, přesvědčené, že práva nejlépe ochrání soustavným šikanováním, špiclováním a provokacemi, by o svých zkušenostech mohla vyprávět celé hodiny.
Ale pozor, Ortel není sám, kdo tu šíří strach z neznámého. Už prasklo na Martina Doktora, že pádluje se šátkem značky Totenkopf. Ale jsou i jiní... Plním svoji nejčestnější občanskou povinnost a oznamuji, že jsem odhalil mezi populárními zpěváky dosud neznámého islamofoba. Je jím Tomáš Klus. Upozorňuji, že následující řádky budou drastické:
Jsi mé úzko, jsi krev z řezných ran,
jsi ten, kdo vchází nepozván,
jsi zvuk, když padnou minarety...
Jak vůbec může znít tak odporná píseň z rozhlasu? V jaké době to žijeme? Proč není vystaven témuž veřejnému pohrdání jako Ortel? Jak to, že takového antiumělce ještě zvou na festivaly, že jeho koncerty nestíhá boycott, že se spolu s ním ještě někdo odváží na podium a že se najde jediný hudební klub, který mu otevře dveře? Nedivil bych se, kdyby na nějakém Klusově koncertě vybuchla bomba, nebo kdyby ho někdo spravedlivě rozhořčený poškrábal na krku. Jako věrný příznivec vládou podporované neziskové organisace Hate Free (rozuměj: Nenávist zdarma) se tímto řadím za Jiřího Dienstbiera ml., Miloše Mendela a Jana Čulíka a vyzývám příslušné úřady: konejte neprodleně! Naší obcí islamofobista neprojde! No tak honem, slyšíte, pane Pelikán?
Vždyť je to úplně jasné: „Jsi mé úzko“, to je obecné vyjádření fobických pocitů, v tomto případě již jmenovaného strachu z neznámého, cizím slovem islamofobie. „Jsi krev z řezných ran“, to je narážka na podřezávání zajatců, z něhož jsou neprávem obviňováni všichni muslimové, přičemž dobře víme, že to nemá s jejich vyznáním nic společného. „Jsi ten kdo vchází nepozván“, autor hovoří o přicházejících uprchlících, rozněcuje zbytečné obavy, jako by byli zdrojem možného bezpečnostního ohrožení, a navíc lživě implikuje, že je nikdo nezval. Nabourává tím konsensuální imigrační politiku Evropské unie, kvotaci, zastává odsouzeníhodné postoje blízké Miloši Zemanovi. K tomu šíření poplašné zprávy, násilí vůči skupině obyvatel na základě rasy či původu – to je snad na prokurátora, soudruzi...
Poslední verš o padajících minaretech jednak vybízí k bombovým útokům na muslimské modlitebny, jednak silně evokuje představu loga hnutí Islám v ČR nechceme, tedy přeškrtnuté mešity. Hochu, hochu, ty už si příště zazpíváš na podiu jenom s Konvičkovou – tedy pardon, chtěl jsem říci s Konvičkou...
Určitě se bude Klus vymlouvat, že poslední verš zní „zvuk, když padnou mi na rety slzy Múz“, že se loni sám proti Ortelu jakožto ultrapravici kriticky vymezil, a že v písni záleží ne na jednotlivých slůvkách, nýbrž na kontextu. Prý je píseň o opuštěné dívce, které se stýská. Ale právě kontext poráží Kluse naprosto nepochybně. Píseň se přece jmenuje Nina, což je domácí forma jména Antonie. A jakou Antonii měl zpěvák na mysli? Přece Chrásteckou, známější pod přezdívkou „Tonča“. Kdo jiný, než dívka zajatá islámskými fundamentalisty, by mohl zpívat: „Tvé černé svědomí poprvé promluví k obětem nerovných bojů Tvé sebestředné války“? Je to narážka na válku, kterou nám prý vyhlásili údajní teroristé, kterých se každý čecháček předem bojí, ačkoli žádné v životě neviděl. Jak dlouho chtěl ještě Klus citovaný hnus potají skrývat a šířit kolem sebe jed? Ale na mne si nepřijde – odhalil jsem ho jako protistátní centrum.
