BAJKA: Svoboda laní

Sen mi přinesl laňku na holubích křídlech lásky a krásy, obé se znásobovaly tím, jak noci přibývalo, a já se do laňky zamilovával víc a víc a přitom jsem trnul, že bych mohl o svoji vysněnou laň přijít. Tak jsem si zazpíval slavný srnčí popěvek.

„Zdálo se mi, moje laňko, dnes v noci o tobě, jak jsme spolu pobíhali po panské oboře, sen se rozpad na úsvitě, zbyla jen ta obora.“

Rozběhl jsem se podél plotu, po mé laňce ani sluchu, ani pachu nezbylo. Jen to barevné listí na zemi mi připomínalo můj sen. Kde že jsi, laňko má, zatroubil jsem smutně a roztouženě a odpovědělo mi šustění čerstvě opadaného listí pod nohama, den je smutný, pošmourný, jak říkají lidé, ale mně to nevadí, pestré listí mi nahrazuje postrádaný jas slunce, čím je listí pestřejší, tím víc jasu a tím víc mé touhy, a tak troubím dál a dál, a jak tak běžím podle drátěného plotu, objeví se laň na druhé straně, za plotem.

„Proč běžíš za plotem?“ volám na laň, „když po tobě tolik toužím.“

„Kdybys opravdu toužil, nebyl bys za plotem,“ odpoví mi laň.

„Kdo z nás je za plotem?“ odpovím. „Je to tak důležité?“

„Je. Ten kdo je za plotem, ten postrádá svobodu. A ty jsi za plotem obory. Ty jsi nesvobodný.“

„Jak tu svou svobodu poznáš?“

„Můžu běžet, kam chci.“

„To já taky.“

„Jen do ty doby, než narazíš na další plot.“

„Ty nenarážíš na ploty, krásná lani?“

„Ne.“

„A co tenhle plot?“

Laň neodpovídá a tak já musím říct: „Překáží ti. Ale mně překáží víc, protože po tobě strašně moc toužím.“

„Kdybys nekecal,“ zpraží mě laň.

Poznávám, že ještě nenastal čas k promluvám o touze, a tak se vracím k původnímu tématu: „K čemu ti ta tvá svoboda je?“

„Ke svobodnýmu životu.“

„Nažereš se ho?“

Laň se na mě zahledí svýma velkýma očima. Ach laňko, laňko, tys mi tím pohledem učarovala, řekl bych nejradši, ale vím, že ten čas ještě nenastal, mluvit o očarování. Co bych na ten dlouhý pohled měl dodat? Nejspíš něco o žrádle.

„Koukej, co já tady mám žrádla. Plný krmelce.“

„Neuvěřitelný,“ křikne laň. „Já o svobodě a ty o žrádle!“ A odběhne.

„Ach, laňko má,“ zvolám za ní, „vrať se mi!“

„Nejsem tvá,“ odpoví mi v běhu.

„I budeš jednou,“ zatroubím silně, aby mě uslyšela i v běhu daleko ode mě. Přistoupím k plotu a snažím se svým parožím drátěná oka rozpárat. Pracuju systematicky, od země, a nic nedbám na krvavé šrámy. Laň se v dáli zastavuje a pozoruje mě.

„Pohleď, jakou já mám sílu, i plot nesvobody roztrhám.“

Když je mé dílo dokonáno a v plotě zeje díra jako vrata, laň se pomalu vrací.

„Tolik po mně toužíš?“ zeptá se a podleze a olízne mi krvavé šrámy na hlavě.

„Ještě,“ říkám. Je to tak vzrušující, nechat se olíznout, hned bych se ještě drobet podrápal, ale to neříkám, to jen cítím a očichávám její nozdry. „Jak máš sladký čumáček,“ dodám.

„To je sladkost tvý krve,“ odpovídá šeptem laň a olizuje mi taky nozdry.

Když jsme byli v nejlepším, přišel myslivecký adjunkt, naplivané vlny na černých vlasech, s knírem a s brejličkami.

„I vy mrchy,“ zvolal, vyspravil drátem plot a odehnal nás dál od ohrazení.

„Vidíš, to je nesvoboda, kdejaký zaprcatělý adjunkt tě tady odhání, zahání, vnucuje ti svou vůli, ani milovat se nemůžem, kde chcem,“ zašeptá má laň a znovu mě olízne.

„Pojď honem do houští, když mluvíš o milování,“ řeknu a čichnu si k ní zezadu. A adjunkt zatleská a zase nás vyruší.

„Už mě to v ty tvý nesvobodný oboře nebaví,“ zvolala po několika dnech má laň, „když nám sem pořád leze ten myslivecký adjunkt a je jen na jeho zvůli, co kde a kdy můžem dělat.“

„Co naděláš, už máme takový úděl,“ odpověděl jsem.

Ty možná jo, ty máš úděl, protože sis ho zvolil, ale já ne,“ zvolala má laň a rozeběhla se prudce proti drátěnému plotu a než jsem stačil zvolat: Ne, prosím tě, ne, prolétla skrz dráty, jen za ní zbyla v protržených drátech plotu silueta laně s minisloupkem uprostřed. Na roztřepaných zbytcích drátů se zachytily kousky srsti.

„Krvácíš, má lani,“ zvolal jsem a neměl jsem kuráž ji následovat, otvor byl pro mne malý a já bych se taky zakrvácel. Nu což, svý jsem si užil a žrádla tady mám dost, pomyslel jsem si.

Naučení:

Kdož svobodu za žrádlo směňujete, krásnými laněmi opuštěni budete.

Ilustrace: U.G. Sato