Vzdor rčení, že imitace je nejvyšší formou lichotky, mnozí takto polichocení reagují nelibě, dokonce i soudními žalobami. Činí tak i spisovatelé, všelijací publicisté, podpoření zákonem o autorských právech. Copyright má ale svůj časový limit a dobře tak. Slovy prastarého studentského bonmotu, sice přesně nevíme, zda Homér vůbec kdy žil, ale zcela přesně víme, že byl slepý. Kdyby existoval zákon o neomezeném trvání autorských práv, jeho dědicové až do infinitivního kolena by se mohli obořit na řadu zasloužilých mistrů pera, od Tennysona po Joyce a další. Shakespeare čerpal z všemožných zdrojů a sám se pak stal inspirací tvůrcům v přemnoha dalších generacích.
V roce 2001 Charles Pannell Jr., federální okresní soudce v Atlantě, vydal zákaz prodeje již vytištěné knihy s titulem The Wind Done Gone, úmyslné to obměny Gone With the Wind, slavného opusu o občanské válce Jihu proti Severu. Již nežijící autorka Margaret Mitchellová ve své závěti si kromě jiného vymínila, že v případě pokračování (sequel), hlavní románová hrdinka Scarlet O´Hara nesmí umřít.
Což se jí v tomto neautorizovaném svazku stalo. Pisatelka pachatelka jménem Alice Randallová, žijící v Nashville a prozatím se živící psaním textů ke country music, nejenom pohřbila dost panovačnou, protivnou Scarlet, ale celou ságu s jejími patnácti postavami důkladně předělala a přikořenila podle požadavků současné political correctness. Randallová, která se považuje za míšenku, připsala černošské služce jménem Mammy nemanželskou dceru jménem Cinnamon/Cynara zplozenou pánem domu, bílým plantážníkem a též otcem již zmíněné Scarlet. Takže teď má půlsestru míšenku a ta si píše deník a deníkem je tato kniha.
Napadený nakladatel, zákazem distribuce tratící plno peněz, se bránil tvrzením, že kniha je pouhá parodie a na parodii se copyrightová omezení nevztahují. Jenže ona to parodie příliš či vlastně vůbec není. Záměrem autorky Randallové, jak sama přiznala, bylo především zatratit rasismus a otrokářství a ne pouze kritizovat literární předlohu její úděl černochů té doby.
Kde začíná a končí parodie? Z Anny Proletářky se může stát Anna Sekretářka, ale jak třeba posoudit pokračování Škvoreckého Zbabělců, kdyby je imitátor přepsal formou deníku náchodského kolaboranta?
Tedy konflikt mezi ústavně zaručeným právem copyrightu a prvnímu dodatkem k téže ústavě, zaručující svobodu slova. Nikterak překvapivě se The New York Times ve plně postavily za autorku s tvrzením, že její kritika otroctví a rasismu musí převážit všechna jiná kritéria. V tomtéž duchu se vyjadřovali známí autoři jako třeba černoška Toni Morrisonová a vědci jako běloch Arthur M. Schlezinger Jr.
Martin Garbus, významný jurista, specializující se právě na otázky tohoto prvního ústavního dodatku, reprezentoval žalující stranu a předložil dobrozdání literárních kritiků, tvrdících, že kniha Randallové není nikterak originální či kvalitní, že jejím hlavním záměrem byla exploatace slavné, jakkoliv pak předělávané předlohy.
- - -
Nářky o úpadku literární kultury lze slyšet v mnohých směrech. Jako již není Šaldů, nevyrostli ani další Edmundové Wilsonové a rovněž chybí důkladně vlivný, ve všech správných kruzích pravidelně čtený literární časopis. Lze též postřehnout občasný povzdech o všeobecném úpadku civilizované reakce na nepříznivé recenze. Mnozí autoři jako by pomíjeli zkušenost, že sebenepříznivější, až zabijácká kritika je lepší než žádná kritika.
Vycházejí pozoruhodné životopisy o pozoruhodných lidech. Ray Monk, profesor filozofie na univerzitě v anglickém Southamptonu, stvořil brilantní portrét Bertranda Russela, jednoho z nejvlivnějších myslitelů dvacátého století.The Ghost of Madness („Duch šílenství“) je podtitul knihy o 574 stranách (v New Yorku vydal The Free Press). Intelektuál obsypaný vynamenáními, čestnými cenami včetně ceny Nobelovy, již by si byl zasloužil i jako literát za své, laické veřejnosti určené dílo A History of Western Philosophy. Slovy Virginie Woolfové, byl to fervid egoist („vášnivý, žhnoucí sobec“), kolosální ješita a rovněž pokrytec, jenž ostentativně proklamovanou láskou pro lidstvo kamufloval svou nenávist vůči většině lidí. Vzhled a hlas skřehotavého ptáka a přitom záviděníhodný šampion na poli milostném, až bezkonkurenčně úspěšný svůdce paní a dívek, včetně manželek svých nebližších přátel.
Z hodně jiného těsta byla rovněž značně významná myslitelka, aktivistka a mystička Simone Weil, jejíž biografii z pera Francine du Plessix Gray vydalo nakladatelství Lipper/Viking v New Yorku. Narodila se v Paříži v židovské nenáboženské rodině. Zázračné dítě, které s bratříčkem konverzovalo v klasické řečtině a řešilo náročné matematické úkoly. Absolvovala elitní Ecole Normale, stala se profesorkou filozofie, angažovala se v dělnickém protestním hnutí. Měla abnomálně malé ruce a s nimi šla do továrny strávit celý rok 1935 manuální prací. Jako jedna z prvních levicových intelektuálů zatratila stalinismus, před komunismem dávala přednost revolučnímu anarchistického syndikalismu a vymýšlela svou vizi ideální společnosti, v níž by normální člověk určitě nechtěl žít. Na značný rozdíl od Bertranda Russella hrozila se jakéhokoliv sexuálního kontaktu, chodila oblečená jako vandrák, pravidelně dobrovolně hladověla, stávala se obětí anorexie a nadále jí to výtečně myslelo. „Potřebovala by chlapa,“ přikyvovali znalci z jejího okolí. Přesvědčená antikolonialistka a podivná pacifistka spěchala bojovat do Španělska proti fašistům. Značně krátkozraká a neohrabaná se pak v Anglii hlásila na sebevražednou misi jako vedoucí parašutistického týmu bojujících ošetřovatelek svržených do týlu nepřítele. Téměř zralá na vyhlášení za svatou, téměř psychiatrický případ. Zemřela v roce 1943 v sanatoriu v Anglii ve věku čtyřiatřicet let.
- - -
V hlavním městě Austrálie v červenci 2001 zemřel antropolog, Novozélanďan Derek Freeman, jeden z mých hrdinů, tvorů s integritou, odvahou jít proti proudu. On totiž totálně deklasovat Margaretu Meadovou, antropoložku s velikánskou tehdy prestiží ve světě. Jako čtyřiadvacetiletá studentka na Kolumbijské univerzitě se vypravila na ostrovy Samoa, aby stvrdila premisy svého profesora Franze Boase, důsledně prosazujícího primérní vliv prostředí (nurture) nad vlivy dědičnými (nature) – že lidé přicházejí na svět zcela čistí, nepopsaní, ničím nepředznamenaní a bude jen záležet na vnějších okolnostech, jak je budou formovat. Na vzdáleném ostrůvku pobývala pod jedinou tamější americkou střechou. Nikterak buržoazní netýkavka, nechala se tetovat, zpovídala mládež, zejména děvčata, a z jejího pětiměsíčního pobytu se zrodila kniha Coming of Age in Samoa („Dospívání v Samoi, 1928), první bestseller v oboru, novodobá bible. Svět Samoanů vylíčila jako ráj, nedotčený brutalitou západní civilizace. V její verzi domorodci žili bezstarostně, bezkonfliktně, ušetřeni tyranie konvencí, autority rodičovské či jiné. Spousta předmanželského milování s mnoha partnery, pro radost a bez závazků. Triumf tzv. kulturního determinismu nad biologickým determinismem. S výjimkou pediatra dr. Benjamina Spocka, též značného bojovníka za světový mír, autorka se snad nejvíc zasloužila o prosazení oné tak typicky americké permissiveness -. přehnané tolerance dětem vše dovolovat, omlouvat, chápat sebevětší jejich nehoráznosti.
Generaci poté Freeman dorazil na tytéž ostrovy a na rozdíl od krátkého pobytu Meadové tam pobyl šest let, žil v domorodých chatrčích a důkladně se naučil místní řeč.
A seznámil se se skutečným stavem věcí. Místo údajné společenské harmonie a nevýbojnosti ostrovanů převládala žárlivost a násilí, místo blaženého souložení v mnohých náručích dominoval puritánský příkaz cudnosti. Na rozdíl od Meadové se Freeman obtěžoval seznámit se s policejními statistikami: počet znásilnění dvakrát větší než v USA a dvacetkrát než v Anglii. Nikterak tedy hédonistická selanka, jak ji prezentovala mladičká balamucená a balamutící vědkyně. Zpovídané domorodkyně pochopily, co chce slyšet, nedotčené panny dle všeobecného polynéského zvyku pábení nehorázně přeháněly a sexuálně osvobozená Američanka vděčně zaznamenávala do notesu.
