A naplněny budu stodoly tvé hojností, a presové tvoji mstem oplývati budou... (Přísloví, 3.10.)
Obětní hranice dohořívala a lid izraelský se začal rozcházet ke svým stanům. Tu a tam se od zástupu oddělovaly hloučky a zůstávaly stát, horlivě rokujíce.
"Tak vidíte," pravil Izachar ben Náhum z kmene Juda. "To bylo pořád samého - Mojžíš tuhleto, Mojžíš tamhleto, Mojžíš náš vzor - a už je tam taky. Ona každá sláva vezme jednou konec, copak je to platné."
"Nu což," mínil Lámech z kmene Gád, přihrblý mužík s plesnivým vousem a vyčnívajícími zuby. "Nám tu ani moc chybět nebude, abych se tak přiznal. To jenom vy judští jste pořád za Mojžíšem běhali jako ocáskové, i když se z něj na stará kolena stával čím dál protivnější dědek."
"Domýšlivý starý blázen," upřesnil muž jménem Abdijahu. "Od té chvíle, co mluvil s Hospodinem tam u toho keře, s ním nebylo k vydržení. My efraimští jsme se beztak vždycky spíš drželi Árona. S ním aspoň byla legrace. Co jsme si jenom užili při tancování kolem zlatého telete, a..."
"Psst," zakoulel očima Lámech, "i písek má uši, žejo. Není třeba, abychom kvůli nějakým řečem přišli do maléru... a beztak ten tvůj Áron nebyl o nic lepší. Čtyřicet let nás ti dva podvodníci tahali sem a tam, já už bych dovedl tuhle prašivou poušť poslepu namalovat. Už je čas, aby to jednou vzal do ruky někdo mladší."
Abdijahu horlivě přitakal. "Jozue. Jestli nás někdo vyvede do země zaslíbené, tak jenom Jozue."
Izachar ben Náhum se chrochtavě zasmál a poklepal si prstem na čelo. "Kdo ještě dneska věří na nějakou zaslíbenou zemi," zaskřípal jízlivě, "je u mě přinejmenším naivka. Dejte si říct: žádná zaslíbená země není, nebyla a nikdy nebude. To jen ti nahoře o ní pořád vykládají, a my troubové, to se ví, jako ty ovce... ale já vím. Já vím, oč jim jde, milostpánům."
"Jenom abyste ještě rádi nevzpomínali," zakýval chmurně hlavou Sádoch, syn Abiezerův. "Starý Mojžíš byl, pravda, pěkný mizera, ale zato u něj měl človek svoji jistotu. Klepnul proutkem do skály, a byla tu voda. Pověděl slovíčko Hospodinovi, a měli jsme manu. Takhle bezstarostně se už mít nebudeme. Jozue je šikovný mládenec, o to nic, ale jestli dokáže..."
"Mana, mana, pořád jen ta blbá mana," ohrnoval pysk Lámech. "A ta voda ze skály chutná taky jako hnůj. Jestli chcete něco vědet, je jenom jedna zaslíbená země, a ta se jmenuje Egypt. Tam nikdo nemusel dělat zázraky, aby se najedl. Viď, dědku," obrátil se k holohlavému, věkem sehnutému staříkovi. Povídej, jaké to bylo v Egyptě."
Stařec chvíli neslyšně pohyboval seschlými rty. "Jó, Egypt," zamumlal posléze. "Bejvávalo tam dobře, cožpak o to. Všeho tam bylo... čerstvý chleba každý den, cibule, čočka, hrnce plné masa..."
"Co je to cibule, dědečku," ozval se dětský hlásek.
"Ty kuš a koukej jít chrnět," utrhl se Abdijahu. "Tady nemají děti co hledat. Cibule... to je takové kulaté tohle, jak bych to řekl... moc velká dobrota, prostě. "
"Jako datle," usoudil někdo.
"Nejmíň. A o to všechno jsme přišli, protože se pan Mojžíš nepohodl s faraonem. Ale já vám říkám..."
Abdijahu už nedopověděl, co říká, protože ho Izachar zatahal za rukáv. Nad zaházenou pohřební jámou bylo zřít postavu v bílé říze, jak poskakuje, šermuje rukama a volá všechny zpátky.
"To je Jozue. Něco nám chce. Pojďme se podívat, třeba se něco dozvíme," šeptal dychtivě Sádoch.
Lámech nakřivil ústa a opovržlivě si odfoukl. "Povím vám předem, co bude říkat. Něco o šťastných zítřcích a tak. Nejsem na to žádostivý. Poroučím se, pánové, já jdu spát."
Jozue zatím vylezl na velký kámen a rozhlédl se výbojně kolem sebe. Chvíli čekal, než se shromáždí dost velký dav, načež se udeřil v prsa a zahovořil dunivým hlasem.
"Lide izraelský! Znáte mě, že nemám rád velké řeči. Povím vám jen tolik: už toho bylo zrovna dost. Všichni ovšem zůstáváme nesmírně vděčni našemu zesnulému vůdci Mojžíšovi, že nás vyvedl... (šoupání nohou, tlumený chechtot, zvuky podobné bučení) "ano, že nás vyvedl ze země egyptské... (volání: to si mohl nechat!)... jestli hned nepřestaneš ječet, Joziáši, tak si tam pro tebe sáhnu... držte teď všichni chvíli huby a poslouchejte: nachodili jsme se po Sinaji už dost. Teď tomu bude konec. Jděte dnes brzy spát a ráno časně vstaňte. Zítra dorazíme do země zaslíbené."
