Osud nemá morálku, říká se. A nejspíš i proto by člověk rád věřil, že mu osud posílá různá znamení. Rád by jim porozuměl, rád by je rozluštil jako křižovku či sudoku, aby se mohl vyhnout nepříjemnostem.
Kdysi jsem číhal na počátku dne právě na taková znamení. Když cestou do redakce před každou křižovatkou přebliknul semafor na červenou a já musel šlápnout na brzdu, považoval jsem to za špatná znamení: den začínal neblaze. Naopak, když se červená změnila na zelenou v okamžiku, kdy jsem se blížil ke křižovatce, měl jsem dojem, že stejně dobře dopadne celý den, že jím projdu s úsměvem. A když jsem navíc potkal tři auta, na jejichž značce byla šestnáctka, den mého narození, věřil jsem, že den bude mít korunku, že ho protančím v taktu, že budu v souladu se všemi, že věci snáze prosadím, že oponenty přezářím a mé argumenty budou dostatečně pádné.
Někdy, když nemohu usnout, protože třeba přemýšlím o tom, proč tolik lidí vděčí za svůj úspěch pouhé mazanosti a věří si kvůli tomu natolik, že redukují veškerý běh světa na řadu mazaností a skutečný svět je míjí, protože zatím si vystačili se spekulacemi. A když jim něco nevyjde, jsou přesvědčeni, že je pouze opustilo štěstí. V takový moment si vzpomenu na své semaforové hry z mládí a přehrávám si je znovu v mozku, abych se odpoutal od těžkých myšlenek, které mi nedovolují usnout. Většinou to funguje tak, že doopravdy usnu už při představě, že stojím u třetího semaforu, ale těžkých myšlenek se stejně nezbavím: vloudí se mi do ranních snů. Opět jedu do práce, ale nejen že na všech semaforech na mě bliká červená, ale ti mazaní si posadí na střechu modré majáčky a profrčí kolem mě na červenou: všichni jim musí uhnout a oni na mě dělají dlouhý nos. Někdy mě nechají stát na křižovatce drahnou dobu a pak dopravu odkloní a já se dostanu úplně někam jinam, než jsem chtěl dojet. Zkouším do redakce zavolat, ale telefon je buď vybitý, nebo z neznámých důvodů nefunguje, začnu panikařit a skončím, dotlačen cizími auty, ve slepé uličce. Za mnou je tolik vozů ve stejně svízelné situaci, že nemohu ani vycouvat. Auta do sebe narážejí, plechy skřípou a lidé hlasitě hartusí. Jsme v pasti. V ten moment se celý orosený probudím a říkám si: nejen osud nemá morálku, ale i význam snu jen bezprizorně plave.
Teprve pak mi začne docházet, že svět se vždycky podobá abstraktní konstrukci, kterou jsme si o něm vytvořili, a je jedno, jestli ta konstrukce je primitivně mazaná, nebo sofistikovaná. Vždy jde o umělou stavbu, která skutečnost zakrývá. Cípek skutečnosti snad zahlédne jen úsměvavý skeptik, který na žádná znamení nevěří a nezapomněl si hrát. Jenže čím je člověk starší, tím mu úsměv na tváři rychleji tuhne, skepse bobtná a elán ke hře ochabuje. Tomu se v reklamách říká šťastné stáří.
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus