KNIHA: Miluji různé věci...

Tím zrovna nemyslím zrovna slova básníkova, který pravil:

"Miluji věci, mlčenlivé soudruhy, protože všichni nakládají s nimi, jako by nežily, a ony zatím žijí a dívají se na nás jak věrní psi pohledy... " Wolkera omlouvá, že byl mladý a měl tuberu a bohatého tatínka. Představa, že mne pozoruje plochá televize, je dost děsná. Už proto, že by to mohla být pravda.

Tím myslím věci, tedy lépe řečeno myšlenky, které dokáží to, co já ne. Tedy říci málo slovy hodně. Já to nedokážu a vrcholem mé snahy po hutnost textu jsou texty do rozhlasu. Tam to musí být krátké a jasné a nesmí tam být slova, na kterých si zlámete při čtení jazyk. Jinak vás režisér bude nutit ten jazykolam kvůli "přeřeku" či "šumlování" tak dlouho opakovat, až rychle vymyslíte nějakou jinou náhradní větu. Kterou pak řeknete. To dokážu. Ale psát hutněji nedokážu. A ono to jde. Vezměme si příklad třeba od "školního" Wolkera:

"Chlapečku bosý,
nebe dlaň o tebe opřelo si
kapičkou rosy,
aby nespadlo."

Vážení, to je krása! To přímo vidíte toho chlapečka v bílé košilce, zvědavýma a trochu vykulenýma očima sledovat ten nádherný svět jarní louky. Ovšem na druhou stranu to bychom nebyli ani my Češi, abychom si z toho nedělali prdelky. Jako například v onom filmu "Škola základ života", kde kouzelný Marvan v roli češtináře procítěně recituje začátek té básně:

"Stanu se menším a ještě menším,
až budu nejmenším na celém světě.
Po ránu, na louce, v létě
po kvítku vztáhnu se nejmenším."

A když požaduje po žákovi vysvětlení dočká se odpovědi Františka Filipovského v roli žáka Krhounka: "Básník chce... básník hodlá... básník touží…. státi se trpaslíkem."

Ale nemusí to být vždycky jen srandičky, srandičky. Každý z nás byl mlád a jako sotva ochmýřený muž toužil, ach tak toužil, jak napsal velestručně Jiří Žáček:

"Košilka na tvých ňadrech se napnula tak tence. Jsem ztracen ve svých snech, ztracen v tvé podprsence..."

Milí čtenáři, bývalá děvčata a chlapci, pamatujete si tu lavičku, ty vonící stromy, tu ruku šátralku kradmo se sunoucí do teplého košíčku vyplněného čímsi heboučkým? No, kdybych to psal já anebo Jirásek, případně Balzac, byly by toho dvě kapitoly. Možná i dva romány. A přitom v tom krátkém veršování je všechno. Chlapská touha, ženské očekávání a lovení genů, budoucí svatební zvony i křik novorozence.

Ale nemusí jít jen o "péziji", jak říká jedna moje kamarádka. Co takhle slova ze hry Svěráka a Smoljaka Vizionář: "Mladý pane, viděl jste někdy důl? To je díra v zemi! Ten se může zatopit, zasypat, ale nikdo vám ho nemůže vzít!" A v hlavě diváka běží při těchhle krásných slovech složitý a dlouhý film o tom, jak vám "mohou vzít důl", ale i dům a nakonec i život, jak to jde rychle a nenápadně. Což dnes nechápou jen osoby zvané J. X Doležalem "sluníčkové".

Ale nemusíme jít jen k čisté poezii. Stačí si poslechnout texty některých písní. Třeba: "Sluníčko sluníčko, popojdi maličko, stojíš tu a cesty, stane se neštěstí, něco tě zajede." A už vám v hlavě běží představa rozkvetlého parku a holčičky v bílých podkolenkách, jak má na prstě "berušku" a nabádá ji svým vážným a "moudrým" holčičím hlasem, aby se mu nic nestalo.

Ovšem dívenka jednou dospěje. A muž ležící vedle ní si říká:

Už zrezly bezy

listí potemnělo

červen se zlomil jako číšník v pase

v dlaních mi vězí

tvé večerní tělo

Myslím si: "Nebuď!" Když mi říkáš:

"Tvá jsem!" …

……Proč jsi tu se mnou

když jsi jinde doma

a proč si bydlíš v mém ramenním důlku

Ústa se vemnou

do všech míst jen co mám

Ústa máš zralá na trest pro potulku…"

Napsali Pavel Vrba a Jan Spálený a někdo tu nahrávku pečlivě vymazal z netu. Škoda.

