FEJETON: Politicky korektní Shakespeare
Stěží o tom lze pochybovat ─ politická korektnost (dále jen PK) vládne světem ve 21. století! Tady v Austrálii už byla zaznamenána a takto pojmenována někdy ve druhé polovině 80. let. Vzpomínám si, že jsem PK jen mimochodem zmínil při jakýchsi jednáních v ČT na počátku 90. let. Nikdo z přítomných tehdy nevěděl, o čem mluvím, a musel jsem jim to vysvětlit. Dnes už by tomu určitě bylo jinak; PK je všudypřítomná, zejména v těch oblastech nacházejících se v hledáčcích expertů působících v Bruselu.
Bývaly časy, kdy šlo se před PK schovat, uchýlit se do některé z oblastí, kam až donedávna nedolehla. Příkladem byla klasika všemožného ražení. Netrvalo ale dlouho a síly pokroku se zamířily nekompromisně tímto směrem a začaly se dožadovat toho, aby například jistá díla klasické literatury přestala zabírat místo na policích veřejných knihoven, protože nesplňují nároky kladené moderní dobou. Ta zejména nemá ráda výroky zavánějící rasismem, sexismem, misogynstvím, násilnictvím, homofóbií, jakoukoliv diskriminací atp.
Chodíme s manželkou rádi do kina, kde se dávají autentické záznamy z divadelních a hudebních podniků. Dvě z her, obě z prken britského Národního divadla, mě pobavily (ono je nejlépe to brát s humorem, jinak by se z toho člověk zbláznil) právě tím, jak se na inscenacích projevila nezadržitelně postupující PK. Komedie George Farquhara The Beaux Stratagem, česky Galantní lest, a Shakespearova komedie As You Like It neboli Jak se vám líbí. První, kterou jsme viděli před Vánoci, je něco přes tři století stará, druhá, na níž jsme byli tento týden, je ještě o dobrých sto let starší. V Galantní lsti vystupují dvě mladé ženy, které jsou sestrami, což se v textu vícekrát zdůrazňuje. Jednu z nich ale hraje bílá a druhou černá herečka. Člověku přitom vadí, když ví, že se v Anglii v té době černoši skoro nevyskytovali, rozhodně ne na venkovských sídlech, na jednom z nichž se děj odehrává. Dobře, černá dívka mohla být urozenou rodinou adoptována; potom ale by o tom asi byla nějaká zmínka v textu. Nic takového, matka o ní hovoří jako o dceři, sestra jako o sestře, černá herečka se tak díky PK stala bílou vránou. Protože se jedná o poměrně velikou roli, prostě mi to vadilo, i když jsem se snažil se nad tím povznést. Za rasistu se nepovažuji. Vím, tohle vám poví kdekdo, ale vážně, opravdu nejsem. Co mi vadí, je ta PK! Přečetl jsem si řadu recenzí ─ žádný z kritiků se o tom ale nezmiňuje, buď jsou barvoslepí, nebo se dokázali přes tuto překážku přenést. Také pro ně možná PK může značit Posvátnou Krávu.
Dovedu si představit, že Bruselem inspirovaným plánem bylo zavést kvóty! Jak jinak. Tolik a tolik černých herců bude Národní divadlo angažovat. A basta fidli kulatina! Co chudák Shakespeare? Dejme tomu, že bych byl současným režisérem a měl za úkol obsadit roli Othella. Toho po čtyři století skoro exkluzivně hráli bílí herci nalíčení na černo. Dejme také tomu, že mám k dispozici skvělého herce, který je bílý. Obsadím ho do té role nebo ji dám herci černému, možná ne tak úplně dobrému, a to jen proto, aby se naplnila kvóta? V prvním případě riskuji, že na černo nalíčený bílý herec způsobí, že se mi budou těžko obsazovat černí herci do ostatních rolí, protože by to mohlo diváctvu připadat směšné. Jak potom ale zajistím, aby se dodržely kvóty? Nechtěl bych dnes být režisérem! Považte dále, že bych měl výtečnou černou herečku, která se nabízí jako Julie. Komu ale mám dát role jejích rodičů? Naleznu-li dva černé herce pro tyto role, co potom s ostatními Kapuletovými; udělám z nich černou rodinu? Co kdybych z Romea a Julie udělal absurdní hru, obsadil rod Kapuletů jen černými herci, dal pouze bílé herce do rolí Monteků a učinil ze sváru obou rodin rasovou záležitost? Ne, opravdu bych nechtěl dnes být režisérem!
Tento týden jsme šli na tu snad nejbláznivější ze Shakespearových komedií, Jak se vám líbí? Což o to, líbilo by se. Herci výborní, důvtipný scénografický návrh. První jednání se odehrává na dvoře vévody Fredericka, další potom v Ardenském lese, kam se uchýlil jeho starší bratr, jehož Frederick vyhostil. Údělem většiny klasických jevištních kusů - divadelních, operních či baletních – je, že v dnešní době bývají nějak aktualizovány, buď převedeny do současnosti nebo jinam, než jak to měl autor na mysli, do jiné doby či místa (nedávno jsem viděl novou verzi Mozartovy Kouzelné flétny, která se odehrává dokonce v jiné galaxii...). V tomto případě se z vévodského dvora stala burzovní kancelář. Když se děj přenese do Ardenského lesa, stoly, židle a veškerý nábytek se zvednou a po zbytek hry visí v prostoru jako větve stromů. Mezi nimi občas vidíme nebo spíš jen tušíme míhat se obrysy postav lidí. Či snad elfů? Zaznívají odtud také nádherné lesní zvuky. Ta přeměna, k níž dochází přímo před očima diváků, je prostě úžasná!
PK si tu ale také zařádila. Někdy to funguje, jako když zápasníka Charlese, který se utká s hrdinou Orlandem, hraje černý herec, chlap jako hora a stavěný jako zápasník sumo. I zamilovaný Silvius, který je rovněž černý, zapadne do děje dobře. Když ale bratři, kteří se hádají o titul vévody, jsou rozdílné rasy, přece jen to na mne dolehlo. Překvapivé ale bylo, když se černý ukázal být tím zlým, zatímco bílý byl dobrák. Myslím, že na tohle by se měl Brusel moc dobře podívat!
Autorovy memoáry: http://www.vojen.com
Autorovy stránky: http://www.voyenk.com