OSOBNOST: Pilný pohádkář pro dospělé
V pondělí tomu bude 110 let, co zemřel nejvěhlasnější maďarský spisovatel Mór Jókai
"Nevyprávím ideální příběhy; básníci lžou, život mluví pravdu."
Mór Jókai
Mór Jókai je nejslavnější maďarský spisovatel všech dob, určitě přitom ale ne "nejmaďarštější" – takový byl spíš jeho žák Kálmán Mikszáth. Jókaiho přítel z mládí, pozdější věhlasný básník a revolucionář Sándor Petöfi, jej zase jednomu profesorovi představil jako "spisovatele, který píše francouzské romány po maďarsku". U nás byl Jókai pro změnu nazýván maďarským Aloisem Jiráskem – i jeho mladšímu českému současníkovi byla později vytýkána jistá rozvláčnost a vypjatý nacionalismus. To však ke knihám z XIX. století patří – je proto určitě škoda, je-li dnes tento nadmíru čtivý a neobyčejně literárně plodný maďarský klasik u nás již téměř zapomenut.
"Kdo by řekl, co poezie je v próze života?" vyjádřil se jednou. Jeho dílo je neuvěřitelně rozsáhlé: ve 186 svazcích vydal 63 románů, v 69 svazcích 38 povídek a novel, v 18 svazcích 14 spisů historických a politických, 7 svazků veršů a 3 knihy humoresek v próze. Je autorem 14 divadelních her a v různých dobách svého plodného života redigoval 15 časopisů a deníků. Českému čtenáři zůstalo z toho k dispozici asi padesát románů, většinou již těžko sehnatelných – naposledy vycházel u nás v osmdesátých letech, ale některé tituly jsou dostupné už jen v téměř stoletých svazcích, pohřbených v archivech knihoven či na půdách. To bývají ty zažloutlé voňavé, psané ještě brilantním jazykem někdejšího dvorního českého Jókaiho překladatele Gustava Mayerhoffera.
Dětství a mládí
Mór Jókai se narodil 18. února 1825 v Komárně, tehdy ještě významném uherském městě, advokátovi a zámožnému zemanovi Józefu Jókayovi a jeho ženě šlechtického původu Marii jako čtvrté dítě. Samotářský chlapec, brzy považovaný za zázračné dítě, zkoušel sice psát, avšak nejprve se chtěl stát malířem; věnoval se též modelářství a řezbářství. V devíti letech ho poslali na německé gymnázium do Bratislavy. O tři roky později mu zemřel otec a malý Móric těžce onemocněl, což předznamenalo jeho následné chronické zdravotní problémy a jistou neduživost.
Poté studoval opět doma v Komárně. V sedmnácti letech byl poslán na vyšší školu v Pápě. Tam se setkává se starším spolužákem Petrovičem, budoucím to známým básníkem a revolucionářem Sándorem Petöfim. Diskutuje s ním v kroužku mladých, múzou nadaných radikálů, učí se cizím jazykům, čte a aktivně se realizuje ve vzdělávacím kroužku. O dva roky později, již v Kečkemetu, uzavírá právnická studia s vyznamenáním a odchází do Pešti. Tam však nenachází jako advokát uplatnění, a tak končí zpět v rodném Komárně, kde se – po otci finančně zajištěn – plně může věnovat jedinému svému nakonec zaměstnání, totiž intenzivnímu společenskému životu a psaní. Ve dvaceti už publikuje první novelu, o rok později román. Odborná veřejnost měla tehdy za to, že román musel nejspíš pod pseudonymem napsat někdo starší.
Vedle toho provozuje čilou činnost žurnalistickou – to už je zase v hlavním městě. V zemi kvasí národní emancipace, posiluje reformní hnutí, směřující k rozšíření práv uherských stavů vůči habsburskému dvoru. Navíc se i v Uhrách začíná prosazovat kapitalismus, doba je těhotná změnami. Jsou zakládány vlastenecké spolky, dochází k oživení národní literatury a Móric Jókay je přitom velmi aktivním činitelem. Jeden z kolegů spisovatelů ho jednou žertem otituloval zkomoleninou "Mór Jókai"; zbavil ho tak sice šlechtického ypsilonu (jak se v maďarské řeči užívá), vytvořil mu však budoucí slavné jméno. Složená závěrečná právnická zkouška ukázala se nakonec být zbytečnou, vzdal se hned prvního advokátského případu a celý život už jen psal.
