Já mám k panu Hrabalovi zvláštní vztah od chvíle, kdy jsem přečetla v Plameni první jeho články. Bylo to kolem roku 1964 a já pracovala na ministerstvu, speciálně ve vojenské vile, v níž chvíli po sametu bydlel náš pan prezident. Při obědě s naší generalitou se rozvířila debata nad Hrabalovou literaturou.
Jako by Hrabal hodil do vody granát a hladina se rozstříkla na všechny strany. Ti odvážnější generálové jeho články zatratili, jiní přikyvovali, nikdo se ho nezastal. Svorně se shodli, že z něho nikdy žádný spisovatel nebude. Já jsem mlčela, i když jsem měla jiný názor. Byla jsem mladá a dobře jsem věděla, že v zaměstnání bylo všechno tajné a nechci-li je ztratit, žádné názory mít nesmím.
Každý měsíc jsem si pravidelně kupovala časopis Plamen. Když vyšel Hrabalův epos Bambino di Praga, byla jsem šokována nad syrovostí jeho pohledu: "Na veřejný záchodek se jde po schodech dolů, úroveň města značně stoupla, vždyť celé bývalo o několik metrů níž. Soustřeďuji se při močení na sirku. Vždy, když tak močím, myslím na lidstvo. Občas nám bohové namočí do očí a jedeme." Taková slova, to bylo na tehdejší dobu něco neslýchaného. Pokračovala jsem: "Matka Boží s chrámu Týnského na to hledí, ale nic nevidí… zatímco ona nabízí své srdéčko z diamantů, nikdo nepřichází ani pro šutr." Přesně tak jsem to hltala a cítila. A zároveň jeho Etudy - překrásné laskavé věty, které hladí jako laskavé slovo: "První láska. Když špičky prstů spočinuly na ubruse, tvé ruce vytvořily souhvězdí Casiopei, Hadí korunku. Dva trojúhelníky smíchem se neustále měnící a přece stejné. Smávala jsi se jako hrací strojek ukrytý v mariánském obrázku…"
Nebo ta nezapomenutelná povídka o přejeté srně. Pan farář sebral srnu ze silnice, lehce ji zdvihnul, stočil se a tak, jako když ukládá dítě do postele, položil srnu do kufru auta. Umyl si ruce od krve a v domě, kde se měly konat křtiny, vyndal z kufříku poniklovaného Krista a skleněnou konvičku. Rozsvítil svíce, ale vtom mu tatínek pošeptal: Raději všechno přeneseme, tady to bude vhodnější. Ale proč? Zeptal se pan farář, než se dovtípil. "Pane faráři, my jsme tady na tom stole za svobodna, vlastně já, ne my… tam, jak je Kristus, ona měla vlasy a tady na rohu, jak je ta konvička, měla to… Tak to musíme přendat, řekl pan farář a přendávali a přendávali, až nebylo kam a pan farář rozhodl: Tedy to necháme tak, jak to je. Stejně je to všechno symbol, ale…stisknul tatínkovi loket, ale jedině život je skutečnost a už to děťátko přineste, ať ty křtiny začnou…"
A ještě nádherná Majitelka hutí. Jsem zase na huti. Už zdaleka vidím nosičku Jarmilku, jak vleče kbelíky s polívkou. Je v šestém měsíci, otvírá ústa a znovu se přesvědčuji, že jí chybí celá půlka chrupu. Ale ona je prostá a tím i kráska krásek. Kráčím podle ní a šeptám: Tak Jarmilko, kdypak budeme mít svatbu? A ona odpovídá: Až pokvetou hovna! Povídám: Ale, ale… to už mě nemáte ráda? A ona beze zbytku tvrdí: Ne… protože pořád tady po Poldovce lítáte, jako byste měl v prdeli šípy! Nemohu pokračovat, neboť tehdejší život na huti, aby mohl být popsán s ryzí realitou, vyžadoval, že si autor nemohl vybírat slova. Na tehdejší dobu byl Hrabalův pohled na život v továrnách prostě šok. Pokud vím, tak v knížce byl text upraven i nadpis změněn z Majitelky hutí na Jarmilku a všechna šťáva z povídky byla rázem pryč.
