DOPIS: Genderově vyvážený Hynais
K odstranění výstavy Karla Richtra „Women: Scenes in the library“ z Knihovny Akademie věd ČR
Adresováno panu Ing. Martinu Lhotákovi, řediteli Knihovny Akademie věd ČR
Vážený pane řediteli,
vysoce oceňuji rychlost a pohotovost, s níž jste zareagoval na prohlášení Genderové expertní komise žen ČR a Kongresu žen a vystrnadil jste z Knihovny Akademie věd ČR výstavu „Women: Scenes in the library“. Plně souhlasím s tím, že „zobrazení spoře oděných žen v prostorách Knihovny AV ČR nejenže nemá žádnou spojitost s vědou či výzkumem, ale zároveň degraduje ženy obecně na pouhé sexuální objekty“. Taková prezentace v mravopočestných zdech Akademie věd ČR opravdu neměla být trpěna a bude záhodno, aby si její pořadatelé našli pro umístění své expozice vhodnější místo.
Vážím si také bdělosti úctyhodného grémia Genderové expertní komise žen ČR, ale s lítostí konstatuji, že zdaleka není dostatečná. Cítím se povinen Vás upozornit, vážený pane řediteli, že fotografie Karla Richtra představují jen slabý odvar toho, jaká díla Akademie věd ČR trvale nabízí nejen očím svých členů, ale také odborné veřejnosti ve svých prostorách. Jsou mezi nimi obrazy prezentující vskutku spoře oděné nebo dokonce zcela neoděné ženy, pojaté pouze jako sexuální objekty. Doporučuji Vám proto neprodleně přijmout opatření k nápravě tohoto nežádoucího stavu. V zasedací místnosti č. 206 Akademie věd ČR, užívané často k reprezentačním účelům, například dosud visí obraz Vojtěcha Hynaise Paridův soud z roku 1894, který je se samotnou Akademií věd ČR jako s institucí přímo spojován. K tomuto spojování přitom není žádný jiný důvod než to, že tento obraz Akademie věd ČR již déle než sto let vlastní, ačkoliv toto umělecké dílo zcela evidentně, podobně jako Richtrova výstava, „nejenže nemá žádnou spojitost s vědou či výzkumem, ale zároveň degraduje ženy obecně na pouhé sexuální objekty“.
Jak vyplývá z přiložené reprodukce, zmíněné plátno o rozměrech přibližně dvaapůl krát čtyři metry zobrazuje s dokonalou fotografickou věrností jednu zcela nahou ženu, neskrývaně se prezentující jako sexuální objekt, a dvě další téměř nahé ženy, které jsou sice částečně zakryty draperiemi, ale natolik spoře a účelově, že tímto způsobem jen cílevědomě zvyšují svou sexuální atraktivitu. U jejich nohou si přitom hrají tři zcela nahé děti předškolního věku, jejichž mravní výchova mohla být v průběhu vzniku tohoto obrazu narušena. Celému výjevu přitom přihlíží muž, jehož oděv sestává pouze ze sandálů a čapky. Místo toho, aby se tyto ženy věnovaly badatelské práci, zcela nepokrytě usilují o to zaujmout svými nespornými půvaby pasivně přihlížejícího muže, kterého rovněž odvádějí od jeho poctivé každodenní práce, podle všech zámek od plnění jeho povinností pastýře dobytka. Výmluva, že tyto ženy jsou bohyně, je ve světle pozdějších zjištění vědy a výzkumu neudržitelná.