V té době dochází v jeho soukromém životě k výrazné změně – seznamuje se s o třináct let starší Rózou Laborfalvyovou, herečkou nevalné pověsti, matkou dcery odložené už toho času v ústavu. Přes intenzivní odpor svojí matky, již jinak velmi ctil, měla se nakonec stát až do své smrti jeho ženou. Mezitím pomohla mu však ještě jinak – i do Uher přišel totiž památný revoluční rok 1848 a třiadvacetiletý mladý literární génius stal se – po boku s Petöfim – náruživým revolucionářem.
Později o tom v částečně autobiografickém románu Politické módy píše: "Tento den byl prvním dnem historie svobody tiskové. Prvním dnem maďarské revoluce. Kdož mají dobrou paměť, snad se jim ještě sní, že tento den byl patnáctého března. Jest to nejspíše již dávno zapomenuto. Toho dne obecenstvo velice provolávalo dvě jména: byla to jména Pusztafiho a Bély Lávaye." Pusztafi představoval zde Petöfiho, Lávay pak samotného Jókaiho. Coby mládežničtí vůdcové zformulovali tehdy tzv. 12 bodů, tvořících základ jejich požadavků (svoboda tisku, zrušení roboty, …). Tento program byl předložen městské radě, která jej s váháním přijala; plamen revoluce byl zažehnut.
V srpnu 1848 si Jókai bere Laborfalvyovou za ženu, byť je za to matkou vyděděn a přáteli plísněn, zejména Petöfi se svým odporem netají. I to je jeden z důvodů, proč se druhdy nerozluční přátelé začali posléze názorově rozcházet – tím druhým jsou rozdílné představy o tom, jak se má revoluce dělat a co od ní kdo očekává. Neváhá-li bouřlivák Petöfi jít i hlavou proti zdi, Jókai bojuje spíš perem. Tato národní bitva se však rozhoduje na bojištích, a tam revolucionáři dostávají postupně stále víc na frak. Rakouskému císaři pomohl i ruský car, kozáci vtrhli do Uher a revoluce definitivně padla v bitvě u Világoše.
Jókai je nucen ukrývat se v přestrojení za pomocí své novomanželky v jedné zapadlé vesnici, zatímco horkokrevnější druh Petöfi platí v roce 1849 svůj boj životem. Ani jiní revoluční protagonisté nedopadli dobře – Lajos Kossuth musel zachránit holou existenci v doživotním vyhnanství, v emigraci krátce nato zemřel Józef Bem, István Széchenyi skončil v blázinci u Vídně, kde o deset let později spáchal sebevraždu.
S maďarskou revolucí je tedy vše ztraceno, asi tři sta radikálů (Jókai mezi nimi) odsouzeno k smrti a valná většina z nich také záhy pochytána a popravena. Vzdává se i poslední bašta odporu, komárenská vojenská posádka. Ta za to však výjimečně dostává milost, čehož využívá Laborfalvyová a manžela zachraňuje lstí: díky svým širokým stykům získává pro něj potvrzení o příslušnosti k oné posádce, čímž je Jókai z nejhoršího venku. Musí však ještě několik let setrvávat v ústraní, země je sevřená bachovským absolutismem; publikuje nyní pod jménem Sajó. Teprve v roce 1851 může zcela vystoupit z anonymity. Okamžitě se stává členem uherské akademie a začíná jeho nejšťastnější a nejplodnější období, které bude trvat asi tři desítky let.
"Nevěřím ani v strašidla, ani v čarodějnice, tudíž také ne v maďarské socialisty anebo nihilisty."
