Jako každé ráno, pasák ovcí Maxmilián Verb nerudně se vykolébal z horské šopy a zamířil k ohradě, aby obstaral ovce. Ta černá, co ji neměl rád ze všech nejvíc, se zase opožďovala – mohutným kopancem pomohl nebohému zvířeti, až nadskočilo a žalostně zabečelo. Ostatní neochotně zrychlily krok, pes už jim pomohl co proto. Nad Planinou vycházelo mezitím slunce a kromě Maxmiliána Verba zdál se celý svět být tak bezelstně šťastným jako právě narozené batole.
On namísto toho - jako ostatně každé ráno – jen temně přemýšlel, proč se vůbec narodil. Že tady teď musí vstávat, pracovat, žít… Myslel na to urputně, i když už žvýkal chléb a ukrajoval si ze slaniny. Chléb byl pět dnů starý, tuhý jako – inu, jako jeho život, pomyslel si. Co z toho tady? Jen kopce, kamení, smrad, blbá zvířata: kdy si člověk odpočine? V hrobě?
Ech, pasák mrštil kamenem po psovi, co se k němu až příliš důvěrně přiblížil, a natáhl se po lahvi samohonky, kterou pil ráno místo kávy, v poledne místo aperitivu a večer… to už ji pil obvykle místo vody. Co tady taky jiného, že, jak říkával už starý ujo, pámbu dej mu věčnou slávu. Ujo se dožil padesátky, ale jeho otec, děd Bonár, to byli jiný kanón: ještě v osmdesáti chodili s holí po Planině, hůl v ruce, fajfku za pasem.
Ale co tady, do čerta? Pořád jen do kopce a z kopce, a nic než jen ta pitomá zvířata: bečí, žerou a serou – furt dokola. Jednou za týden dolů do dědiny, koupit jídlo, tabák, stavit se v krčmě na pivo, párkrát do roka zajít za starou mamou, a u Bajca vyzvednout si další samohonku. Bača, ten na něm nechává všechno, objeví se tu jednou za uherský rok. A ženské, ty už se od Verba odvrátily dávno před tím, než po nich přestal pokukovat on…
--------------------------------
„Dobré ráno přeji,“ zahlaholilo Maxmiliánovi za zády, až nadskočil: po cestičce přicházel jakýsi turista, zjevně z města. Vypadal jako člověk, co toho má na světě ještě spoustu před sebou. Moderní pohorky blyštěly se novotou, goretex na něm jen šustil, přes značkové brýle do očí mu nevidno. Energicky přistoupil k pasákovi, co do té doby – ztrápenou hlavu v dlaních - mlčky přemítal bůhví nad čím. „Tak jak se vám tu žije, boží člověče?“
Maxmilián Verb zíral na vetřelce nedůvěřivě, jako by zvažoval, nedělá-li si z něj ten panák legraci. Také ho napadlo, nemá-li mu rovnou preventivně jednu střelit, aby se vyvarovali eventuelních nedorozumění. To by panáčkovi hlava uletěla jedna dvě, myslel si, a měl by hned po prdeli…
„Nádhera!“ rozplýval se cizinec. „Ty kopce, lesy, louky – ten vzduch! A vy tu v tom pracujete – jak jen vy musíte být šťastný!“ Teď už pasák ovcí nepochyboval, že si z něj měšťák dělá dobrý den, a zádumčivě se zadíval na své veliké pěsti, volně svěšené mezi koleny, jako by se rozhodoval, kterou z nich použít. Cizinec zachránil se však tím, že sáhl do hluboké kapsy bundy, vytáhl zelenou hranatou láhev jakéhosi Maxmiliánovi neznámého pití (na etiketě byl jelen) a nabídnul mu: „Nedáte si?“ To si Verb věru že dal, a ne málo – chutnalo to jak nějaká lepší bylinná hořká: asi nějaké panské pití, pomyslel si a než láhev vrátil, ještě jednou si mohutně loknul.
„Je tu krásně,“ pokračoval cizák, a také se napil. „Takhle si představuji ráj – “
„Hm,“ odpověděl Verb neurčitě, neboť věru nevěděl, co na takovou podivnost říct.
Návštěvník vytušil, že domorodec sdílností neoplývá, ba zazdálo se mu, že ho snad něco trápí. Nechtěl být indiskrétní: „Nu, tak se mějte pěkně. Jak já vám závidím! Jak hodnotný vy žijete život! Ráj!“ rozloučil se, zanechávaje rozpačitého pasáka sedět s pěstmi zase už mezi koleny.