Zkušený znalec v oboru politického extremismu by jistě z textu vytěžil i jiné indicie, ale to už bude věc případného soudního řízení. Pro kovaného znalce by nebyl problém zjistit, která extremistická skupina někdy a někde – byť by to na Novém Zélandě bylo – zpívala zrovna o černém svědomí (nezaměňovat prosím s pokrokovým a revolučními myšlenkami nabitým afroamerickým společenským trendem Black Conscious za větší rasové sebeuvědomění). Čím se ostatně liší Klusovo černé svědomí od Ortelova černýho květu? A hračkou by bylo pro specialistu spočítat, podle jaké numerické sekvence založené na čísle 8 lze z písmen textu písně sestavit jméno „Adolph“. Na to mají znalci své vědecké methody. Soudu by předložili takový posudek, že by byl Klus už dávno v báni. Kontextuální extremismus – to je šém poúnorové i polistopadové jurisprudence dovolující odsoudit verbálního provinilce dle zásady, že znalec a soudce nejlépe vědí, co měl obviněný ve skutečnosti na mysli.
Ponechme však nyní výše jmenovaného zoufalce už jen blahovolné péči justičních orgánů a osvěžme se čistou neposkvrněnou kulturou. Autorem následujících textů je Radek Banga z kapely Gipsy.cz, ten, který s hrstkou odvážných začal při předávání cen Ortelu pískat a vykřikovat cosi o netolerovatelném fašismu. Nejsem první, kdo na souvislost upozorňuje, tak jsem pro laciné pobavení publika vybral jen jednu ukázku z Bangovy tvorby. Jste-li už po jídle, poslužte si laskavě textem „Chceš prcat“.
Pořádně tvrdýho ptáka v ruce mít, lízat pičku, dívat se ti při tom do očí. Nezdržovat se, chvíli svádět, přirazit tě ke zdi a čtyři prsty do píčy. Chceš mý koule? Chceš to zezadu? Jsi horká jako magma. Chceš víc? Přitvrdit, zachovat čardáš a ve finále prosit boha ať v peklu skončíš.
Tak co to na mě zkoušíš?
Už se vidíš, jak mi ho kouříš.
Tak co to na mě zkoušíš?
Vim dobře, po čem toužíš.
Chceš prcat, prcat, prcat,
jenom proto přicházíš.
Chceš prcat, prcat, prcat,
celou dobu o tom mluvíš.
Chceš prcat, prcat, prcat,
marně se tomu bráníš,
vždyť nakonec mě stejně vykouříš.
Teď, když Nobelův výbor odměňuje cenou i písničkáře, dočkáme se možná brzo laureáta. Banga se záhy omlouval, že tyto texty zpíval před patnácti lety, a že se mezitím polepšil. Polepšení mu věřím, ale čísla ne. Ukázka byla z CD Rýmy a blues, které vyšlo roku 2005. Ještě na CD Desperado z roku 2011 má výživnou píseň „Kdo jebá, ten jebá“. Pravda, nějaký ten pátek už jsem ze školy venku, snad proto mi počty jaksi nesedí, ale možná mají u Bangů jiný kalendář, podle něhož utíkají roky rychleji.
Podobný styl zvuků jako Banga vyluzuje Ing. Martin Pohl vulgo Řezník. Tohoto drsného horrorcorového rappera vyřadili roku 2013 pořadatelé Českého Slavíka z hlasování, poněvadž se jim jeho kafe zdálo přece jen poněkud silné. Takto začíná píseň „Ta holka v mym sklepě“:
Drž hubu, ty svině,
do kouta si píčo lehni.
Seš moje votrokyně,
teď svojí prdel zvedni.
Zhebni!
Já tě nesnášim, ty kurvo.
Přitáhnu ti popruhy,
až ti prdel urvou.
Svině,
budu tě řezat jako minule,
můžeš se jít vysrat,
až dožereš psí granule.