Dospělost
Způsob, jakým Jókai z porevolučního účtování nakonec vyklouzl, býval předmětem kritiky až do jeho smrti. Smírné chování za revoluce mu zazlívali; on se bránil kupříkladu tím, že v charakteristice Pusztafiho, alias tedy Petöfiho, neopomenul zmínit obraz nechvalně známého francouzského revolučního ukrutníka Saint-Justa v jeho pokoji. Subtilní mladý básník Jókai chtěl sice spravedlnost pro všechny, ne však krev. Ještě o padesát let později ho za to jeden opoziční poslanec napadl: "Já znám jmenovaného Móra Jókaiho jako individuum, provinivší se proti vlasti." Je zřejmé, že spíš než zuřivým a statečným bojovníkem Petöfiho typu byl Jókai snílkem ochotným ke kompromisu, přiměřeně mladicky naivním, milovaným přitom jak múzou, tak i životní štěstěnou. Zpočátku doufal, že se navzdory vykrvácení revoluce povede nějak její ideály prosadit, postupně však rezignoval a stylizoval se do role nezúčastněného pozorovatele:
"Jsem jako potápěč, který kráčí po dně mořském – nahoře snad zuří bouře; nebesa a moře se objímají, obrovské obludy z pohádek tlukou se křídly, v hukot bouře mísí hned i lidský boj svůj hlas; dunění děl, praskot zlámaných stožárů, rachot galejí, smrtelný sborový zpěv obyvatelstva potápějících se lodí? … Zde dole není ničeho; potápěč sbírá lastury, v nichž se rodí perle, chodí uprostřed živočišných rostlin na dně mořském, a narazí snad v lese červených korálů na zlomenou kotvu s utrženým lanem, najde dělo do bahna zapadlé, nebo nalezne mrtvého, jehož podoba jest mu tak známa, a tu myslí jen na to, co se děje nad jeho hlavou, a když se vynoří na povrch vody, aby se nalokal svěžího vzduchu, není snad již ani bouře, ani bitev, vše je hladké a tiché. Vítězná bouře přenesla se dál, přemožené moře odpočívá, co bylo zlomeno, potopilo se…"
Ve třiceti letech mohl si již z honorářů koupit na samotě u Pešti opuštěný lom se zahradou a vinicí, kde si nechal postavit vilu. Tehdy už v jeho tvorbě vedly romány, jichž vytvořil až několik do roka. Byly podobné těm Jiráskovým, opěvovaly maďarství a dodnes se u autorova jména uvádějí na prvních místech – Uherský nabob je z nich nejslavnější a nejtypičtější. Zároveň se ale čím dál častěji obrací do minulosti nedávné, do dob svého mládí, a někdy popisuje i konkrétní historické osobnosti. Jeho tvorba je v tuto dobu takříkajíc národně angažovaná, jako by chtěl poraženým Maďarům na příbězích předků ukázat novou, sebevědomou cestu. To mu ale nebránilo vtipným způsobem ironizovat nabubřelé rozmařilosti šlechty, kde si koneckonců dovedl vzít na paškál nejen tu maďarskou - nevyhýbal se ani tématům z ciziny (Turecko, Rusko, Itálie, Slovensko).
Do domácnosti byla přijata i dříve odvržená Laborfalvyové dcera. Posléze mu umírá matka, která smířila se nakonec předtím s nevěstou i nezdárným synem, a tak spisovatel, bohatší o nemalé dědictví, kupuje i dům v Pešti. Později k nim přibude ještě jeden u Balatonu (plavat se nicméně nikdy nenaučil), bohémská rodina rozhodně není chudá. Snad i to je důvodem, proč si může spisovatel dát tříletou tvůrčí pauzu, kdy se i jeho odvěký chatrný zdravotní stav pronikavě zlepší, aby takový zůstal až do smrti.
V šestatřiceti letech se stává poslancem uherského sněmu. Byl obratným a oblíbeným řečníkem. Jeho strana byla nejprve opoziční, posléze vládní, sám je vydavatelem provládního časopisu. Rakousko-uherské vyrovnání z roku 1867 ho zastihlo dvaačtyřicetiletého a stalo se již rezignovanému revolučnímu idealistovi alespoň cenou útěchy. O jeho minulosti se už nemluví, naopak užívá velké společenské prestiže. Knihy už mu jdou na dračku nejen v rodných Uhrách, Jókai úspěšně vstupuje i na mezinárodní scénu. Ani to ho však nezbavuje pověstné skromnosti a přátelské srdečnosti vůči každému, s kým se setkal, odpůrce nevyjímaje: "Lidé, jejichž city jsou opravdové, a ne afektované, je obvykle dávají najevo co nejméně; nejoslavovanější státníci a nejznámější básníci se v každodenním životě chovají většinou velmi prostě a neokázale."
Na svých četných cestách zabloudil roku 1874 i do Prahy: "Ó, jak je dobře, že my nemáme jiné historické památky než dědečkovu fajfku z mořské pěny! Vida, jak jsme se my Maďaři dovedli krásně smířit s přítomností, s kterou Čech nikdy smlouvat nebude. Každičký kámen Prahy proti tomu protestuje… My jsme se s Vídní smířili, protože nám vrátila konstituční svobodu; Praha se s ní nesmíří nikdy – dokud bude mít před očima Bílou horu."
Brilantním slohem se skví každé jeho dílo; čtivost se u něj snoubí v trvalé zálibě v cizích slovech ("netroufám si být takovým puristou, že bych tvořil nová maďarská slova pro salónní žargon; přenechávám to perům povolanějších!"), texty jsou živé a barvité. Mór Jókai byl jedním z těch, kteří mají dar psát od Boha, šlo mu to neuvěřitelně lehce a rychle – za tři čtyři měsíce měl celý román. Byl pracovitý: vstával brzy ráno a v pět už psal. Jeho písmo bylo čitelné, plné zakulacených, rozmáchlých klikyháků. Škrtů dělal minimum, větších oprav zapotřebí nebylo, rukopis dokonce už ani znovu neprocházel. Jak sám říkal, román se mu psal snadněji než povídka.