Vzhledem k celkovému vyznění obrazu by autor či objednavatel díla mohl mohl být obviněn z naplnění skutkové podstaty trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle ustanovení § 217, odst. 1, písm. a) a b) Trestního zákona, neboť není pochybností o tom, že obraz „svádí k zahálčivému nebo nemravnému životu“ a dost možná dětem, které jsou na něm zachyceny,„umožňuje vést zahálčivý nebo nemravný život“. Tato otázka je však ryze akademická, neboť trestný čin se uskutečnil, pokud němu došlo, v letech 1891 až 1894, a je tedy promlčen. Úvaha o potrestání pachatelů naráží rovněž na okolnost, že hlavní pachatel je devadesát let mrtev a jeho spolupachatel Josef Hlávka je po smrti dokonce sto sedm let. To však nic nemění na skandální okolnosti, že Akademie věd ČR toto pohoršlivé dílo přes sto let zpřístupňuje veřejnosti a dokonce dovoluje, aby s ní bylo v obecném povědomí pevně spojováno.
Samozřejmě, nejvhodnějším řešením by bylo uvedené dílo z hlavní budovy Akademie věd ČR odstranit. Následně by mohlo být buď komisionálně zničeno, nebo prodáno v dražbě. Z výtěžku prodeje by pak bylo možné řadu let sponzorovat například grant na stanovení závazných pravidel pro genderovou vyváženost děl výtvarného umění vystavovaných ve veřejném prostoru. Jelikož se však jedná o dílo podléhající památkové ochraně, není takové řešení patrně průchodné. Existuje ovšem precedens světového významu a proslulosti, který by mohl být pro Vaši instituci návodem. Roku 1566 rozhodl nově zvolený papež Pius V. o tom, že na fresce Michelangela Buonarrotiho Poslední soud v Sixtinské kapli musejí být přiměřeným způsobem zakryty genitálie jednotlivých postav. Tohoto úkolu se ujal zručný malíř Daniele da Volterra a provedl ho se značným zdarem, i když si tím od nevděčného římského publika vysloužil přezdívku „Il Braghettone“, která by se asi nejlépe dala přeložit jako „Kalhotkář“.
Navrhuji, aby Akademie věd ČR zvážila následující postup: obratný(á) malíř(ka) či restaurátor(ka) dokáže nahé ženy na Hynaisově obraze snadno obléci do přiměřených úborů, například laboratorních oděvů a plášťů. Zobrazenému muži by zase slušely montérky. Nahé děti lze navléci do vhodných dětských kombinézek v neutrálních barvách (žlutá, zelená, šedá), aby pozměněný obraz ani využitím tradiční růžové a světle modré barvy nepodporoval nežádoucí genderové stereotypy. Výsledné dílo lze potom výstižněji než dosavadní Paridův soud, který navozuje nepřípustnou asociaci se soutěžemi krásy, nazvat například Laborantky pod dohledem doktorandky opravují v terénu meteorologickou stanici zanedbanou líným údržbářem. Takto upravené plátno již bude mít prokazatelnou spojitost s vědou a výzkumem a nebude vzbuzovat v divácích nemístné genderově stereotypní představy. Současně se obraz stylově žádoucím způsobem přiblíží klasickým dílům socialistického realismu, jak je dodnes známe z četných veřejných budov, třeba mnohých nádraží.
Zdálo by se, že do takto koncipovaného výjevu děti předškolního věku nepatří. Jsem však přesvědčen že děti předškolního věku, hrající si ve společnosti odborně pracujících matek, viditelně poukážou na palčivý nedostatek míst v jeslích či mateřských školkách a důsledně naplní ideu, tak krásně a výstižně formulovanou v prohlášení Genderové expertní komory ČR: „Domníváme se, že autorita, jakou je Akademie věd ČR, by se neměla spokojit s popíráním a nekonfrontováním palčivých témat dnešní doby, ale že by naopak měla skrze popularizační aktivity poukazovat na zásadní společenské otázky.“
Vážený pane řediteli, jak vidíte, bdělost nad genderovou vyvážeností uměleckých děl a nad jejich účelným spojením s vědou a výzkumem nikdy nemůže být v rámci Akademie věd ČR dostatečná. Ne nadarmo jistý český klasik v tíživé osobní situaci přijal za své heslo „Lidé, bděte!“ V tomto úsilí Vám zůstávám i nadále cele k službám.
S úctou