Ve čtyři odpoledne přicházím do kavárny Nad přístavem, přicházím přesně, protože můj přítel - pan Štajnfest - má rád dochvilnost a sám taky je dochvilný - však ho znáte, je ze staré školy a ne jako ti namyšlení menežerýci, kteří stále nestíhají, opovrhují hodinkami a nemají zapotřebí si něco pamatovat.
Rozhlížím se, u našeho stolku v arkýři nikdo! Proboha... Co se stalo? Je přeci dneska pátek - nebo není?... Na stolku leží cedulka Reservé. Starodávné stojací hodiny v koutě kavárenského sálku ukazují pár minut po čtvrté. Vrchní Rorejs mě ujišťuje: Pan inženýr tu byl, něco tady psal, nějaký dopis, a vzkazuje, že přijde za chvíli, pospíchal k poštovní schránce, pošta vybírá schránku o čtvrté, a on potřeboval, aby ten dopis odešel ještě dneska.
Objednal jsem si zatím jednu vídeň. Počkám, však se Štajnfesta dočkám. A dozvím se něco zajímavého, protože můj přítel píše dopisy po kavárnách zřídkakdy. Koresponduje si se spoustou lidí, to vím, taky mezi ně patřím - ale používá k tomu svůj perfektní noutbuk, připojí se například na wifi, razdva, klikne a jede.
"Byl jsem až na poště, raději jsem to poslal rekomando," pravil pan Štajnfest, když se omlouval za svůj opožděný příchod.
Pomyslel jsem si: To muselo být něco závažného. Vyptávat se nebudu, třeba se mi svěří později. Ozdobil jsem si šlehačku na vídni drobátkem cukru z cukřenky. Začnu dnešní rozmluvu něčím bezvýznamným. Plácnul jsem zkusmo:
"Literárky jako týdeník končí, víte o tom? Prý si budou hrát na měsíčník."
Pan Štajnfest pravil, že v tom budou trčet nějaké peníze.
"Nejspíš dluhy," podotkl jsem a pozoroval kopeček šlehačky na kávové hladině, jak se zmenšuje a klesá.
"V posledním letošním čísle Literárek..." začal pan Štajnfest - ale potom se zarazil a povídá:
"Bílek. Petr Bílek. Doktor Petr Bílek...Říká vám to jméno něco? Ne? To je šéfredaktor Literárních novin, víte? Tomu jsem dneska poslal to rekomando."
"Aha - a v tom dopise protestujete a žádáte, aby Literární noviny zůstaly týdeníkem."
"Kdepak," řekl pan Štajnfest, "to by nemělo žádný význam. Mně jde o ten Bílkův sloupek v posledním čísle Literárek. Pod titulkem Neviditelní lamentuje nad tím, nad čím nakladatelé a vydavatelé a knihkupci a taky někteří spisovatelé lamentují pořád. Lidi si prý kupují málo knížek nebo si je nekupují vůbec... Koukněte se na ten článek. Co tomu říkáte?" - Podal mi výtisk inkriminovaných Literárek a poděkoval servírce za donesení tuplovaného espressa. Vrchní Rorejs ještě přinesl na krásném pakfongovém podnose pohárek becherovky a velkou sklenici vody. "Šéfová postřehla, že jste dneska nějak nazlobený, pane inženýre," vysvětloval, "tak si dovolila vám poslat... Jménem personálu mám popřát do nového roku stálé zdraví."
Mezitím dočítám zmíněný šéfredaktorský sloupek:
Publikum se rozpadlo do tisíců cílových skupin, zrušilo se jako společenská veličina. Kdybych byl spisovatel, zoufal bych si, že není koho oslovit. Legie čtenářů nepořádají parády na náměstích. Legie čtenářů tvoří neviditelná síť tajných agentů. A ti nejsou na seznamech. Jak k nim?
Konstatuji, že se mi zdá závěrečný odstavec sloupku trochu nesrozumitelný. Proč legie? Jaké parády na náměstích? Tajní agenti, síť... Seznamy! Zářný příklad vyjadřování dnešního českého intelektuála, že?
Pan Štajnfest pokyvuje. "To je pro mne podružná věc, kolego. Jako důležitější se mi jeví něco jiného. - Před pár týdny jsem se z Literárek dozvěděl, že v roce 2012 bylo v Česku vydáno knižně víc jak patnáct tisíc titulů a z toho 4684 titulů připadá na beletrii pro dospělé a 1522 titulů na literaturu pro děti. Ptám se: Kde ty knihy jsou? U knihkupců leží neprodány? A proč? Jsou příliš drahé? Proč jsou drahé? Že by současná daň z přidané hodnoty byla tak drastická? Až zanedlouho daň poklesne, rád popatřím, co to s prodejem knížek udělá. Jsou ty knihy špatně napsané? To není možné - proč by byly vydány? Panu Bílkovi jsem sdělil, že v prvé řadě knihkupci pro své potenciální zákazníky, pro ony Bílkovy tajné agenty, nedělají nic. Heleďte se: Jdu si koupit výtisk díla, o kterém jsem se dozvěděl někde jinde než u knihkupce - dnes je to normální. Zastavím se před výlohou. Vidím hustě vyrovnané řady knih, jedna vedle druhé... Knihy velké, malé, v barevných, nápaditých obálkách, na nich lze přečíst název díla a jméno mistra autora. Ale nic víc! Připadám si jako zvědavec, který hledí zasklenou stěnou do nějakého skladu. Žádný vtipný nápad. Mrtvo... Aspoň kdyby na chodce blikala světýlka... Na knížku kdybyby ukazovala mrkací panenka... Nějaké portréty autorů kdyby byly... Obrazovka, na které by se střídaly čitelné komentáře k novinkám... Co takhle dát do výlohy elektrický vláček, mašinku, objíždějící říši pohádek?... - Nic. Uvnitř krámu dojem skladu zesílí. Ano, vešel jsem do dobře vedeného, knihami narvaného skladu, vidím plné regály až ke stropu, u jednoho regálu dokonce dřevěné přenosné schůdky pro zdatnějšího klienta. Jednám se slušivými skladnicemi, které o skladovaném zboží moc nevědí, ale podívají se na monitor. Výsledek? V lepším případě si požadovaný výtisk najdu v regálu sám, zaplatím u pokladny a jdu pryč. V horším případě mi řeknou: Titul není na skladě - a basta. A teď nemluvím o lidech, které na chodníku před výkladní skříní knihkupectví nic netrkne, kteří se nezastaví. Myslíte, že tito nevšímaví chodci jsou všichni stiženi aliteratidou, tou čtenářskou negramotností, na kterou pánové i dámy z českého literárního byznysu tolik žehrají?"