Pana Hrabala jsem řádně ocenila a postavila ho na stupínek nejyyšší až po následující výzvě. Spisovatelé dostali za úkol napsat vánoční povídku ne delší než 100 řádek rukopisu, v níž bude použito v abecedním pořadí alespoň jedno ze dvojice určených slov:
1. azimut – adoptovat, 2. bahnět – bastard, 3. cikorka – civěti, 4. čeřiti – číše, 5. diferencovat – dopéci, 6. ďůlkovat – Ďumbier, 7. excerpovat – epolety, 8. ferina – flór, 9. granit - guano, 10. hnísti – hroužiti, 11. chlípník – chroust, 12. Indie – imitovat, 13. jemnovlnný – Jihočech, 14. kaolín - katolík, 15. ledví – lučišník, 16. macarát – masakrovati, 17. nadávka – nádraží, 18. ňuma – ňafati, 19. oholiti – operace, 20. pikle – pohrobek, 21. rejsek – rovnostářský, 22. řasiti – řízek, 23. samec – sinalý, 24. šňupati – švihadlo, 25. táčky – tarasiti, 26. ťuhýk – ťulpas, 27. uhelnatěti – úhoř, 28. vavřín – vrak, 29. zápraží - zouvat se, 30. žoužel – žluklý.
Bohumil Hrabal jako jediný použil všechna slova a ne na přeskáčku, ale sázel je tak, jak šly v daném pořadí jedno za druhým, a jeho povídka měla hlavu a patu a daleko předčila povídky ostatních našich spisovatelů. Tím rázem jsem ho viděla vysoko nad ostatními a věděla jsem, že to bude jeden z našich velkých spisovatelů. Povídka Jmelí byla zveřejněna v Plameni č. 12/64.
Jmelí - Bohumil Hrabal
"Mám hlad jako azimut," houkl pan Weronick na celý sál hotelové restaurace, sotva sem vstoupil po schodech ze svého pokoje. Našel si místo ve volném boxu, brzy za ním přišla už napůl udělaná slečna, aby jej opravila: "Snad jako mamut. Já tak ráda jmelí!"
"Adoptovali mi nohu," sdělil pan Weronick své sousedce, která byla zvyklá respektovat mužské zvláštnosti, takže ho už nepřesvědčovala, že mu nohu amputovali, "a myslel jsem si, že budu mít míň hladu, když mám míň těla, ale příroda si bahní ve své rovnováze, bastard fidli - hlad mám pořád stejný, ta druhá je teď asi hladovější.
Zpěvačka u parketu ze sebe ždímala Vánoce vánoce, pan Werocnick ji chvíli poslouchal, a pak upozornil slečnu: "Zpívá krásně, jako cikorka." Slečna měla o zpěvu sýkorky sice poněkud jiné představy, ale snažně na ni civěla, aby mohla vřele souhlasit: "Jako cikorka! Já tak ráda jmelí!" Pan Weronick zavolal plató, aby mohl koupit jmelí: "Jednou pro Čecha, jednou pro Američana a jednou pro slečnu." Platil padesátikorunou a dodal To je v pořádku, prodavačka se uklonila a slečna nadskočila. "Víte, cikorka zpívá krásné, ona přímo čeří, naposled jsem ji snad slyšel tady, ve staré vlasti. Jel jsem odtud do Ameriky jako malé Číše, ale mluvím pořád báječně, nemyslíte?"
"Jistě. A já tak ráda jmelí! Já diferencuji čas na jmelí a nejmelí."
A tak dále a tak dál až dočtete ke konci, až k samotné pointě.
Když jsem si přečetla povídky ostatních spisovatelů, kteří ostatně použili z každé dvojice jen jedno slovo, nebylo co dodat. Pan Hrabal použil ve své povídce Jmelí všechna slova, tak jak šla za sebou, a povídka měla šťávu, hlavu i patu a ještě, jak jsem už řekla, pointu.
Od té doby si ho nesmírně cením, miluji jeho Slavnosti sněženek, Krasosmutnění a Postřižiny. Vážím si ho pro jeho vřelý vztah k lidem, pro lásku, kterou do povídek vkládal. Jeho povídky nebyly umně fabulované, jeho povídky, to byl plnými hrstmi nabíraný dobrý život. Jednu jeho větu nakonec: "To jsme si, volové, nejvíce dali, když jsme zatoužili vyměniti si přední nohy za ruce. Krucifix."
Tuto vzpomínku věnuji panu Bohumilu Hrabalovi a všem jeho čtenářům, kteří povídku Jmelí nečetli a kteří jeho knihy mají rádi.