Významy slov a slovních spojení
Každý z nás se jistě potkal s tím, že si parta známých dohodne společný výlet, například na kolech, sejdou se na dohodnutém místě a v dohodnutém čase vyrazí. Všichni se těšili, jak si ten volný den krásně užijí. Jenže najednou se ukáže, že jeden startuje, jako by jel jarní klasiku Paris-Roubaix, druhý se chce potulovat od jedné hospůdky ke druhé, třetí se chystá na pozorování přírody z lesních stezek atd., atd. Společný výlet se buď rozpadl, nebo vznikl kompromis, který ve skutečnosti nevyhovuje nikomu. Velká očekávání se změnila na rozpaky nebo zklamání. Jak je to možné?
Pokusím se o malé zamyšlení na téma významu slov.
Jakkoli to může být podivné, dovolím si tvrdit, že viníkem většiny nedorozumění je sám jazyk. Případně způsob, jak ho používáme. Málokdo si uvědomuje, že i když mluvíme česky, v různých situacích mluvíme různými jazyky.
Touto problematikou se zabývá sémantika. Zjednodušeně můžeme říci, že sémantika je nauka o významu výrazů a větných konstrukcí. Přitom slovo význam se spojuje či ztotožňuje se vztahem těchto výrazů ke skutečnosti, kterou označují. Skutečností se rozumí to, co člověk poznal, o nepoznaném nevíme nic a člověk si pod takovým výrazem neumí ani nic představit, tedy přiřadit výrazu správný význam. Případně si ve své fantazii přiřazuje k neznámým výrazům jemu známé významy.
Velikost rozdílů mezi výrazem a způsobem chápání jeho významu různými lidmi, tedy jeho konkrétnost nebo vágnost, nazýváme sémantickým diferenciálem. Nulová hodnota sémantického diferenciálu odpovídá nulové hodnotě vnitřní vágnosti.
Nulová hodnota sémantického diferenciálu umožňuje interpretaci určité jazykové konstrukce při zachování naprosté shody na významu této jazykové konstrukce. V takovém případě lze jazykovou konstrukci precizně interpretovat, a ta tedy má přesně vymezený význam. Aby bylo možno význam všech jazykových konstrukcí reprezentujících znalosti o určité části reálného světa vymezit přesně, je nutno v reálném světě vybrat měřitelné entity elementárního charakteru. Za ty se považují měřitelné projevy reality zvané atributy (veličiny, parametry). Atribut je vybrán tak, že v příslušném oboru o atributu samém nesmějí vzniknout žádné pochyby v jeho interpretaci. V exaktních vědách je proto vždy přesně vymezen buď konsensuálně, nebo definitoricky.
Vnímavý čtenář spolehlivě zaregistroval, že pokud uslyší o Pythagorově větě, vždy se mu vybaví čtverce nad odvěsnami a přeponou. Jenže slovní spojení „letní bouře“ má interpretací tolik, kolikrát jsme každý zažili tento přírodní jev a k tomu ještě máme například Vivaldiho a jeho Le quattro stagioni a mnoho dalších literárních i obrazových vzorů. Pojem „letní bouře“ má tedy v běžné mluvě nekonečně mnoho interpretací. Sémantický diferenciál takového spojení je vysoký a jeho vágnost velká.
Je zřejmé, že mezi znalostmi získanými přirozeným poznáním a znalostmi získanými poznáním umělým, tj. metodou exaktních věd, je obrovská propast. Proto taky ve skutečnosti používáme různé jazyky. Neformální, kterými se běžně domlouváme, a umělé - formální (jazyky exaktních věd, jako jsou jazyky matematiky, logiky, programovací jazyky apod.). Přitom formální jazyky musí splňovat podmínku nulového sémantického diferenciálu.
U neformálního (přirozeného) jazyka je význam k výrazu přiřazen vágně, subjektivně a s emocionálním zabarvením. Jeho sdělení mají sémantický diferenciál vysoký. Přiřazení významů ke slovům je vágní a je velmi závislé jak na osobě snažící se cosi sdělit, tak i na druhé osobě, která má obsah sdělení pochopit. Roli může hrát vše. Vrozené předpoklady, životní zkušenosti, vzdělání, temperament atd. atd.
V některých případech, například v literatuře, je tato vágnost předností. Každý čtenář si pod slovními spojeními „letní louka“ nebo „horská bystřina“ vytváří svůj vlastní obraz a četba přispívá k rozvoji fantazie a představivosti.
