OSOBNOST: Máchovské výročí – bez Máchova kultu

Čas dnes kypí a informace se řítí. Vzpomeneme význačných osobností zpravidla pouze při některém jejich jubileu, případně pokud jejich příběhy (ty, které vytvořily, nebo ty, které odrážejí jejich život) vstoupí do třpytnějšího, audiovizuálního světa. Není divu, pořád se děje něco důležitého a naléhavého. Většinou se na kulturní a historické celebrity zapomene i navzdory kulatým počtům let. Kdo si připomněl nedávné tisíciletí od smrti legendárního El Cida? Působil kdesi daleko a hrozně, neaktuálně dávno: kolik lidí ví o jeho existenci? Ale loňských tři sta roků od popravy Juraje Jánošíka by možná za trochu publicity - a zamyšlení – bývalo stálo.

Koho však pravidelně s prvním májem vyvoláváme z hlubin minulosti? Máchu! Obdivuhodného Karla Hynka (podobně jako jiní obrozenečtí literáti si upravil jméno a původní křestní Ignaz také počeštil), romantického pěvce nehynoucí lásky a první hvězdu moderní české poezie. Socha na Petříně od Josefa Václava Myslbeka i její kopie, kterou v roce 2010 umístili v Litoměřicích, zpodobňují štíhlého básníka ušlechtilé tváře, schýlené k něžné kytici šeříků…

Smutná neděle v čerstvém Protektorátu

Letos bychom památku K. H. Máchy měli uctít i mimo rozkvetlý prvý máj. Dne 7. května uplyne právě 75 let od slavnostních a pohnutých okamžiků, při nichž byly básníkovy pozůstatky ukládány na vyšehradský hřbitov – pietně a s účastí celého národa, pro nějž se obřad proměnil v manifestaci vlastenectví, hrdého vzdoru a naděje. V tu chladnou neděli se Vltava dole pod skalou podobala šedivému zrcadlu, foukal vlhký vítr. Od pádu Druhé republiky neuplynuly ani dva měsíce. Lidi z bývalého Československa čekalo šest dlouhých let Protektorátu (či Slovenského štátu) a války. Mnozí kruté období nepřežijí, další se ztrátami fyzickými anebo duševními… a když zbraně utichnou, pak už nic nebude jako dřív.

Pohřeb Karla Hynka Máchy

Máchův hrob na Vyšehradě

Ve chvílích Máchova pražského pohřbu získaly verše o "zemi krásné, zemi milované…" v přednesu uznávaného básníka své doby, Rudolfa Medka, zvláštní sílu. Možná, že právě vlastenectví a láska k rodným Čechám byly nejmocnějším a nejupřímnějším Máchovým citem. V každém případě už skutečnost, že se po záboru pohraničních oblastí Československa podařilo převést Máchovy ostatky z Litoměřic – a ochránit básníkovu památku, bylo svého druhu povzbuzením. Když byly po dva dny před vyšehradským pohřbem vystaveny v Pantheonu Národního muzea, proudily k nim davy lidí.

Smuteční obřad se vyznačoval velkolepou dramaturgií a se všemi doprovodnými akcemi zabral celou neděli. Zúčastnily se význačné osobnosti. Zněla hudba předních českých skladatelů, recitoval Václav Vydra, rakev provázeli černě odění studenti s rapíry a dívky v bílém s náručí květů. Josef Hora složil na počest události vroucí báseň, nazvanou věcně "7. květen 1939". Podrobný popis smutečního aktu přinesl radiožurnál, můžete si ho přečíst i v tisku, například v pohotovém ranním vydání Národních listů z pondělí 8. 5. – hned pod návěštími, oznamujícími vítězství Slavie, prohru Sparty a uzavření vojensko-politického spojenectví mezi Německou říší a Itálií.

Mnoho lidí přichází o prvního máje k petřínské soše mladého básníka – i když s člověčí láskou to u něj vyhlíželo dosti podivně. Ale kolik návštěvníků se zastaví u jeho hrobu na Vyšehradské skále? Nevadí! Karel Hynek má z hradeb skvělý výhled na Prahu… určitě by ho ocenil. A ze stromoví kolem bývá slyšet hrdlička.

Máchovské záhady

Vždycky mne zarážel ambivalentní přístup ke slavným osobám. Na jednu stranu se tradují stále dokola povrchní a nesprávné údaje, barvotiskový obraz. Na straně druhé pak u některých (zdaleka ne u všech!) podnikáme hloubkové ponory do jejich soukromí a hledáme tajemno i tam, kde žádné ve skutečnosti neexistuje.

