Neviditelný pes

KNIHA: O filmové propagandě v překladu Petrušky Šustrové

27.8.2016

Propaganda přestává být účinná ve chvíli, kdy o ní víme. Joseph Goebbels (1937)

Britský profesor politologie Richard Taylor je současně teoretik filmu. Vedle ruských i německých dějin 20. století se proto zaobírá způsoby, kterými se tehdy život promítl do filmové propagandy (ať už v rámci snímků dokumentárních nebo hraných), a jeho zevrubná práce se taky jednoduše jmenuje Filmová propaganda. V létě 2016 vyšla v dobrém překladu Petrušky Šustrové, přičemž tematicky disponuje jádrem na téma dvou svébytných kultů (a věnuje se bedlivěji tomu Stalinovu než tomu Hitlerovu).

Richard Taylor - Filmová propaganda

Meritem Taylorovyy čtivé knihy zůstala komentovaná fakta, od kterých se odvíjejí úvahy. Meritem faktografickým jsou pak druhá a třetí část práce; každá sestávající přesně ze sedmi kapitol. Přednost i tady získalo někdejší sovětské Rusko (neboli Sovětský svaz), a to v kapitolách 3 až 9, zatímco Třetí říše (kapitoly 10-16) následuje na místě druhém. V prvním případě vypráví Taylor (výtečně) děje čtyř filmových děl Deset dní, které otřásly světem, Tři písně o Leninovi, Alexandr Něvský a Pád Berlína, v druhém mapuje německou demagogii třicátých a čtyřicátých let skrze snímky Triumf zla, Věčný Žid, Strýček Krüger a Kolberg.

Jak bylo náročné vybrat pro analýzy právě tuto osmu? Docela dost; a to se autor už dopředu rozhodl, že při rozborech pomine veškeré filmové týdeníky, jejichž dobový vliv přitom byl značný. A to se autor chtěl řídit také tím, nakolik je dnes ten či onen film dostupný. Právě následkem onoho kritéria nedojde třeba ani na modelový, v archivu ale uzamčený protisovětský a nacistický snímek Krvavá vichřice (1935). „Psát o filmu, na který se čtenář nemůže podívat? To postrádá smysl,“ ví.

Triumph des Willens

Zrovna tak se Taylor snažil vymanit příběhům, o kterých bylo napsáno přesmíru. Ale Triumf vůle (1934-1935)? Ten navzdory tomu zůstal – a je pitván. Je „příliš důležitý“. Autor ho nemohl jednoduše odepsat, na to je kniha moc reprezentativní.

Naopak však vynechal Křižník Potěmkin (1925); ale z toho důvodu, že právě o něm tehdy chystal samostatnou monografii, která poté opravdu vyšla.

Do původní verze knihy (2000) pojal taky Pudovkinovu Matku (1926), nicméně revidované a Petruškou Šustrovou u nás přeložené vydání z roku 2009 ji vypustilo z podobného důvodu: veškerá Pudovkinova tvorba přijde totiž autorovi hodna daleko mocnějšího připomenutí a chce taky jí věnovat samostatný svazek. A jelikož je neúnavný, rozhodl se zrovna tak zpracovat zvlášť i veškeré „stalinistické“ muzikály a hudební filmy.

Zastavme se teď aspoň u několika knihou probíraných filmů; ale ještě předtím zdůrazním jedno. Taylor neanalyzuje strukturu děl nijak namátkově a raději prochází filmy... doslova záběr po záběru.

Padeniye Berlina

Pád Berlína (1948-1949) se kdysi stal velkolepým darem Mosfilmu ke Stalinovým sedmdesátinám a učinil ruského diktátora na plátně skutečným bohem. Není přitom bez zajímavosti, že tvůrci místy kopírovali propagandisty nacistické. Nijak přehnaně, ale také, a v Pádu Berlína se tak vyskytuje i scéna inspirovaná sekvencí z Triumfu vůle, kde příslušníci Říšské pracovní služby uvádějí se vztyčenými rýči a jeden po druhém, ze kterých částí Říše přišli. V ruském filmu narazíme na totéž, i když ona místa pochopitelně vyvolávají vojáci.

Pád Berlína je skutečně až nebetyčně, neuvěřitelně a vlastně i krutě nerealistické dílo a jeho ústřední hrdinové, totiž Aljoša a Nataša, nejen se štěstím přežijí válku, ale sám „veliký“ Stalin přiměje v jednom momentě mladíka, aby dívce vyznal lásku, a ve finále se potkají znovu. To již „báťuška“ Stalin přímo v Berlíně a kousek od Hitlerova bunkru požehná jejich svazku. Jak jen Stalina oba milují! Ale následují ještě finální a skutečně extrémně toho vraha glorifikující záběry, kde vidíme jen vůdcovu vznešenou hlavu na pozadí vlajících praporů. A to je zas parafráze Německo pár let předtím propagujícího trháku Kolberg (1943-1945).