---------------------------------
Jak hodnotný vy žijete život… znělo Maxmiliánovou hlavou. Hodnotný život, ráj, hodnotný život – co to je, ten hodnotný život? Jako že má velkou hodnotu? Co je to velká hodnota? Hodně peněz? Musel se ušklíbnout, když si vzpomněl na svoji mzdu. Čítala ještě méně než slovenské minimum, ale to ani Maxmilián Verb netušil, protože takové pojmy jako minimální mzda byly na jeho hlavu moc. Věděl akorát, že bača je veliký židák, vždyť to pravili už děd Bonár, tak to musela být pravda, byť se Maxmilián nikdy nedozvěděl, co to slovo znamená; vytušil však postupně, že to bude mít cosi do činění s lakomstvím. Vždyť pravda, kdo byl kdy na dědině nejchudší? No jistě – obecní pasák. Těžký život – prý ale hodnotný, cha cha! Jak hodnotný, za těch pár peněz?
Co vlastně člověk za ty prachy pořídí, uvažoval. No, vypije si, to jo. A pojí: jen trochu, stačí mu málo. Chléb, špek a cibule. Občas sardinky, salám, sýr stejně nejí, nenávidí ho odjakživa, protože mu připomíná brynzu. Tabák už stojí víc. A samohonka nejvíc. A co ještě potřebuje? Loni si koupil nové gumáky, zase takové široké, aby se do nich s jeho nohama vešly i ty ovčí zadní, míval takové už starý ujo. A předloni fajfku a košili. Taky špagát, a nůž, to když ten starý ztratil kdesi v hoře, vypil tehdy té samohonky trochu víc. Pak ho na podzim zase našel, a tak má teď dva.
Zavdal si zase mohutný lok. V kombinaci s turistovou lihovinou působila na něj dnes samohonka jaksi efektivněji, a tak se úvahy Maxmiliána Verba stávaly čím dál filosofičtějšími. Jeho tvář vzala na sebe soustředěný výraz: čím je vlastně dána ta hodnota života? Přece tím, co člověk vydělá, to dá rozum – takže jeho život stojí tři sta eur za měsíc. Přesně tolik od bači dostává, a vychází mu to tak akorát – když někdy pochybí, starý Bajc rád mu dá samohonku na dluh, vždyť ví, že Maxmilián Verb nikomu nikdy nic dlužen nezůstal. A když vybude, koupí si o láhev nebo o dvě víc.
Pak ho však nepochopitelně napadlo, že život, to je od slova žít. Co je to to „žít“? Přece jíst, pít, dýchat, chodit na záchod - a spát. A kolik to stojí? Nad hloubkou té myšlenky málem se až zapotil - v dosud zanedbávaných oblastech jeho bytosti prodraly se k životu nebývalé podněty: cítil, že poprvé přemýšlí - o svém životě…
Tak třeba jíst: kolik stojí ne to jídlo, ale to, co dělá huba, žaludek, střeva, řiť? Kolik jim za to jezení a trávení kdo platí? Nu – nic. Taky třeba dýchat – plíce fungují. Srdce bije, krev proudí. A hle, nestojí to vůbec, ale vůbec nic. Všechno zadarmo. Jakou to tedy má cenu? No přece – žádnou, jak jinak by to mohlo být. Jak to, že ho to, hlupáka, nikdy nenapadlo? Jaká hrůza! Až se mu z toho pronikavého poznání zatočila hlava. A aby tohle všechno – tento tělesný stroj, co ho pokřtili na Maxmiliána Verba - mohlo fungovat, aniž by to přitom stálo za zlámanou grešli, musí on tu pást smradlavé ovce za tři sta eur měsíčně; výsledek je – „hodnotný život“. Zle se usmál…
Zbytečnost vlastního nepodařeného bytí vyhřezla před ním náhle jak ovčí střeva při porážce - poprvé pochopil, jak ho všichni podvedli. Nejen bača, co ho platí tak mizerně. Nejen ten panák z města, co blábolí nesmysly. Nejvíc ho podvedl sám vesmír, celý tento svět, ten Bůh, co ho nikdy ani neviděl, a přesto od něj tuhle otročinu nesmlouvavě vyžaduje, aby… - aby mu za to dal život, který vlastně nestojí vůbec nic. Sečteno a podtrženo, hodnota jeho života, to, o čem ten cizinec básnil, dělá minus tři sta eur měsíčně. Kolik to činí za rok, to spočítat nedokázal, ale tušil, že to jistě bude víc než tisíc, což byla maximální částka, jakou si dokázal představit - počty jsou neúprosné, takhle je tedy jeho život „hodnotný“: jedno ohromné mínus.
V hrůzné úplnosti přistoupilo k němu to kruté poznání a důvěrně ho vzalo kolem ramen jak smrtka umírajícího: svěsil hlavu, šel do kůlny - a oběsil se tam. Jeho tělo sebou v smrtelné křeči ještě škublo, mozkem bezhlasně proletělo poslední slovo - „ráj“. Zdali to však byla bezděká ozvěna cizincovy řeči, či pozdní marné zalitování, anebo jen nenaplněná touha po něčem neuchopitelném, to už se Maxmilián Verb, pasák ovcí z Planiny, nikdy nedozvěděl.