Nepopírám složitost těchto aspektů: každý si schováváme větší či menší tajemství, třinácté komnaty. Ale samozřejmě, paní Vonásková představuje méně atraktivní subjekt než třeba Božena Němcová (i kdyby se v reálu jednalo o velice půvabnou dámu). Některá jména ke zkoumání vysloveně lákají… Kdo by se nabízel do role tvůrčí bytosti obestřené otazníky spíše, než tragicky v rozkvětu mládí zesnulý, krásný básník s osudovým milostným vztahem, původce romantikou překypující poetické skladby, která zůstává - na rozdíl od Máchova ostatního díla – dodnes živá?

Mácha z valdštejnské kaple

Máchova socha na Petříně

Jeho tělesná podoba zůstávala po léta neznámá, spekulovalo se o příčinách a pozadí Máchovy smrti. Panovaly dohady o původu jeho spisů, z nichž některé, temnější, například "Cikány" přisuzovali dokonce i vážení badatelé (také Oldřich Králík) jeho příteli a obdivovateli, Karlu Sabinovi. Za zmínku stojí rovněž úvaha o drogách, které Mácha konzumoval, jejichž stopy lze odkrýt v popisech občas až příliš výstředního chování či v pasážích Máchových textů, i dnes evokujících psychedelické vize. Co na tom? Vždyť velký Shakespeare je podle archeologických nálezů v jeho stratfordském domě podezřelý z kouření trávy. V Máchových časech se ještě užívání opojných látek – včetně oblíbeného laudana - nedostalo na společenský index.

Objevily se hypotézy o nemanželských potomcích; vlastní Máchův synek Ludvíček skonal na "psotník" (tetanické křeče), aniž by dovršil rok života. Padlo jméno jisté Anny Vrbenské, jejíž rodinu údajně Mácha velmi často navštěvoval. V letech 1832-34 se jí (prý) narodili syn a dcera, které adoptovali dívčini rodiče. Byl tak založen rod, v němž dosud koluje Máchova krev… I kdyby to nebyla pravda, Mácha náchylnost k erotickým radovánkám a slabost pro ženské půvaby podobnou možnost nevylučuje.

Mácha člověk

Čas leckdy neúprosně přináší nová fakta, luští staré záhady – a nastoluje jiné. Odhalení Máchova tajného deníku smetlo mýtus křehkého poety, trpícího přízemností a snad i nevěrou své vyvolené Lori. Velmi se obávám, že on sám Lori bez skrupulí zahýbal; zato pochybuji, že by si společenskými pravidly a milencovými excesy stresovaná Eleonora Šomková dovolila s kýmkoliv flirtovat.

Upřímně, na Máchových téměř pornografických zápiscích není ani tak zarážející dychtivý, nenasytný přístup k sexu (platí nepochybně pro nejednoho mladého muže bez ohledu na danou historickou epochu) ani otevřenost, s níž sděluje své zážitky, byť šifrovaným písmem. Překvapí drsně machistický přístup k Lori, díl bezcitnosti a vypjatý egoismus. Tyto a další nepříliš sympatické rysy ostatně prozradí i samotné Máchovo dílo, stejně jako vzpomínky jeho současníků.

Mácha Mikoláše Alše

Mácha Jana Zrzavého

Mystický rozervanec, geniální pěvec "Máje" – jehož výtisky nutil k hromadné koupi a následnému dalšímu odprodeji svým přátelům a známým – byl tím, čemu se teď říká "sociopat". Excentrik, pozér, histrión. Muž více talentů, literárního, dramatického, výtvarného, snad i potenciální výborný právník; oslňující, charismatický zjev, který se dokázal projevovat naprosto nesnesitelně. Rozhodně nebyl abstinent; dochovaly se historky o litrech vína vypitých během cest, o putování mezi českými nejen hrady, ale také (že prý hlavně) pivovary. Mohl by být obviněn z provokací, "harašení", obtěžování děvčat a ze rvaček, byť někdy ze spravedlivých důvodů (nelze necitovat: "zmlátil opilého litoměřického kata"). Arogantní ješita, panovačný i nelítostný "cvok". A přesto ho přátelé milovali.

