„O sole mio je stará italská lidová píseň.“ Ale kdepak. Žádná lidová. Složil ji v roce 1898 Eduardo di Capua na slova básníka Giovanniho Capurry. A protože od smrti Capui uplynulo 70 let v roce 1987, není od té doby chráněna podle autorského práva a tudíž volná k použití. Vůbec ne! Jak píše Wikipedie, „v roce 2002 rozhodl soud v Turíně, že Alfredo Mazzucchi (1878–1972), do té doby považovaný pouze za di Capuova asistenta a zapisovatele, je spoluautorem písně a tudíž třetím oprávněným nositelem autorských práv k písni. Píseň je tak nyní chráněna autorským zákonem do roku 2042“.
Je to tak. V roce 2011 schválila Evropská unie směrnici sjednocující způsob výpočtu doby ochrany autorských práv k dílům, ve kterých hudba a text vznikaly ke společnému cíli. Dříve se někde počítala doba ochrany práv k hudbě a práv k textu zvlášť, teď už tedy nikoli: sedmdesátiletá doba ochrany začíná až datem úmrtí posledního z autorů. Takže například excelentní znělka Manéže Bolka Polívky, zdařilí Šaškové počmáraní, bude chráněna autorským právem nikoli 70 let od nedávné smrti Petra Hapky, nýbrž 70 let až od úmrtí autora kongeniálního textu Michala Horáčka, kterému tímto přejeme ještě dlouhá léta pozemského bytí!
Takže se vraťme k autorsko-právně teď vlastně rázem omládlé O sole mio v podání přímo snovém: na koncertě v Los Angeles v roce 1994 zpívali José Carreras, Plácido Domingo a Luciano Pavarotti, orchestr Losangelské filharmonie řídil Zubin Mehta:
Pevně zakořeněná pověra spojuje jódlování výhradně s Rakouskem, Německem a Švýcarskem, jódlovat zkrátka bytostně patří k tyrolským Alpám, krátkým koženým kalhotám a mysliveckým kloboučkům. Jenomže dávno už se jódluje také na Sibiři, ve střední Africe, jódlování patří i do rejstříku americké country a pop music. Poslechněte si dvanáctiletou americkou dívenku, která se o jódlování dočetla, zkusila si to a teď platí za experta:
Je ta či ona skladba rock, nebo boogie woogie? Častá otázka připomíná historku ze Zlína. Ptal jsem se kdysi tamního rodáka, zda Zlín patří do Valašska, a odkud až kam vlastně Valašsko sahá. „Zajdi si ve Zlíně do hospody,“ radil ten dobrý muž, „a zeptej se u stolu štamgastů. Pak se můžeš jít na hodinku projít a až se vrátíš, ještě se budou hádat.“ A tak znovu: je to rock, nebo boogie woogie?
To, čemu se dnes říká boogie-woogie, by se v 50. letech nazývalo rock’n’roll. A co je swing? Vševědoucí Wikipedie odpovídá spolehlivě: „Všechny tance swingové éry: lindy hop, charleston, shag a balbou. Tato skupina je často ještě rozšířena o West Coast Swing, East Coast Swing, Hand Dancing, jive, rock and roll, moderní jive a další tance vyvinuté ve 40. letech a později. V Evropě se často díky tradici počítají mezi swingové tance i soutěžní boogie woogie a rock’n’roll“. Takže si ještě pojďme říct, zda jde o muziku, nebo o tanec. Přikláním se k tomu, že v našich případech jde většinou o muziku, která, jak známo, se dělí na dobrou a špatnou. Dejme si alespoň kousek té dobré.
Benny Goodman, jak si snad přál, abychom si ho pamatovali. Takto hrál jeho kvintet (na klavír vynikající Teddy Wilson) v září 1980 v obrovské tokijské aréně Budokan:
Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků 1987. Tradičním závěrečným přídavkem byl Radeckého pochod se stejně tradičním spoluúčinkováním obecenstva. Byl jiný než v jiných letech? Pomalejší, nebo rychlejší? Některé nástroje byly vytaženy, jiné přitlumeny? Vůbec nic takového. Tak v čem tedy byl Radeckého marš tentokrát výjimečný? Odpověď je prostá: tentokrát ho řídil devětasedmdesátiletý slavný Herbert von Karajan. Muž, který uměl dokonale obestřít roli dirigenta mýtem. Opravdu jenom mýtem? Vždyť - jsou lidé, a není jich málo, schopní rozeznat, zda třeba tu či onu Mahlerovu symfonii řídí ten či onen hvězdný dirigent, a poznají mezi nimi kvalitu nejvyšší. Váš internetový diskdžokej ale kajícně přiznává, že k těmto šťastlivcům nepatří. Škoda. Zde je tedy onen zmíněný Karajan, zázrak, mýtus (?) zvaný Maestro. Das Wunder Karajan. Ve skutečnosti nic moc, řekl bych. Jiní dirigenti třeba řídili spolupracující publikum podstatně lépe.