SPOLEČNOST: Na první blbou

Není nad to vyrazit do světa, zvláště když vám manželka z moci „úřední“ (vašeho manželského slibu) zakáže připojovat se tam na internet. A zprávaři na televizi v pokoji melou - jako všude ve světě - tak rychle, že chytíte jen každé třetí slovo. A většina kanálů je napevno naladěna na severské stanice, bavorské programy vysílající dechovku a místní španělské, kde mluvící hlavy mluví ještě rychleji a pokud možno v místním nářečí, kterému oni říkají „místní jazyk“, a tak podobně. A je to.

A tak bylo lepší koukat z balkonu do dáli na moře a pod sebou na palmy kolem údajně vyhřívaných bazénů, které shora vypadají tak lákavě. Ovšem, možná proto, že většina hostů hotelu je ze Skandinávie, Dánska, Anglie a podobně, vypadá inzerované „vyhřátí bazénu“ podle jejich představ a od toho asi odvozené představy obsluhy hotelu o teplotě vody ke koupání. Kdo byl někdy u Baltu, ví, o čem mluvím. Teplota vody, do níž se tito lidé nadšeně noří, je při 18 ^°C již považována za téměř vařící.

Krásné slunce, teplota 23-26 nad nulou, slunečníky, moře, no nenapadlo by vás zazpívat si se skupinou ABBA?

Money money money,
must be funny,
in the rich man’s world.
Money money money,
always sunny,
in the rich man’s world.
All the things I could do
If I had a little money
It’s a rich men’s world

Peníze, peníze, peníze,
to musí to být krásně,
ve světě bohatých.
Peníze, peníze, peníze,
stále je slunečno,
ve světě bohatých
Všechno, co bych mohl dělat
Kdybych měl tolik peněz
Jako ti v tom bohatém světě

Když pak přišla písečná bouře ze Sahary a funělo to a hvízdalo i v plném slunci jak u nás na Sněžce o vánocích, obsluha bazénů přidala na dojmu reality. Bazén měl rázem teplotu asi tak 16 stupňů Celsia. Když jsem do něj lezl, pálila mne stehna zimou. No, asi jsem byl fakt jinde než ve světě skutečně bohatých. Jen to tak z balkonu vypadalo.

No, ale nic zvláštního. To když si vzpomenu na prosinec asi tak před patnácti lety, když jsme byli něco po Mikuláši služebně v jihošpanělském Benidormu, zvaném také BeniYork. To visely na stěnách domů a hotelů červené figury Santa Clause a po nábřežní kolonádě se procházely nóbl Španělky. V kožiších, na hlavách z Ruska dovezené sobolí čepice a na nohou kozačky. Na pláži u moře se pod promenádou koupali Skandinávci. Svítilo slunce a moře mělo „příjemných“ 15 stupňů. Severští důchodci skotačili s vnoučaty po kolena v moři, házeli si létací talíře a pak se opláchli, zpocení, jak jim bylo vedro, a šli si lehnout na pláži na lehátka. Slabší španělské a středoevropské dámy jen z tohoto pohledu postihovaly záněty močových cest. Čo bolo, to bolo.

Tentokrát jsem na Kanárech ze zoufalství a informačního absťáku přečetl všechny noviny a časopisy, co byly po ruce. Furt se na tom slunci nedalo sedět (a stejně jsem se spálil). A upoutala mne v nich jedna věc. Byly ty noviny plné diskuzí o filmech o Lídě Baarové. (Dokument Zkáza krásou, 2015, režisérka Helena Třeštíková, a hraný film Lída Baarová, 2016, režisér Filip Renč.)

Po přečtení vyjádření různých lidí, i těch spolupracujících na těch filmech, mne napadlo, že by se na ty bláboly často hodila převrácená slavná filmařské věta: “Na první dobrou.“ A zaměnit to za větu: „Na první blbou.“

To, že psavci opisují jeden od druhého a každý druhý opisuje jakoukoliv kravinu, hlavně když ji už napsal někdo jiný, víme nejen ze slavného skandálu o údajném množství železa ve špenátu, ale dobře to rozebral Nassim Nicholas Taleb v knize „Černá labuť“.

