Kolem roku 1000, kdy mnoho lidí očekávalo konec světa, nebylo v Čechách zrovna nejlépe. Vladaři okolních států se chovali k Přemyslovcům nepřátelsky a v zemi panoval ryšavý krutovládce - Boleslav III. Koho podezíral ze zrady nebo kdo se mu od pohledu nelíbil, toho pro jistotu sprovodil ze světa. Bratra Jaromíra nechal vyklestit a druhého bratra Oldřicha hodlal zabít, když se právě osvěžoval v lázni. Oldřich se spasil útěkem na poslední chvíli a prchal do Německa tak rychle, že nechal doma ženu Boženu a malého synka Břetislava. Boleslavovi pochopové Břetislava vypátrali, odtrhli ho od matky a přivedli do Prahy před knížete.
„Mám tě zabít hned, nebo až trochu vyrosteš?“ zeptal se ryšavec dítěte.
Břetislav zívl a stočil se do klubíčka jako nějaká kočka. Knížeti se tato bezstarostnost zalíbila a zatím nechal synovce naživu.
Boleslavova krvežíznivost pak byla už tak nesnesitelná, že proti němu propukla vzpoura a tyran musel prchnout do Polska. Polský panovník Boleslav Chrabrý přitáhl do Prahy a svolal na hrad zemské předáky. Poučil je, že země bez knížete je jako tělo bez hlavy a představil jim nového pána - Vladivoje. Ten tvrdil, že je také z Přemyslova rodu, ale nikdo ho tu neznal.
Vladivoj byl docela hodný člověk, ale také nepřekonatelný opilec. V pití se mu trochu vyrovnával pražský biskup Thidag a ti dva se okamžitě spřátelili. Knížeti nejvíce chutnala medovina, ale nezanedbával ani víno a pivo, které mu dodávali mniši z břevnovského kláštera. A když se přísun někdy zadrhl, vypomohl biskup mešním vínem. Popíjeli spolu dlouho do noci a Vladivoj pak často neměl ani sílu doplazit se na lože.
„Mně se v Čechách moc líbí,“ říkával, když si dělal pohodlí pod stolem.
Oblíbil si též Břetislava. Stávalo se občas, že jednou rukou ho hladil po vlasech a v druhé držel pohár s chlastem.
Jednou musel Thidag v kostele sv. Víta sloužit dlouhou mši a knížeti se ven nechtělo. Napájel se tedy sám. Tehdy se ho Břetislav zeptal:
„A kolik toho vypiješ najednou, strýčku?“
Kníže se dlouze zamyslel, až se mu udělaly na čele vrásky, a řekl:
„Vidíš tenhle sud? Tak ten já vypiju teď a hned, jako že se Vladivoj jmenuji.“
Lehl si na záda, podložil si hlavu velkým špalkem a chlemtal pivo přímo z bečky. Když už byl asi v polovičce, náhle si krknul a přestal se hýbat. Břetislav ho nějakou dobu pozoroval. Pak si vzdychl, vyšel na vzduch a chvíli poseděl u studánky před kostelem. Potom vstoupil dovnitř, prošel mezi klečícími křesťany až k oltáři, zatahal Thidaga za albu a oznámil mu:
„Biskupe, kníže umřel.“
„Nesmysl,“ odsekl Thidag. „Je unavený, jenom usnul.“
Po skončení pobožnosti se šel podívat do paláce a našel tam Vladivoje ležícího s vyplazeným jazykem a s bečkou na břiše a zvolna tuhnoucího.
„Měl jsi pravdu, hochu, uchlastal se k smrti,“ přiznal biskup svůj omyl.
Znovu přijel z Polska Boleslav Chrabrý, aby Čechům ukázal nového knížete. Všem se hrůzou zastavil dech, když za postavou Poláka na ně vykoukla zrzavá hlava Boleslava III.
„Mě se bát nemusíte,“ řekl ryšavec s úsměvem. „Změnil jsem se, je teď ze mě úplně jiný člověk.“
Zpočátku to tak vypadalo, Boleslav překypoval laskavostí. A na důkaz, že to myslí se všemi dobře, uspořádal po odjezdu Poláků hostinu. Pozval na ni především své příbuzenstvo z rodu Vršovců – jeho jediná dcera byla za jednoho Vršovce provdána. Proto si Vršovci mysleli, že jednou by mohli v Čechách vládnout oni.
„Ty musíš na hostinu taky přijít,“ vybídl staronový kníže Břetislava. „Masa bude dost.“
A Boleslav nelhal, jedlo se všechno možné - srnčí, kančí, zaječí, medvědí tlapy, husy, kuřata, sluky ... Ale když byla žranice v nejlepším, zvedl se ryšavý hostitel z lavice a probodl mečem svého zetě, sedícího vedle něho.
„Řežte je, bijte je!“ vykřikl.
Do hodovní síně vtrhli ozbrojenci a začali Vršovce zabíjet. Břetislav se schoval pod stůl. Slyšel jen samý řev, třeskot zbraní a sténání. Trvalo to dlouho, zdálo se mu, že to nikdy neskončí. Když konečně nastal klid, vylezl opatrně ven a spatřil kolem sebe samé mrtvoly. Kníže seděl za stolem, byl postříkaný od krve, mocně oddychoval a znaveně se usmíval.
„Jak se ti líbila moje hostina?“ otázal se synovce.
„Moc ne,“ odpověděl Břetislav po pravdě.
Po tomto vraždění musel polský kníže uznat, že se spletl, když nechal zuřivého zrzouna vládnout. Nechal mu vypíchat oči a uvěznil ho doživotně na svém hradě. Za českého knížete se nyní prohlásil on sám, ale dlouho mu to nevydrželo. Do země vtrhlo německé vojsko a Boleslava Chrabrého vyhnalo. S Němci se vrátili do Prahy i Břetislavův otec Oldřich a strýc Jaromír a ujali se vlády.
Břetislavovo dětství pak pokračovalo mnohem klidněji. Otec i strýc si ho hleděli, protože dobře věděli, že jediným možným pokračovatelem vládnoucího rodu je pouze on.