Stylizoval sebe sama do působivého zjevu, s až fetišistickým zalíbením pro vojenské rekvizity, epolety, čapky a knoflíky. Objevoval se bělavém rozevlátém plášti s rudou podšívkou, v širáku, a třebaže ho nikdo neviděl vsednout na koně, šněroval si Prahou v jezdeckých botách i s ostruhami a s bičíkem. Měl k tomu patřit nezvyklý delší střih vlasů a tehdy nemoderní bradka, i když bujný černý vous, který básník promítal do svých literárních sebeprojekcí, byl zřejmě zbožným přáním. Pokud plnovous občas nosil (jeho perokresba, vlastní karikatura, ukazuje hladce oholené líce), jemný porost čelistí měl k reprezentativní hustotě daleko.

Viděl se jinak, než Máchu pozorovali lidé kolem něj… Co když jeho dětský pád ze zvonice kostela svatého Petra na Poříčí nebyl následkem pouhé nedomyšlené klukoviny, ale cenou, kterou zaplatil za cílenou, urputnou snahu na sebe upozornit překvapivými skutky?

Známý neznámý

Dlouho si badatelé hráli s tajemstvím Máchovy skutečné podoby. Pozici favorita jeden čas zastávalo chmurné zobrazení sv. Jana Křtitele v hradní kapli Valdštejna. Podle svědectví bratra Michala Hynek posloužil malíři Františku Maškovi jako živá předloha. Je výmluvné, že Michal Mácha v té souvislosti zmiňuje o Hynkových extatických stavech, které ho přibližovaly Janu Křtiteli a jeho nadpozemským vytržením; proto Maškova volba. Že by se Máchovým životem opravdu mihly drogy?

Zádrhel spočívá v tom, že zmíněný Maškův oltářní obraz se nedochoval. Není ani jisté, zda ještě zdobil valdštejnský svatostánek, když se po více než dvaceti letech od básníkovy smrti jali sestavitelé almanachu "Máj" pátrat po portrétu svého literárního vzoru, aby jej vložili do knihy. Na Valdštejn se vydal jiný malíř, Josef Uman. Ale svoji kresbu měl vytvořit nikoliv podle oltářního obrazu, nýbrž nástěnné malby, byť rovněž Maškovou rukou zhotovené. Kopíroval věrně, zdá se, že však nepravé zpodobení. Výsledek příliš vzpomínkám na Máchu neodpovídal, Uman tedy svoji ilustraci upravil podle připomínek Michala Máchy a dalších pamětníků.

A lidé byli zvědaví dál, jak jinak. Výtvarníci směli popustit uzdu fantazii… s akcentem na niterný svár, romantično, tragiku, osudovou temnotu či touhu. Zašeptáte "Mácha" a vybaví se vám snivý, melancholický portrét, který stvořil Jan Zrzavý. Kupodivu, pravděpodobné vzezření Karla Hynka Máchy, byť ne zcela identicky po anatomické stránce, leč velmi realisticky vzhledem k mentalitě, kterou básník zaživa vyzařoval, ve své výtvarné představě vystihl Mikoláš Aleš. Mácha v jeho podání je sebevědomý, pohledný, inteligentní - a psychicky komplikovaný mladý muž z období biedermeieru.

Tvář v zrcadle smrti

Výše zmíněný čas poskytl řešení. Po exhumaci a evakuaci Máchových ostatků na podzim roku 1938 došlo k jejich vědeckému zkoumání, a to na podnět dr. Karla Engliše, guvernéra Národní banky. Byl pověřen expert na slovo vzatý, prof. Jiří Malý. Mimo jiné konstatoval, že poloha kosterních pozůstatků v rakvi odpovídala informacím, zaznamenaným v dopisu Máchova bratra Michala: levá ruka mrtvého zaťatá na hrudi, pravá natažená podél těla. V rámci průzkumu byl pořízen přesný sádrový odlitek Máchovy lebky a rentgenové snímky.

Tyto materiály a pečlivá, podrobná zpráva prof. Malého pak byly využity při rekonstrukci, kterou s přispěním také moderních kriminalistických metod vytvořili mezinárodně uznávaný antropolog prof. Emanuel Vlček, u nás populární pro zaujetí, s nímž vracel skutečnou tvář aktérům českých dějin, a sochař Milan Knobloch. Díky nim se potkáváme s Karlem Hynkem Máchou…