Uklidňuju svého rozhořčeného přítele, že takzvaných aliterátů se odhaduje v naší populaci jenom asi na deset procent. Oni umějí psát, ale vadí jim čtení. Vyhýbají se mu, bojí se ho, nečtou hlavně knihy, protože jsou za hranicí jejich trpělivosti. Radši mají nějaké obrázky. Lidí, kterým připadá čtení knížky normální - těch je mnohem víc. Musím ovšem dodat, že dětská mašinka s vagónky, umístěná do auzláku knihkupectví, klesající prodej knížek nezachrání. Bude se muset jednat na mnohem širší frontě... Mimochodem - knihy se můžou kupovat nejen přímo v knihkupectvích, ale internetovou cestou - třeba tam tržby za prodej knížek vypadají příznivěji?
"Však jsem do svého dopisu napsal," pokračuje pan Štajnfest, "že taky vím o internetových knihkupectvích, o čtečkách, o pirátském stahování literárních textů na netu, o distributorských fíglech, o falešné propagaci, o reklamních "recenzích", přemrštěných maržích a tak podobně... Chápu tyhle položky jako projevy podnikavosti. Jenomže pan šéfredaktor Literárek - a jemu podobní - nebere na vědomí mnohem závažnější skutečnost: Knihy se nakupují méně, protože je jich na straně obecenstva víc než dost. Máme veřejné knihovny. Byly a jsou dosud tradicí, chvályhodnou tradicí jak ve venkovských obcích, tak ve městech. O knihovnách v Česku vyšla v Literárních novinách zajímavá statistika. V roce 2012 si čtenáři vypůjčili 43,5 milionů knih. Ve 28 vybraných, různě velkých veřejných knihovnách (asi 6 % z celkového počtu knihoven) se dělal v témže roce seriózní průzkum čtenářských zájmů. Zjistilo se například, že existují knižní tituly, které byly vypůjčeny víc jak 400krát za rok - a takových titulů se zlatou medailí čtenářské poptávky bylo 1364. Zkusme ta dvě čísla vynásobit a předpokládat, že kniha byla přečtena v průměru za sedm večerů; to máme přes tři a půl milionu příjemných večerů za rok s knihou. Pokud výběr knihoven byl opravdu reprezentativní, tak v ostatních knihovnách se půjčovalo podobně... Padesát milionů večerů s oblíbenými knížkami! Jistěže mezi nimi nebyly jenom nové knihy. Jistěže mezi nimi byly tituly nadiktované k přípravě celostátní maturity z českého jazyka. Tady jde o něco jiného: Ti tajní agenti, o kterých doktor Bílek neví, kde jsou, si chodí půjčovat knížky do knihovny!
A veřejným knihovnám účinně konkurují domácnostní knihovny a knihovničky, protože ne každý vnuk je lhostejným likvidátorem bezvadné knihovny po babičce - zůstavitelce. Existuje stále mnoho dorostenců, kteří si zvědavě vytáhnou z rodinného knižního fondu Lolitu (Vladimir Nabokov), Chladnokrevně (Truman Capote), Velký Gatsby (Francis Scott Fitzgerald), Výtah na popraviště (Noël Calef), Kepler v Praze (Zdeněk Horský) - a čtou - a zadarmo. Přitom nechávám stranou literaturu pro děti, která si zasluhuje extra úvahu."
Řekl jsem panu Štajnfestovi, že s ním docela rád souhlasím. K nasycenosti trhu s knížkami přispívají taky mohutně antikvariáty, které ne a ne zaniknout, ačkoliv se to mělo stát podle znaleckých prognóz dávno. Antikvariáty převzaly funkci jakýchsi kondenzátorů knižních toků. Stačí se podívat do antikvariátu paní Heleny v naší ulici - a hned člověka přejde chuť kupovat drahé nové knihy.
"Mám doma svou knihovnu přecpanou, však ji dobře znáte," poznamenal s úsměvem pan Štajnfest. "Na Nový rok jsem si předsevzal, že už nebudu žádné knihy kupovat. A koukněte: Zrovna dneska jsem si tam koupil tohle." Vyňal z nákupní tašky pečlivě zabalenou knížku a nechal mě chvilku hádat, co to je.
________________________________________________
© Petr Kersch, Děčín 2014