Jeden maďarský literární kritik o něm napsal: "Není pouhým spisovatelem, nýbrž i ryzím poetou. Co se humoru týká, nezaostává za tím nejlepším anglickým, co do působivosti se vyrovná nejlepším literátům francouzským, svojí důrazností prozrazuje opravdový dramatický talent. Jeho génius je všude, jako slunce prosvítá mezi každým jeho řádkem. Každé jeho slovo je originální, jak je ve svojí jedinečnosti nenapodobitelný, tím méně je překonatelný. Na jediném řádku, jediným načrtnutým obrazem často vykreslí celý příběh, nechá prosvitnout celý duševní život. Píše rychle a pomíjivě, ale právě ona pomíjivost je u něj v tom či onom ohledu vždy zajímavá, ba často velmi důležitá, trefná, nádherná, krásná. Jeho literární typy jsou pravdivé, doslova krev a mléko, a co víc: jsou tělem i duší maďarské."
V padesáti letech dostává řád svatého Štěpána. Je slavný, obdivován a uznáván. Kam vkročí, tam je pozdvižení. Ani to mu však nezaručuje domácí štěstí, kde na něj stárnoucí manželka žárlí, často ne bezdůvodně. Stižen navíc lehkomyslností, navzdory vysokým příjmům se opakovaně ocitá v dluzích. V osmapadesáti letech se stává vdovcem a domácnost mu od té doby vede Rózina vnučka, nadaná malířka. Když se provdala za malíře Fesztyho, bydlel Jókai u nich, čímž údajně znovu omládl. Zcela již v té době plešatý, v zimě nosíval místo čepice paruku.
Stáří
To už se ale z někdejšího autora povinných četeb budoucích hodin literatury stává hravý romantik - už to nejsou žádné oslavy maďarství, nýbrž zábavná dobrodružství, poutavé příběhy ozdobené poetickými manýry, zasuté historické motivy, jichž se nebál chopit s fabulací a fantazií. Patos vystřídal humor, ironie či sebeironie, anebo syrový popis skutečné lidské opravdovosti. Literární kritika se od něj odvrátila a jeho pozdější dílo cenila málo, byť mu z přesvědčivosti obrazů nevymizelo nic kromě evokací se známými bouřlivými událostmi. Začal odpočívat, a jeho čtenáři stárli nejspíš s ním. Měl plné právo psát si už jen pro zábavu, a zjevně to stále bavilo nejen jeho samotného. Český čtenář pak, maďarským vlastenectvím nezatížený, může v Jókaiho pozdější tvorbě nalézt pro sebe nejvíc.
"Moji Maďaři vyhrožují, povykují, křičí; ale když dojde na nůž a stojí před nimi nepřítel, na něhož si nůž nabrousili, uříznou jim kus chleba: Tu máš, najez se! Netrp hladu, jako doma!"
K sedmdesátým narozeninám byly ctěnému starému muži vydány sebrané spisy ve stu reprezentativních svazcích. Je čestným občanem mnoha maďarských měst a jeho sláva se téměř dotýká hvězd. V témže roce řečnil na pohřbu svého někdejšího revolučního souputníka Lajose Kossutha, přestože se od nezdařené revoluce 1848 už nikdy neviděli – symptomatické. Toto bylo údajně jeho poslední veřejné vystoupení, v témže roce skončila i jeho politická dráha, poté, co ve volbách do sněmu propadl.
Coby čtyřiasedmdesátiletý udivil veřejnost dalším bizarním kouskem, když pojal za manželku dvacetiletou herečku Bellu Groszovou. Ani jeho obrovské autorské příjmy neuchránily je nicméně od chudoby, neboť Jókai stále utrácel rychleji, než vydělával. V parlamentu byl tehdy učiněn dokonce diskrétní návrh na zvláštní penzi pro žijícího klasika, aby nevzbuzoval pohoršení.
Zimu, která skončila před 110 lety, trávil devětasedmdesátiletý spisovatel se svojí mladou ženou v Itálii – uchyloval se tam vždycky na toto období už drahnou řádku let. Cestou zpátky je postihlo několik smůl najednou: nejprve železniční stávka v Nizze, pak nucená přestávka v Rijece, kde bylo zrovna velmi nevlídně, a nakonec ještě i trudná cesta v přecpaném rychlíku – po návratu domů za pár dnů zemřel. Bylo to 5. 5. 1904.