Složitější to ovšem je v oborech, kde je shoda na významu důležitá. V oblasti práva je k výkladu toho, co chtěl zákonodárce konkrétní formulací říci, oprávněn soud. Svým rozhodováním vytvářejí soudy výklady práva a aplikují je na konkrétní řešené případy. Tím vzniká judikatura. A účastníci právních jednání následně judikaturu používají jako vzory pro rozhodování. Tím by mělo docházet k sjednocování výkladů významu slov a vět používaných v zákonech. Ale ani tato praxe, kde se procesu výkladu zúčastňuje nezanedbatelný počet specialistů v oboru, nedokáže zajistit shodu, se kterou nutně pracují exaktní vědy.
Tím spíše je náročné zajistit správné pochopení filosofických prací. Jediným návodem pro výklad významů je způsob, jakým autor používá slova, jak je staví do protikladů, jak je vůči sobě vymezuje a jak z nich pak konstruuje sdělení v podobě vět. Jakákoli výkladová nebo hodnotící práce tento vlastně jediný a nejdůležitější klíč k pochopení autora nahrazuje interpretací vykladače. Čtenář interpretace pak nemá šanci pochopit myšlenky autora, ale seznamuje se jen s jejich výkladem – tedy jak to vidí někdo jiný. A to skoro jistě není totéž. Přitom další interpret běžně vychází již z výkladové verze a tak to pokračuje dál a dál. Pokud nečteme přímo autorovu práci, o jeho způsobu myšlení se nedozvíme nic.
Je to podobné, jako když si novelu Stařec a moře přečteme a prožijeme spolu se starým rybářem jeho příběh až do hořkosladkého vyvrcholení, kdy je současně naplněn i zmařen jeho životní sen. Tak tu novelu chápu já a jsem si jistý, že kdokoli jiný má právo na to, aby v tomto příběhu našel něco jiného. Jenže pokud se spokojíte s mou interpretací a budete ji předávat dál, vzdali jste se svého práva na vlastní prožitek a vlastní názor.
A tady se dostávám k tomu nejdůležitějšímu. V exaktních vědách, které používají jazyky de facto umělé, vytvořené pro potřebu toho kterého konkrétního oboru, je každá aplikace již dříve prokázaného vztahu, vlastnosti, velikosti i významu atd. bezproblémová. Do teorie byla přijata po řádné oponentuře a po řadě provedených důkazů. Výrazy a jejich významy jsou jednoznačně určené, srozumitelné s nulovým sémantickým diferenciálem.
V běžném životě se až příliš často setkáváme s úmyslným rozmazáváním významů slov. Děje se tak zcela vědomě a úmyslně například při různých marketingových kampaních jak v komerční sféře, tak i v politice. To nejhorší vyprazdňování významů výrazů se ovšem odehrává v rámci politické korektnosti.
Asi každý si vybaví aféru, kdy nejmenovaný fotbalový tým odmítl nastoupit k utkání, protože měl celkem oprávněné obavy z násilností, kterých se jeho soupeř již dříve dopouštěl. Jenže se jednalo o romský klub, a tak se někteří členové diplomatického sboru, akreditovaní v naší republice, rozhodli utkání symbolicky odehrát sami. Ve svém svatém rozhořčení nad rasismem českých fotbalistů ovšem přehlédli, že hlavní bránu na hřiště zdobí (obrazně) nápis „FOR GYPSIES ONLY“. Sami Romové svůj fotbalový klub totiž jasně deklarovali jako romský. K smíchu? Nebo spíš k pláči?
V každém případě se podle mého názoru jedná o celkem přesvědčivou ukázku toho, jak politická korektnost svým vlivem na rozmazávání významů slov snižuje schopnost kritického myšlení. Mít obavu z násilí je normální lidská emoce. Pokud ovšem v roli potenciálního násilníka stojí menšina, je to rasismus. A pokud jsme ztratili schopnost chápat skutečné významy výrazů, nedokážeme ani rozlišit zkušeností podloženou reálnou hrozbu od líbivého hesla. Jinak si lze těžko vysvětlit skutečnost, že jinak inteligentní lidé, jimiž pracovníci zahraničních zastoupení u nás nepochybně jsou, svým tažením proti rasismu podpořili rasisty.