Tak jsem si řekla, že si letos udělám prázdniny. Ne sice dva měsíce v kuse, to bych si nemohla dovolit, protože mám moc práce, ale po kouskách, vždycky tak na dva na tři dny. Nebo aspoň na den.
Napřed jsem se hned při začátku července vypravila na Šrámkovu Sobotku s pevným odhodláním, že se budu jen dívat a vstřebávat dojmy, a že si s sebou nevezmu žádnou práci. Jenže cesta do pekel je dlážděna dobrými předsevzetími, a tak jsem si nakonec s sebou práci přece jen vzala a nějakou jsem v Sobotce i udělala. Ale většinou jsem se opravdu jen dívala a poslouchala, a byla jsem nadmíru spokojená. V Sobotce je všechno včetně cukrárny na svém místě, jak bylo a být má, a zhlédla jsem dva výtečné filmy, o kterých vám ale nemohu nic napsat, protože ještě neměly oficiální premiéru.
Pak jsem se vydala s přáteli na Moravu. Byl to báječný výlet! Strávili jsme hodný kus večera ve vinném sklepě (taky jste si všimli, že se v Čechách říká „sklípek“ a ne „sklep“?), kde nás majitel hostil úžasnými víny, která si dovezl z Francie. Hostitelé byli moc milí a sklep – byť nový – byl postaven s velkým vkusem, jako by z oka vypadl sklepům daleko starším. Prostředí bylo nádherné, počasí vlídné, postávali jsme a posedávali ve sklepě i před ním, a povídali o ledasčem: náš hostitel mluvil hlavně o Francii, o tamních malých rodinných vinicích – a samozřejmě o víně. Jak jinak.
Nebyla jsem v moravském vinném sklepě dobrých třicet let a usoudila jsem, že nejlepší dovolená je vracet se nakrátko na místa, kde se mi líbilo – třeba do toho sklepa, a je jedno, je-li v Mikulově nebo někde jinde na vlídné jižní Moravě. A z tohoto výletu se mi vylíhla myšlenka, že bych taky mohla jít s vnoučaty do zoo. To je v Praze taky výlet, pokud zrovna nebydlíte v Troji, a taky jsem tam nebyla desítky let.
Tenhle minivýlet měl malou vadu na kráse, protože se ten den do zoo vypravily patrně všechny pražské děti, které neodjely na prázdniny, takže tam bylo hodně lidí – děti s sebou vzaly rodiče. Ale taky jsem si obnovila starou zkušenost: že zvířata mají docela jinou eleganci než lidé, jiné pohyby a způsoby. A ta v pražské zoo jsou na lidi zvyklá, vlastně jsme pro ně my, návštěvníci, taky něco na způsob zoologické zahrady. Lidé se chovají pozoruhodně stejně, říkají stejné věci, vybírají si k fotografování stejné záběry, a musejí zvířatům připadat jako poměrně fádní živočišný druh, jen s jinými kožíšky.
Pražská zoo se za léta, co jsem ji neviděla, náramně změnila. Hlavně k lepšímu, je otevřenější, vstřícnější k návštěvníkům, v něčem stejná (tučňáčci jsou, kde mají být), ale jedna změna mě trochu zarazila. Když jsem byla malá – a vlastně i pak, když jsem do zoo chodila s vlastními malými dětmi, pokládala jsem za atrakci velká chlupatá i nechlupatá zvířata, to ostatní byl pro mě spíš doplněk. A teď se najednou hroši, zebry a žirafy přestěhovali a všude se objevili všelijací ještěři. Dětem se to líbí, je móda dinosaurů a zebry jsou moc obyčejné. Ale já z toho byla trochu rozpačitá...
LN, 18.7.2014