Můj sklep, je stejně sklíčenej,
jako můj rap.
Pořadatelé soutěže tehdy schytali pořádnou kritiku za svůj komunistický přístup ke kultuře, kterou přece nelze censurovat, umělec má svá práva. Vyloučeného se tenkrát zastal i Klus (do čeho všeho se tenhle chlapík nenamočil?) a celá řada nadaných hudebních talentů. Tak se vrchní Slavíci rozhodli, že už nikdy nikoho vylučovat nebudou, a dnes to schytávají zase, poněvadž nadržují nacistům, které naopak vyloučit měli. Ne, úplně všem lidem se člověk nikdy nezavděčí.
Na dalším příkladu vidíme, že Řezníkovy výrazové prostředky jsou trochu odlišné od Bangových, ale podstata není příliš vzdálená.
„Řezník už je zpátky, vole!“
Taky bylo pár repovejch akcí a na internetu stovky fakací,
ale to sou jen malý zamindrovaný paka který ve
fešný kundě ještě nikdy neviděli svýho kaka,
je to tak já mám na bizarre nadání,
díky repu jsem taky zažil dobrý mrdání!
A né žádný tlustý prasnice ale luxusní pražský voňavý zadnice!
Není divu, že za prvně citovanou píseň na milého Řezníka podala v prosinci 2013 trestní oznámení známá advokátka Klára Samková (občas Veselá). Důvody jsou obligátní: „Jeho »uměleckou tvorbu« lze bez nadsázky srovnat s propagací nacismu, fašismu, terorismu či náboženského sektářství, přičemž i další texty, které uvedený tak zvaný umělec tvoří, nabádají k činům, které svou podstatou naplňují skutkovou podstatu trestných činů,“ načež následuje dlouhý řetězec paragrafů. „znevažuje status ženy a rozpoutává nenávist mezi muži a ženami, [...] je zřejmé, že schvaluje jednání masového vraha Anderse Behringa Breivika, případně též Josefa Fritzla, rakouského násilníka, který po dobu 24 let držel ve sklepě a znásilňoval svou vlastní dceru, se kterou počal několik dětí.“
Jak je vidět ze srovnání Řezníka s Bangou, někdo může znevažovat status ženy, rozpoutávat nenávist mezi pohlavími a být za hrdinu, na jiného pro změnu pošleme orgány činné v trestním řízení. Kdo by také chtěl zažalovat médii obletovaného excentrického umělce z chráněné menšiny a postavit se tak do dvojrole misomusy a zároveň rasisty, pravda? Bylo by to zbytečné, vždyť by ho soud jistě osvobodil. Na profláknutého pravicového extremistu, doslova a do písmene sprostého podezřelého, si vyšlápneme mnohem snáze, zvláště když se jedná o zvláště nebezpečného recidivistu.
Řezník totiž stál před soudem už roku 2011 za klip „Konečný řešení“ v němž plasticky znázornil, jak „na somráky z Karláku necháme spadnout lešení, na Ukrajince zase čeká hromadný oběšení [...] za vraždu Ukrajince dostaneš tři mince, za upálení feťáka dostaneš čubku na ptáka“. Byl osvobozen, soudce tehdy shledal, že to nepřekročilo meze svobody uměleckého projevu. Ani Samková s oznámením neuspěla, nový proces se nekonal. Možná se vyšetřovatelům Řezníka zželelo, poněvadž měl – chudáček – smutné dětství, soudíme-li podle písně „Můj táta“:
Seber to ty zmrde!
Nezlob a sedni si!
Postav se!
Poslouchej do prdele!
Můj fotr mi dělal ze života peklo, hrklo to ve mně pokaždý, když mně kop do podpaždí.
Měl mně za malýho spratka nikdy před spaním pohádka, mám celou hubu křivou páč i nekoupil rovnátka.
Krvelačná hádka, při kerý umřela matka, začal mně vychovávat sám to tepr začly pravý jatka.
Hitlerovská patka na jeho čele doprdele mně kopal dennodenně chodil jsem po čtyrech jak štěně.
