Je to už několik dní, co skrývám ten tichý vztek. Mezitím odezněl i případ „Podpis čtyř“ , který popudil kde koho (mimochodem, co by mu říkal sir Conan Doyle?), pomalu odeznívá i medailová společenská krize, je po státním svátku, takže nadešel čas.
Před několika dny se objevil v televizních Událostech zpravodajský šot z Pekingu o tamním vystoupení České filharmonie s šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem. Reportérka nejprve uvedla, že čínští návštěvníci koncertů se teprve učí, jak se na koncertech chovat, nicméně v hlavním městě je to již jiné, jeden z diváků se vyznal ze svého obdivu k Antonínu Dvořákovi.
Potud vše v pořádku. Pak zazněl úryvek z koncertu – nepochybně Dvořákovy hudby – a pak to přišlo. Pan šéfdirigent dle reportérky potěšil posluchače přídavkem, jehož část i zazněla. Byla to revoluční píseň, o které natěšený posluchač pravil, že ji zpívali v boji proti Američanům v korejské válce.
Pokud mne paměť neplete, bojovali tehdy severokorejští vojáci a čínští „dobrovolníci“ proti armádě pod praporem OSN a díky těmto vojákům teď u nás vyrábíme auta Hyundai a užíváme mobilů Samsung, jen abych pojmenoval nejznámější užitné předměty jihokorejských konstruktérů, a naše hudba se v té jižní polovině země těší přijetí, jaké je jinde sotva myslitelné. Tam se posluchači nemusí učit, jak se na koncertech chovat. V Severní Koreji mají občané ostatně úplně jiné starosti, hladovějíce trvale pod dynastií Kimů.
S ohledem na výše zmíněné nedovedu pochopit tu facku, kterou udělil pan šéfdirigent svobodnému umění a lidu Jihokorejské republiky tím vítaným přídavkem. Vždy jsem si ho vážil pro jeho umění i majestátný zjev. Ten nyní trochu opadal, ale nikdy jsem si nemyslel, že by se propůjčil k něčemu tak odpudivému.
Doufám, že si tu zhovadilost sám nevymyslel, ale pokud podlehl nátlaku, i tak si ho již nemohu vážit. Málokdo se na tu příhodu pamatuje. Když Česká filharmonie jela po válce do Japonska, přišel soudruh ministr školství Zdeněk Nejedlý s nápadem, aby tam orchestr vystoupil v národních krojích, filharmonie se vzepřela... a nic se nestalo - v mnohem horší době.
Co by se asi mohlo stát panu Jiřímu Bělohlávkovi dnes, kdyby odmítl tu píseň hrát? Třeba by ho nepozvali na Hrad.
Myslel jsem si, že tu nehoráznost bude někdo komentovat, ale nepovšiml jsem si. A tak je to jako občas na mně.