„Umělec má spolknout lokomotivu a vyvrhnout dýmku,“ řekl Jean Cocteau a na něj navazovali v třicátých letecch i Voskovec s Werichem. V rozhovoru s nimi pro Literární noviny z roku 1935 se dočteme: „Kdysi umění skutečnost naprosto opustilo, protože mu páchla. Dnes skutečnost smrdí, a umělec musí mrtvolu odstranit.“ A to se jim na čas skutečně podařilo: ve třicátých letech Osvobozené divadlo vyvolalo jakousi národní psychózu, kterou nazvali „nezadržitelnou touhou po zaujetí stanoviska“. Postoj však modelovali z materiálů sobě vlastních: z páry, pěny, plamenů a zrcadel.
Tak se v roce 1935 zrodila i hra Kat a blázen, v níž dva hrdinové, kteří položili před 25 lety své životy za svůj národ, jenž na jejich odkazu budoval národní mýtus, se náhle objeví živí a zdraví, a tím zkomplikují mocenské plány vůdců politických stran, kteří se potichu snaží rozvrátit demokratickou republiku. Již ve starší hře Osel a stín se objevuje Dolejších deset milionů Abderských, s kterými se hraje falešná hra.
V té době sídlilo Osvobozené divadlo ve Vodičkově ulici v paláci U Nováků, kde od konce války je Divadlo ABC. Voskovec s Werichem pronásledovali slova, jak říkával Nezval, naproti v Akademické kavárně: dnes je tam McDonald’s. Napsali tam i obě zmíněné hry. Byla to doba lokálních patriotů všech kaváren a vináren.
Domů, na Malou Stranu, však museli oba protagonisté chodit po představení po nábřeží a po mostech a jejich cesty, jako ostatně řady tehdejších umělců, jak popisuje nedávno vydaná kniha Praha avantgardní, končívaly po práci v kavárnách, ve vinárnách a barech, jejichž červená svítící okna lákala osamělé noční chodce nejen vidinou klidného posezení u vína. Prostituce byla sice za první republiky zakázaná, ale některé podniky zákon obcházely. Jedním z nich bylo Finale na rohu Štefánikovy ulice a Arbesova náměstí na Smíchově. Tam často končívali Jiří Wolker, Zdeněk Kalista, Vítězslav Nezval, Konstantin Biebel či Jaroslav Seifert. Biebel o tom Nezvalovi napsal: „Jak jsi se dostal domů? Neumřel jsi steskem po Finale? Kolika nevěstkami asi člověk projde dveřmi u Finale? Myslím, že dokonce sami sebou tam procházíme.“ Dnes je na rohu, kde bývalo Finale, pobočka Československé obchodní banky.
Kulisy se mění, ale kdyby se Tomáš Garrigue Masaryk s Václavem Havlem probudili jako postavy ve hře Kat a blázen, taky by se asi hodně divili, co se z jejich odkazu stalo, a tím by nutně komplikovali plány současných mocipánů, kteří opět mluví o dolních deseti milionech. Jen Voskovec a Werich, kdyby to viděli, by zřejmě zůstali stejní, psali by hry a jásali spolu s André Bretonem „nad setkáním deštníku se šicím strojem na operačním stole“.
Jen by možná připomněli, jako tenkrát: „Vyvržená dýmka nechť kouří stejně jako spolehlivá lokomotiva,“ protože věděli, že poezie je důležitější než most přes Nuselské údolí. To už je ale Seifert.
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus