Dramatik Edward Albee mi dojista promine, že se tady nepřidržím slovní hříčky skryté v titulu jeho světoznámé černé komedie.
Já - a bát se Virginie W.? Kdepak! Naopak! Virginie W. pro mne znamená ženu, se kterou si stoprocentně rozumím. Nemůžu s ní hovořit přímo, bohužel. Nevadí. Když pročítám její deník (A Writer´s Diary, edit. Leonard Woolf, 1953; česky Euromedia Group, 2006, přeložila Kateřina Hilská), připadám si jako na spiritistické seanci pro dva. Virginie mě nenechává čekat, její odpovědi jsou pro mne zjevením. Ptám se: je to možné, aby duch Virginie W. se zabýval stejnými myšlenkami, stejnými nápady, stejnými dojmy - jako já? Aby přes propast téměř stoletou mi říkala - promiňte: napsala - věty, o kterých - přísahám - jsem se domníval, že jsem je napsal sám?
Psát deník - píše Virginie - psát pouze pro sebe, to je užitečná praxe. Uvolňuje to vazivo. Na klopýtnutích nesejde... Po roce, po dvou letech se chce Virginie k těm naházeným maličkostem vrátit a zjistit, že ta sbírka krásných či banálních nebo vážných maličkostí se nějak sama utřídila, zkultivovala... Ano, jako když ze směsi nakonec vzniknou stabilní sloučeniny.
Žasnu. Sakra - čí deník vlastně čtu?
Co já jsem se natrápil výčitkami ve svém svědomí, že ješitně usiluju o uznání, když jsem dopsal novou povídku a nabízel ji veřejně ke čtení! Virginie? Trpí mnohem víc!
Člověk chce být oceňován - píše smutným, černým inkoustem do deníku - člověk chce, aby se o něj lidé zajímali. Skličuje mě pomyšlení, že nade mnou mávnou rukou, že jsem pro ně zanedbatelná. Při té příležitosti vzpomíná Virginie na svého vrstevníka a přítele Maynarda (John Maynard Keynes, ekonom, 1883 - 1946), který jí radil: Měla bys předstírat, že píšeš o skutečných lidech - a všechno si to vymýšlet.
Tak tuhle radu si nemůžu nechat pro sebe, to musím přeposlat svému příteli, panu Štajnfestovi.
Virginie prokazuje i ve svém deníku postřeh a ráda si zaznamenává různé situace včetně nálad, které takové situace vyvolávají. Její příměry jsou geniální:
... a ona povídala a povídala, jedna věta stíhala druhou jako hobliny odpadající od hoblíku, všechny umělé, ale v nepřetržitém sledu.
Tývado! Tu povídavou dámu s hoblíkem bych měl taky odněkud znát!
Čti dál a líp - nabádá mě Virginin duch. A už je to tady - ach, Virgi, díky za námět!
...Při pohledu na dvě rakve v úschovně zavazadel se mi sevřelo srdce.
Kdo kdy psal nějakou prózu dostatečně dlouhou a domníval se při takovém psaní, že je docela společensky závažná, poznal na sobě ten zvláštní jev, jak ho též známe my dva: Virginie a já:
Jak rukopis přibývá, začínám se ho bát.
Virginie Woolfová měla starostí nad hlavu. Starosti strádající pacientky, starostlivé hospodyňky, pochybující manželky... V roce 1925 vychází román Paní Dallowayová (Hogarth Press, Londýn; český překlad až v roce 1975!). Jeho autorka má radost: už čtvrtý měsíc se prodává každý týden na 150 výtisků. Virginie se ptá svého deníku, zda úspěch svého nového románu může chápat jako věštbu možnosti pořídit si do Woolfovic domu v Southease koupelnu a splachovací záchod? Neváhá citovat do deníku výrok lady Oxfordové: Šetřit není žádná ctnost, spíš utrácení.
Podobně jako já - a tipuju, že v tom nejedu sám - se umí Virginie taky chvástat. Rád bych ji viděl do tváře, když do svého deníku poznamenávala: Chci říct, že mě baví psát, a ne jestli to někdo pak čte. Hned k tomu podá důkaz, že kecala: Prodali jsme ( manžel Leonard vydává a prodává knihy) přes 6000 výtisků (román Orlando, anglicky 1928, česky 1929), nepřestává mě to překvapovat...
Stejně jako já dnes, nemohla Virginie předvídat budoucnost Anglie. Do deníku zapisovala poznámky o událostech, jejichž význam chápala intuicí. Naštěstí já - bez potřebného vzdělání a hlasovacího práva nejsem za stav společnosti zodpovědná - píše odpoledne 2. října 1935 - a jde vařit něco k večeři.
Francie, Belgie, Nizozemí... Státy, které podlehly hitlerovskému Německu, byly přes vodu La Manche na dohled, Anglie zůstala v onom divném podzimu roku 1940 osamocena. Virginie si zapisuje:
11. září 1940 - Znovu promluvil Churchill. Tvrdil, že se na nás připravuje invaze. Nynější bombardování Londýna je pochopitelnou přípravou na německou invazi.
1. ledna 1941
Když jsem si v neděli večer zrovna četla o velkém požáru města Londýna (z roku 1666, poté byl Londýn přestavěn
účelněji a bezpečněji), Londýn hořel. Osm z mých oblíbených kostelů v City lehlo popelem.
O těžce bombardovaném Londýnu si jindy poznamenala:
Tichý Londýn. Jako obrovský němý vůl, ležící na břiše se vztyčenou hlavou.
Číst dneska český překlad románu K majáku (angl. 1927, česky poprvé 1965) znamená převtělit se; být shovívavým a dobře informovaným čtenářem, který má na četbu prózy dost času. Virginie Woolfová psala stylem proudu vědomí. Pokoušela se zachytit podněty z vědomí i podvědomí, popsat to, co se děje v nitru člověka, sledovat jeho výrony asociací, často přirozeně nelogické. V té době se tento literární vynález bohatě uplatňoval, spoluvynálezci byli Joyce a Proust. Pak se o to samé pokoušeli mnozí epigoni, například Saganová nebo Hrabal. Ve svých románových dílech uplatňovala Virginie někdy podobný formální negativismus, jaký používal ve svých prózách i Franz Kafka. Odstavce, napsané tímto způsobem, charakterizuje zvláštní mlhavá nejistota, která při pomalé, pozorné četbě skutečně vyvolává u čtenáře snovou, nadčasovou, imaginární náladu až okouzlení.
Ne, nemusíte se Virginie bát. Stvořila nezapomenutelné literární dílo. Můžete o něm pochybovat - asi tak, jako člověk neznalý pochybuje o smyslu hieroglyfů. Pořád bude mezi námi Orlando, paní Dallowayová, Jákob Flanders, pan Ramsay a paní Ramsayová, i ti ostatní, o kterých nám napsala moje milá Virgi, depresačka, migrenička, citlivá duše, žena mých snů.
© Petr Kersch, Děčín 2015
petrkersch@karneval.cz