K tomuto filmu dovolte aspoň malou poznámku – a míří na všechny ty, kteří se neprávem pozastavují nad tou neuvěřitelnou skutečností, že pro natočení naposled zmíněného Harlanova veledíla o statečném městě Kolberg, které kdysi odolávalo Napoleonovi, byly dokonce odvolány síly z fronty. Výsledek se navíc promítal – a znovu a znovu - ještě zjara 1945, kdy už do skončení bojů chyběly jen týdny. Bylo to přece zbytečné, ne? naznačuje i Taylor.

Snad. Nicméně Joseph Goebbels to, myslím si, už věděl vše také a vědomě (či polovědomě?) předpokládal, že i poté, co přijde prohra (a on spáchá i s dětmi a s manželkou sebevraždu), film zůstane. Zůstane - a provždy už bude Německo do jisté míry ospravedlňovat. Zpětně. A byť ne v očích každého. Asi se nemýlil – a něco podobného ostatně platí i pro mnohé další „perly propagandy“ éry nacismu.

Deset dní, které otřásly světem

Tolik ke Kolbergu, který je sice schematický a plný neskutečných klišé, ale i proto stojí stále za vidění. Oproti tomu Alexandr Něvský (1938) naopak byl až podle protiněmecký snímek a hnusným, ryze protibritským paskvilem se stal i film Strýček Krüger (1941), který vedle bezpočtu dalších děsuplných klišé předvádí, že to byli právě Britové, kdo „vynalezl“ koncentrační tábory. Což je i není pravda, neboť obdobná zařízení, kde se bohužel masově umíralo, znala už válka Severu s Jihem.

Navzdory všem těmhle skutečnostem i nepochybné brutalitě Britů film Strýček Krüger falšuje až fascinujícím způsobem historii búrské války a zdařile ospravedlňuje jakkoli surový útok na Británii let čtyřicátých. A zatímco Krüger, tento dobrotivý vůdce Búrů, je v jedné scéně památně stylizován do Krista při Kázání na hoře, lord Kitchener byl dle téhož scénáře především bezohledným Britem, který už v Africe rozpoutal to, čemu se říká totální válka.

Der ewige Jude

Mistrovským kouskem propagandy zůstal ovšem i dodnes právem zakázaný kvazidokument Věčný Žid (1940) Fritze Hipplera, jehož působivost je tak mocná, že zhlédnutí přesvědčí o pravdivosti nacistického náhledu na věc každého. A skutečně i diváctvo židovského původu.

Zvlášť vyvrcholení tohoto ubohého, pokřiveně prolhaného spektáklu spolehlivě vyvolá antisemitismus, a to i u Žida, přičemž ministr propagandy Joseph Goebbels si naprosto po právu zakládal na (už jistou dobu předtím připravené) scéně rituálního podřezávání.

Chtěl tu odpudivost dokonce prosadit již do filmu Žid Süss (1940), jehož režisér Harlan se ovšem podobnému údělu vykroutil, byť s mírně odřenýma ušima, když říšského demagoga přesvědčil, že by obdobný šok určitě přebil celý zbytek jeho příběhu, jenž je sice nepochybně taky mistrnou propagandou, ale jde o přiznaně fiktivní záležitost.

Ale vraťme se k autorovi. Richard Taylor dnes bývá občas napadán konzervativními historiky, kteří si „vědeckost“ nezvládnou ani dnes představit bez psaného slova (jak připomíná v doslovu ke knize Petr Kopal), nicméně americký badatel White smysl podobných útoků nevidí a má patrně pravdu, když říká, že „každá psaná historie je přece produkt přesně týchž postupů, jaké se používají v produkci filmové reprezentace“.

Závěrem jen detail. Autorce překladu Petrušce Šustrové, odpovědnému redaktoru Václavu Žákovi i technické redaktorce Monice Chomiakové uniklo jen málo chyb, to uznejme; nicméně na stránce 377 nahoře zaspali. Od slova SKEPTIKŮM se opakuje poměrně dlouhý odstavec ze středu stránky předchozí.

Richard Taylor: Filmová propaganda. Sovětské Rusko a nacistické Německo
Do češtiny přeložila Petruška Šustrová a doslov napsal Petr Kopal
V edici Šťastné zítřky vydalo co její 20. svazek nakladatelství Academia za finanční podpory Akademie věd České republiky. Praha 2016. 432 str. ISBN 978-80-200-2534-0



zpět na článek