Na stěně mi visel můj oblíbenej dětskej plakát fotr ho zlostí serval donutil mně na něj kakat.
Měl jsem zakázáno plakat, jinak sem dostal další rány do zad, trýzněnej od klacků a lopat, nepřestal mně kopat.
Sem dopad, tak jak sem dopad mozek v prdeli obklopenej bandou hovad. Jo tak to kurva bylo tak to je a tak to bude, můj fotr mně bude řezat dokavaď to jenom pude.
Ref: Můj fotr byl zasranej tyran numero úno - dával mi co proto hned jak jsem opustil lůno
Je to jistě zarážející, jak a čím se dnešní mládež baví, třebaže ani za mých mladých let neposlouchal každý výrostek Dvořáka a při muzice se po půlnoci zpívaly také pořádně sprostonárodní písně, nepopírám. Ale jak se říká, dnešní doba už je taková, tvrzení je stylisováno objektivně, „ono se to“, třebaže tu dobu si děláme my sami. Francouzský katolický spisovatel Leon Bloy (také proslulý koprolálií) napsal: „V době, kdy heroism se zdá groteskním, stává se muší hovno slavným.“ Hrdinové modernity s nadšením a za halasného potlesku zbořili fanum a oslavili profanum. I jim je tedy třeba čas od času nést následky v podobě různých Ortelů a Řezníků, následky, jež bořitelé patrně nezamýšleli. Očividně se jim to nelíbí, jenže svoboda projevu nemůže zahrnovat pouze Ježíše ponořeného v moči, Madonnu pomazanou lejnem a Poslední večeři zobrazenou jako homosexuální orgie, musí se do ní vejít i klip o nežádoucí mešitě, věšení Ukrajinců či znásilňování dívek. Anebo nic z toho – ale laťka budiž pro všechny stejná!
Obáváte se, že hrozí možnost napodobení? Že se někdo po shlédnutí klipu sebere a zboří mešitu, znásilní děvče a pověsí Ukrajince? Ale kdepak, jak by to bylo možné? Vždyť jsme při každé výstraze před televizními pořady plnými násilí a obscenity a před nebezpečím virtuální reality krvavých počítačových her opětovně chlácholeni a konejšeni, že to přece nemá na děti žádný vliv. Tak jak by nyní mohli mít vliv nějací okrajoví zpěváci na dospělé? Proč násilí v bedně dětem neškodí a v písni dospělým ano?
Jistě mne nikdo nebude podezřívat, že se Řezníka nějak mimořádně zastávám – rozhodně nikdo, kdo se seznámil s tvorbou dua Sodoma Gomora, jehož přibližnou polovinu pan inženýr představuje. Ani mi nevadí, že ho vyškrtli z dávno přežilé soutěže, bez které bych se, mimochodem, dokázal dost dobře obejít: můj hudební vkus je poněkud klasičtější, takže se se slavíkovskými hvězdami nepotkává. Ale rozhodně bych zpracovatele krvavé flákoty za alba „Bůh se utnul“ nebo „Ostatky svatého Jidáše“ před soud nehnal. Nelíbí se mi to, nesouhlasím s tím, svobodu slova si takto nepředstavuji, ale nijak výjimečně to neprožívám: co si kluci pokřikují kdesi v garáži mne nechává klidným. A připíchnout jim nožem k tělu citát z Bible odvetou za slova „Jak kardinál Richelieu, Benedikt je stejná svině“ se už vůbec nechystám.
A všem, kteří jsou jejich tvorbou k smrti pobouřeni, neboťse do jejich Ódy na radost nad krásným novým světem nečekaně vloudila falešná nota a spolu s Beethovenem náhle unisono volají „Nicht diese Töne“, bych jako bonus rád zopakoval mantru, kterou jsem v obměnách slyšel na svou adresu nesčetněkrát: pokud se vám to nelíbí, tak to jednoduše neposlouchejte. Když už si hrajeme na neomezenou svobodu slova, hrajme poctivě až do konce. Howgh!
Autor není totožný s farářem ve Velké Losenici