Prvně jsem si všiml, jak jistá nejmenovaná režisérka, co nejprve lezla staré, alkoholismem a životem zdevastované herečce div ne do zadku, pak vyplivla „na první blbou“ na otázku, co ji na Baarové nejvíce zaujalo, tak že prý Lída Baarová nejvíce litovala toho, že neodjela do Hollywoodu. Ani prý slovo o své matce Ludmile Babkové, zemřelé po policejním výslechu. Ani o své sestře, která spáchala sebevraždu. Jak říkám, hlavním tématem byla první blbá myšlenka, která osobu nepříliš intelektuálně vybavenou napadne. A další plácání následovalo. Což tedy u režisérky poněkud překvapí. Viz třeba zde.

Pak to po ní kdejaký „mislitel“ opakoval.

Co takhle se nejdřív zamyslet? To by bolelo? Co jim měla Baarová vykládat? Neznámým osobám? O svých běsech a divokém životě? Navíc ta její odpověď, že největší chybou jejího života bylo to, že neodjela z Německa, plně vystihuje vše. Kdyby odjela do Hollywoodu někdy do roku 1938, byla by pravděpodobně světovou filmovou hvězdou. Její matka ani sestra by nebyly spoluobviněny z její „vlastizrady“ a žily by ve stínu slávy světové hvězdy.

Úděsné jsou plácání o tom, že “velkou předválečnou hvězdou u nás i v Německu se stala dříve, než na to mentálně vyspěla“. Lída Baarová vyrostla v pražské „lepší společnosti“, její otec řídil slavný obchodní dům Brouk a Babka na Letné, kde žila velká část pražské německy mluvící smetánky. V té době se říkalo této oblasti Prahy „malý Berlín“, v obchodech, na ulici, ve školách se mluvilo běžně německy a antisemitismus byl i mezi tehdejšími pražskými Němci marginální záležitostí.

Společenský život mladých dívek z vrstvy, k níž patřila rodina jejího otce Karla Babky, se odehrával ve vyšší společnosti. Studium na gymnasiu, cesty do Francie, šaty z Paříže a návštěva plesů v „Domě šlechtičen“ byly běžnou záležitostí.

Vykládat, že Baarová „morálně“ nedospěla, je ukázka naprostého nepochopení tehdejší doby. V roce 1936 proběhla triumfální olympiáda v Berlíně, svět měl „plné pochopení“ a mnohde obdiv k „panu Hitlerovi“, který dal Německo po téměř dvaceti letech úpadku „smysl a řád“ - v době, kdy jinde vládla světová krize. Šéf olympijského výboru USA Avery Brundage byl hlavním zastáncem konání her právě v Německu, byl toho názoru, že „politika nemá ve sportu žádné místo“. Významní angličtí šlechtici obdivovali nacisty a Edward VIII. se měl stát v Anglii pronacistickým loutkovým králem. Odborářské britské hnutí vedené Mosleyem mělo statisíce členů a sympatizantů, klerofašističtí belgičtí rexisté byli uznávanou politickou silou stejně jako třeba Francouzská lidová strana, již roku 1936 založil exkomunista Jacques Doriot.

Nacismus vítězil v celé Evropě, podporován například většinou německých vědců (viz John Cornwell: Hitlerovi vědci. Věda, válka a ďáblův spolek).

Jako významní politici byli uznáváni vůdci frankistického Španělska (1939–1975), Salazarem a jeho portugalský „Nový stát“ (1933–1974), Dollfuss a Schuschnigg vedli autoritativní režim v Rakousku (1933–1938), Metaxas vládl v Řecku (1936–1941)

A herečka Lída Baarová prý nebyla dostatečně „politicky uvědomělá“. Bože, to jsou kecy! Vždyť i hlava amerického klanu Kennedyů obdivovala Hitlera.

A Lída Baarová, bože netrestej, jak mudrovali „vzdělanci“, neuvědoměle chodila s Goebblesem - tehdy politiky a mnoha intelektuály západního světa obdivovaným dvojnásobným doktorem z univerzity v Bonnu a univerzity Heidelberg.

Zato dnešní „uálové“, jak vyplývá z jejich článků, by už tehdy určitě věděli všechno. Hlavně jak se správně morálně zachovat.

Když jsme letěli nazpátek do Prahy, jak bývá zvykem, letušky nabízely zdarma české noviny. Vyhladovělí čtenáři se na ně vrhli. Dáma sedící v řadě přede mnou je po chvíli odložila a pravila, že tohle se nedá číst.

Já je dočetl. S tím, že poměr článků „na první blbou“ s těmi ke čtení se za těch pár dní nezměnil. I když už v nich o Lídě Baarové nebylo prakticky ani slovo.

P.S. Na Kanárech jsou i hotely, které mají lépe vyhřívané bazény, ale neřeknu kde. Aby tam nebyl nával.