Máchův autoportrét

Rekostrukce podoby dle sochaře Knoblocha

Ve své době patřil spíše k lidem vyššího vzrůstu; sportovní typ, avšak s gracilními rysy podlouhlého obličeje. Snědší pleť, velké tmavě modré oči, tmavokaštanové vlnité vlasy. Vysoké čelo, úzký zahnutý nos, vyčnívající z profilu stejně výbojně jako výrazná brada pod drobnými rty. Špička nosu je mírně zkřivená kvůli dávnému zranění – hrozivému pádu z petrské zvonice, který přežil jen se štěstím. Jizvy, které tehdy utrpěl, zůstaly patrné nad pravým okem a na pravé lícní kosti, třebaže básník, vnímající svůj vzhled hrdě i poněkud ironicky, alespoň sčesával kadeř přes poznamenanou skráň. Porušené nervové spoje poškodily mimiku na pravé tváři a lehce stahovaly pravý koutek úst. I chrup pravé horní čelisti utrpěl nenapravitelnou ztrátu. Neovlivnil chybějící řezák tak trošku básníkovu výslovnost? Na vynikající výmluvnosti, ba ani schopnosti hrát divadlo mu však defekt neubral.

Vady na kráse? Přesto musel být Mácha přitažlivý, okouzlující muž. Mimo jiné proto, že se svůj handicap naučil překonávat - a využívat. Skvrnky na povaze? Kolik umělců je mělo a má! Mácha sám napsal, že na nejohavnějším smetišti může vyrůst nejčistší, nejsličnější lilie; charakter tvůrce a jeho tvorba by měly být posuzovány odděleně. Vždy je to čtenář, který s dílem hovoří a chápe ho po svém…

Odcházet s podzimem

Zdálo se, že se bouřlivácký poeta začíná usazovat. Našel si (či přesněji díky přátelům nalezl) místo koncipienta u notáře-justiciára Josefa Filipa Durase. Těžko říci, jak by to na menším a klidném městě (v porovnání s Prahou) s Karlem Hynkem, všední existencí a jeho divokou duší v budoucnu vypadalo. Že by tok dní zastřel dnes znatelné trhliny v Máchově kultu? Nebo by k jeho vzniku vůbec nedošlo? "Máj", nejzralejší, nejskvělejší Máchovo dílo, působilo zpočátku jako umělecký i komerční propadák.

Prvý a nějakou dobu jediný, kdo na lyricko-epickou báseň v překrásné češtině upozornil a kdo ji obhajoval, byl buditel a literát z Poličky, Josef Václav Justin Michl, onen "Drašar" známý z románu Terezy Novákové. Zlé hlasy položí nepřípadný dotaz, do jaké míry pomohla ozvěna Máchovy tragické smrti přehlušit početné nevlídné kritiky "Máje"…

V informačních podkladech, které kolují v tištěných dokumentech anebo internetových zdrojích, nacházíme ohledně příčin Máchova náhlého úmrtí zmatek. Od zápalu plic, který si uhnal při hašení nočního požáru (známá epizoda, začleněná do máchovské legendy – Karlu Hynkovi se odvaha a rozhodnost nedaly upřít!), přes choleru, pohřbení za živa ve stavu soporu nebo komatu způsobeném zákeřnou infekční chorobou, otravu – náhodnou, či záměrnou (těch konspiračních teorií!), až po tzv. cholerinu.

Zjevuje se scéna, kdy mladý básník, uštvaný odmítnutím svého životního opusu, hyne nemocen a opuštěn uprostřed chladného nájemního pokoje, aby byl nakonec bezmála anonymně šoupnut do venkovské rakve… Ani náhodou!

Měl své vlastenecké aktivity, svého syna, výhledy do budoucna, za pár dní ho čekala svatba s Lori. Neúspěch "Máje" ho možná trápil, ale nedeprimoval. Pracoval u Durase, chodil na obědy do jeho rodiny, žil společenským životem a jeho bytní, manželé Lorenzovi, se o svého mladého podnájemníka starali, jak se sluší a patří.

Vrahem je…

O zápal plic nešlo, to by se nemoc projevila dříve – propukla však téměř týden po nešťastném litoměřickém požáru. Vyloučit můžeme i choleru; neodpovídá jí průběh Máchovy nemoci, která sice postihla zažívací trakt, ale postrádala její typické rysy. Lidé z Litoměřic znali choleru od počátku třicátých let, lékař by ji jednoznačně určil… a k žádné epidemii ani jiným podobným případům churavění či dokonce úmrtí nedošlo. Tajemný pohřeb za živa odškrtává fakt, že tělo zachovávalo po stovce let tutéž polohu, s níž bylo dle věrohodných výpovědí uloženo do hrobu. Krom toho od časů Marie Terezie lékaři v Rakouském mocnářství úředně a zodpovědně bděli, aby krutou náhodou nedošlo k předčasnému pohřbu.

