Víte, co mají společného Pablo Picasso, Salvador Dalí a Francisco Goya? Určitě víte, že jsou španělští malíři – ale možná nevíte, že ve středu byla ve vratislavském Muzeu architektury vernisáž velké výstavy, na níž jsou obrazy především těchto tří malířů a která potrvá do poloviny října. Jmenuje se Tauromachia – Býčí zápasy a jsou na ní vystavena i díla řady jiných malířů včetně takových, které byste u tohoto tématu patrně nečekali – například Giovanniho Antonia Canala, známého pod jménem Canaletto.
Nejsem kunsthistorička a nehodlám se pouštět do rozboru obrazů ani uměleckých stylů, ale protože jsem se narodila ve znamení býka, mám za to, že je mou povinností na tuto úžasnou výstavu upozornit.
Jsou totiž prázdniny, a tak jsem si mimo jiné vyrazila do Vratislavi, města, které je mi neobyčejně milé. Bylo příšerné vedro, ale přesto jsme vyrazili na vycházku, už proto, abych si zkontrolovala, jak se množí vratislavští trpaslíci, kteří už déle než deset let zdobí město a z nichž se stal symbol: do té míry, že si jedna mladá redaktorka myslela, že jsou symbolem Vratislavi od středověku.
Ve skutečnosti byli trpaslíci symbolem nezávislé iniciativy Pomerančová alternativa, která ve druhé polovině osmdesátých let uspořádala řadu happeningových jasně protikomunistických vystoupení, tradice je tedy z historického hlediska zcela čerstvá. A když jsem napsala, že trpaslíci město zdobí, myslela jsem to vážně, nevypadají totiž jako ty hordy trpaslíků, které prodávají málem u každého hraničního přechodu.
Pozdravila jsem tedy své nejoblíbenější trpaslíky, kteří lezou po lucernách na Solném rynku, a v malé uličce v sousedství jsem objevila dva nové; vlastně nevím, jestli jsou noví, ale ještě jsem je nikdy neviděla. Stojí asi půl metru od sebe v předklonu a spojuje je šňůrka, kterou jeden tahá druhému zub.
Pro ty, kdo nejsou s vratislavským trpasličím světem obeznámeni, ještě dodám, že třeba před poštou stojí trpaslík, který nese na rameni obrovský dopis, zatímco před McDonaldem trpaslík s hamburgerem. Pak jsme se ale usadili – stylově – na zahrádce kavárny, která se jmenuje Český film, a povídali jsme si o sestřeleném letadle, o Krymu a o Ukrajině vůbec. A mezitím k nám dorážely zprávy, jak to vypadá s instalací býčí výstavy (bylo to ještě před vernisáží).
Shodli jsme se, že svěřovat povstalcům protiletadlové zbraně je zločin, protože se chovají zcela neodpovědně, a vtipkovali jsme o zprávách, které se vyskytly v polských (a dozajista i v českých) médiích – že letadlo vezlo mrtvé a že to vlastně bylo letadlo, které se před nějakou dobou ztratilo nad mořem. Vtipkovat v souvislosti se smrtí tolika lidí je možná nemístné, ale člověk nějak potřebuje překonat pocit zoufalství a bezmoci, jaký pociťuje tváří v tvář takové hrůze.
A samozřejmě došlo i na to nejzákladnější: že byl-li Západ schopen víceméně přijmout anexi Krymu, jíž Ruská federace porušila mezinárodní smlouvu, kterou sama podepsala, smíří se nejspíš se vším. Bohužel.
LN, 25.7.2014