Zástup ztichl úžasem. Ledakoho se zmocnila lehounká bázeň; zvykli si slýchat o zemi zaslíbené jako o něčem, co je pořád stejně vzdálené, nedostižné... a najednou prý zítra.
"Kde je? Kde je ta zaslíbená země?"
"Tamhle," mávl Jozue dlaní k severozápadu. "Tam za těmi kopečky."
"Vidíte," pravil Abdijahu uctivě. "Neříkal jsem to? Jozue je pašák. Jaká ona asi bude, ta zaslíbená země? "
"Krásná," vyhrkl kdosi rozzářeně. "Celá zelená. Tráva, keře, všecičko zelené. Žádný písek a kamení, jenom zelená, šťavnatá pastva."
"Jsou tam stromy, které dávají stín," vydechl jiný toužebně.
"V zaslíbené zemi ani stín nepotřebuješ, ty chytrý, protože je tam chladno!"
"A pořád prší."
"Všechno tam roste samo od sebe."
"I cibule?"
"I cibule. A všechno, nač si jen vzpomeneš, víno, datle, obilí. Ani prstem na nic sáhnout nemusíš, tak všechno roste. Budeme se mít."
"Já, lidi, se tak těším," zašeptal Abdijahu zbožně, "že ani spát jít nemůžu. Už aby bylo zítra."
*
Čelo zástupu se zastavilo. Zadní řady se ještě strkaly, nač tam zase čumí, ti vpředu? Proč se nejde?
Jozue se obrátil v sedle. "Tak, tady je to," zvolal slavnostně. "Tady za tím potokem začíná zaslíbená země!"
Lid izraelský natahoval krky, ale neviděl mnoho. Vyschlé, bílým štěrkem naplněné koryto, opravdu bylo poněkud přehnané říkat mu potok. Za ním šedá pláň, řídce porostlá nízkými trnitými keříky. Vyběhl z nich šakal, zaskučel a zmizel. Žhavé slunce stálo vysoko nad kopci hnědavé barvy a vzduch se tetelil. Na břehu štěrkového koryta se bělaly kosti dobytčete, které tam nejspíš už dost dávno zašlo žízní.
Chvíli trvalo, než se Izraelité probrali z úděsu. "Tak tohle," řekl kdosi s tichou zavilostí v třesoucím se hlase. "Tak tohle je ta zasraná zaslíbená země. Pro tohle suché kamení jsme se sem čtyřicet let vlekli."
"Švindl!" zaječel zástup. "To neni žádná zaslíbená země! To je..." Hlasy zanikly v zlostném řevu. Mnozí z mužů izraelských se ohlíželi kolem sebe, jako by hledali klacek. Jiní se shlukovali do tlup, mávali pěstmi a křičeli prokletí. Ještě jiní si jen sedli do štěrku, překryli si tváře dlaněmi a tiše plakali. Byli skromní. Dovedli by se smířit s tím, že budou do konce života bloudit sem a tam mezi červenavými skálami Sinaje, živit se kozím mlékem a pouštními hlízami; vlastně už ani nic jiného nečekali. Ale tohle jim Jozue neměl dělat. Vzbudit naději a vzápětí ji zklamat. Obraz zelené, úrodné země, která člověku bez velkého přičinění dává všechno, co si jen lze přát, se jim v málo okamžicích vytratil z mysli a byl vystřídán ustrnutím, zoufalstvím a posléze hněvem. Byli v té chvíli hotovi rozsekat na kusy každého, kdo by se jim postavil do cesty. Ale nestavěl se jim nikdo, jen Jozue. Trhnutím provazu přiměl svého osla, aby se obrátil čelem k davu.
"Ticho!" zařval velitelsky. "Říkám vám, že tohle je zaslíbená země, tohle a nic jiného! Kdo vám napovídal, že najdete zázračnou končinu, plnou blaženosti, v níž není třeba dělat nic jiného, nežli bez starosti a bez všeho přičinění prdět v blahobytu? Já jsem vám nic takového nesliboval; Mojžíš taky ne. Jen o zaslíbené zemi byla řeč, ne o ráji!"
Ukázal širokým obloukem do krajiny. "Tady ji vidíte. Je vaše a můžete si s ní dělat co chcete.
Můžete si tady sednout, křičet, nadávat a vyhrožovat. Můžete čekat, až někdo přijde a udělá zázrak, třeba že najde Mojžíšův zázračný proutek, švihne s ním o tohle kamení, ono se zazelená a vydá pšenici, révu a tučná stáda.
A můžete taky vzít lopaty a motyky, hledat skryté prameny, hloubit studně, stavět hráze k zadržení zimních dešťů, kopat strouhy, sázet vinice, roubit stodoly, stříhat vlnu, hledět, aby rok za rokem byla tahle pustina čím dál míň šedivá pláň a čím dál víc země zelená a úrodná, jak jste ji chtěli mít. To všechno můžete, to všechno vám dal do rukou Hospodin, ale přičinit už se musíte sami. Kdo se těšil, že se tady posadí rovnou doprostřed nejmastnějšího blahobytu, ten ať jde a stydí se, protože byl hlupák. Jen jedno zaslíbení dává Bůh a to zaslíbení má jméno možnost. No tak! Nač ještě čekáte? Kdy už k čertu pochopíte, že tu široko daleko není nikdo jiný než vy, aby udělal zázrak?"
Hannover, 30.9.1993