Lékař, dr. Quadrát, který o Máchu pečoval, stanovil diagnózu Brechdurchfall – průjem se zvracením. Mohlo to znamenat i cholerinu – lehčí, vyléčitelnou formu cholery, rozhodně ne smrtelnou (z výše uvedených důvodů ostatně nepravděpodobnou)! Logicky přichází na mysl, že Máchu postihl střevní katar s komplikacemi. Nebo snad úplavice, zánět střev, salmonelóza? Zkrátka, "bakteriální alimentární infekce". Básník ani neulehl, léčil se vinnou polévkou, kterou mu paní Lorenzová vařila (vnitřní dezinfekce a celkové posílení organismu), a bylinkami. Ale po dalších pěti dnech se mu přitížilo, Máchův stav se prudce horšil a upoutal ho na lůžko.

To bylo v pátek 4. listopadu. Během soboty Mácha trpěl stále víc, sužovala ho palčivá žízeň, bolest na hrudi, pozbyl hlasu. Navštívil ho kněz a udělil mu poslední pomazání. S nemocným bděla a hlídala ho paní Lorenzová, která byla přímým svědkem Máchových posledních okamžiků. Ještě své bytné udílel pokyny, zda vůbec a za jakých podmínek zpravit jeho rodinu. Pak se pootočil na bok, levou ruku sevřenou v pěst přitiskl k hrudi, pravou natáhl podle těla – v zhruba téže pozici, v níž byl posléze uložen do rakve. Za nějakou chvíli na to už nežil…

Budoucí bolzanista a profesor bohoslovectví, který patřil k okruhu Máchových známých, Vincenc Náhlovský, zřejmě omylem udával jako hodinu Máchovy smrti 3. hodinu po půlnoci v neděli 6. listopadu. Odtud se vzala neopodstatněná informace o údajném úředním posunu data úmrtí. Zůstává tesknou tečkou za příběhem, že Mácha spočinul na litoměřickém hřbitově v chystaný den sňatku, 8. listopadu.

Podle odborných názorů, z nichž vychází vynikající článek Jana Antonína Magera v Rodopisné revui z roku 2010, je nejpravděpodobnější příčinou básníkova skonu a hlavním podezřelým paratyfus typu B. Inkubační doba odpovídá časové prodlevě mezi Máchovou účastí při požáru a prvními příznaky choroby. Na toxoinfekci způsobenou mikroorganismy ve vodě (nebo potravě) ukazuje skutečnost, že se Mácha během hašení napil z vědra, touže vodou z nejasného zdroje si omýval tvář. Kontaminované studny a nádrže představovaly smutnou realitu ještě v první polovině dvacátého století…

Střípky z třinácté komnaty

Stejně zůstávají další drobné otazníky. Jak to, že statného mladého muže ve vynikající fyzické kondici zahubila nemoc, které by měl dokázat odolat? Oslabení po sportovním výkonu s během a hasebným zásahem nenapovídá Máchovo čiperné chování v následujících dnech, ani časová perioda, v níž jinak zdravý organismus z prožité námahy jistě regeneroval. Proč zesnulému básníkovi ovinuli růženec kolem zaťaté levice a pravého lokte, jak dokazují svědectví z pohřbu i stopy zoxidovaného kovu na exhumovaných kostech? Nezkřížili mu ruce na prsou, ale ponechali je v pozici, jakou umírající zaujal.

Čekali s pietními rituály na příjezd Michala? Nebo velmi brzy došlo u Máchova těla k výrazné posmrtné ztuhlosti? Nápadně silná a rychlá ztuhlost se vyskytuje u cholery, o níž však s největší pravděpodobností nešlo. V úvahu nepřipadá ani tzv. rigor praecox, vznikající jako následek předsmrtných těžkých křečí, vždyť Mácha skonal klidně. Kataleptická ztuhlost, která nastává téměř současně se smrtí a zafixuje tělo tak, jak se nacházelo v terminálním okamžiku, provází traumata mozku a míchy; nikoli však výhradně – hlavní roli hraje centrální nervová soustava.

Prý trpěl Mácha syfilidou, představovala ono skryté oslabení, kvůli kterému ho zahubila gastroenteritida či paratyfus. A jak to bylo s Máchovými hororovými vizemi a temnými obrazy "hradů ve snu spatřených", o nichž se zmiňuje v zápiscích? Kdo ví! I básníci mají právo na neodhalená tajemství, třeba byla posledními…