Freemanův důkladný, pečlivě dokumentovaný rukopis američtí editoři šmahem odmítli. Teprve v roce 1983 se podařilo knihu The Making and Unmaking of an Anthropological Myth (Harvard University Press) uveřejnit. Freeman rozdrtil onen mýtus, na němž stála celá ta Franzem Boasem stvořená škola kulturních antropologů. Své dílo v roce 1999 dovršil prací The Fateful Hoaxing of Margaret Mead („Osudný podvod“) a znovu se s velmi zlou potázal. Na programu výroční konference Americké antropologické společnosti v Chicagu došlo k uspořádání zvláštního sezení (na něž Freeman nebyl pozván) s jednoznačným záměrem zatratit jeho knihu jako „špatně napsanou, nevědeckou, nezodpovědnou a zavádějící“. V sále se o verdiktu rozhodovalo zvednutím ruky – hlasováním převážně či dokonce výlučně jednomyslným. (Příkladů takové konformní zbabělosti jsem si v americkém akademickém prostředí užil až až.) Jak léta plynula, z onoho rozhořčeného jednomyslného stáda se začaly vytrácet ovečky připouštějící, že sem tam v detailech bohyně Meadová se asi přece jen mýlila.
- - -
Militantní feministky, jimž se dostalo nelichotivého, leč přiléhavého přízviska Feminazi, již dlouhá leta se vyjadřují o hrůzách mužského plemene a jeho nezkrotitelných genocidálních choutkách, definují manželství jako legalizovanou formu otroctví a tvrdí, že každá soulož, jakkoliv by se někomu zdála být dobrovolná, je vždy in principio znásilněním. Tak tvrdí autorky s dost rozličnou dosavadní kariérou: Catharine MacKinnnonová je univeritní profesorka práva, Andrea Dworkinová je vysloužilá prostitutka. Již se ale ozvaly rozumné hlasy, jména jako Christina Hoff Sommers, Elizabeth Fox Genovese, Kathie Roiphe, jimž se dostalo uznání za zásluhy o renesanci feministického rozumu, aniž by takovým úsilím příliš zbohatly.
K milionům vede jiná cesta, jak prokázalo duo pisatelek Ellen Feinové a Sherrie Schneiderové. V roce 1995 jim nakladatel Warner Books vydal knihu nazvanou The Rules: Time-Tested Secrets for Capturing the Heart of Mr.Right – čili pravidla, zkušeností ověřená tajemství, jak zalasovat, získat si toho správného muže. Žádné tedy ztotožňování manželství s nevolnickými okovy a muže s nástroji zla. Kniha se dočkala překladu do 27 jazyků a prodeje dvou milionů výtisků. Jak se oprávněně říká, triumf má mnoho otců, zatímco fiasko je sirotek. Tento triumf vedl ke zplození potomka s názvem The Rules II: More Rules to Live and Love By (1997) čili jak se zalasovaným blaženě žít. Týž nakladatel na trh dodává třetí opus The Rules for Marriage: Time-Tested Secrets for Making Your Marriage Work o pravidlech a tajemstvích, jak zaručit
trvanlivost manželského svazku. Další bestseller, další miliony. Rozběsněné militantní feministky soptí, do milionářek se ostře strefují a je jim to málo platné. Jejich satisfakcí jim snad jen může být zjištění, že Ellen Feinové, spoluautorce návodu o úspěšném manželství, se to její vlastní po šestnácti letech rozpadlo. „Nemá to nic společného s knihou – sláva to zavinila,“ takovou dává odpověď.
Takového nebezpečí se neobával Ken Follet, komerčně velmi úspěšný britský autor vzrušujících thrillerů a manžel členky britského parlamentu. Jeho třináct knih se dostalo na seznam bestsellerů The New York Times, s překlady do více než tuctu jazyků, mezi nimiž, předpokládám, je také čeština. Peníze se mu sice nehrnuly tak jako superšampionům Tomu Clancymu či Michaelu Crichtonovi, ale zřejmě si nestěžoval. Například prodej práv na jednu z knih do Ameriky mu vynesl šest milionů dolarů. Follett vlastnil tři domy v různých zemích, nejraději létal Concordem, dokud byl jelště v provozu, pokládal se za socialistu, nikoliv však preferujícího úděl žebravého mnicha. Přiznával, že prý to je docela příjemný pocit sledovat příval peněz, měsíc co měsíc. Většina českých spisovatelů by patrně sympatizovala s takovými pocity, aniž by ovšem měla příliš příležitosti si je osobně okusit.
KONEC
Neoficiální stránky Oty Ulče