Ale text další písně nazvané "Myslím teď na tebe. moje milovaná" je taky doslova esencí vztahů, z které by "spisovatel" udělal dva romány:

Já myslím teď na tebe moje milovaná

snůška tvejch nesmyslů brouzdá mi pamětí….

…Myslím teď na tebe moje milovaná

Tvůj šepot láskovej už v mým uchu dávno nebydlí..

…. Myslím teď na tebe moje milovaná

a je mi jedno že jsi někde vdaná... (viz)

A dalo by se pokračovat dál a dál, takové zhutnělé věty, zvláště spojené s filmem se pak stávají "hláškami" a nahrazují anebo někdy "komprimují" celá dlouhá souvětí. Co takhle:

"Hliník se odstěhoval do Humpolce!" "Já vím, ale chybí."

Případně žák Hujer, jehož jméno se stalo samo novým synonymem s jeho "… tady jsem si dovolil švestičky z naší zahrádky.. " a už tady máme před očima socialismus jako vyšitý a Marečka, co má podat pero.

A vy jich sami znáte taky určitě moc. Ale proč to píšu. Mně se náhodou dostala do ruky malá tenká knížečka "Zastřihávání křídel" od Venduly Pačesové. Což je dáma, kterou neznám. Nikdy jsem o ní neslyšel a v Almanachu českých spisovatelů ji určitě nenajdete. Jako mě. Ale ta knížka mne obrovsky pobavila. Umí právě to, co já neumím. Tak třeba:

"Můj muž je pojem velmi relativní. Jeden den je můj, druhý den je všech a třetí den je v prdeli. Snažím se to chápat."

No řekněte, není to lapidární shrnutí delšího manželství s pánem, co je silně zaměstnán? Jedno čím.

Anebo: "Ve dvaceti jsem byla tele. Stejná číslovka v manželském stavu proměnila telátko v dospělou krávu."

A o sobě, manželovi a životě si nedělá žádné iluze: "Občas toužím být v jiném těle. Já v mladém, hbitém, plodném. A on? Má to doslovně!"

A tak, protože toužím psát hutné a jasné, squěle vypointované texty, a to se mi nedaří, poslouchám hudbu ASPM, čtu verše třeba Františka Gellnera s jeho "Má milá rozmilá neplakej, život už nebude jinakej..." a užívám si.

Nejlépe je skončit u hlášek z filmu "Vesničko má středisková":

(hostinský Rambousek): "Před bouřkou, když klesne tlak, tak to jsem na umření."

(obvodní doktor dr. Skružný): "No to já taky, co tam máš dál?"

(hostinský Rambousek čte z papírku): "Klouby! Kolikrát nemůžu ani vstát!"

(dr. Skružný): "Ale vstaneš."

(hostinský Rambousek): "No nakonec jo, páč musím!"

(dr. Skružný): "No tak si nestěžuj. Jsou lidi, co nevstanou."

(Rambousek): "Pane doktore, vy všechno zlehčujete. Já nejlíp vím, jak mi je. Já už tady dlouho nebudu."

(dr. Skružný): "Chceš lázně, Bedřichu?"

(Rambousek): "Nechci, to mi nedělalo dobře."

(Skružný): "Tak jeď k moři. Zavři hospodu a jeď."

(Rambousek): "Tam jsem byl. Předloni. Tam trpím průjmama."

(Dr. Skružný): "Tak jeď do Tater."

(Rambousek): "Já nesnáším vejšky."

(Dr. Skružný): "Tak víš, kam jeď?. Jeď do Pelhřimova. Prohlídni si krematorium, ať víš, do čeho jdeš."

(Naleznete také zde.)

No a řekněte, není to lepší než celá Anna Kareninna, kterou kdyby dva chlapi šoupli pod vlak hned na začátku, měli by oni i čtenáři pokoj?

Tak si nestěžujte, jsou lidi, co nevstanou. Jo a z tý knížky od paní Pařezové ještě:

"(Cvičení)... byl bolestivý proces. Klouby svaly, únava. U cviku na břicho jsem si hnula s krkem. Při prvním pokusu vstát jsem znovu lehla na zem a čekala, až se mi přestane točit hlava. Čekala jsem dva měsíce. Nepřestala. Na neurologii se mnou třásli jak se šejkrem..."

To se mnou několikrát taky, dokonce mne věšeli za hlavu, ale já to nedokážu tak jasně a stručně popsat. Ach jo. A najdete tam mnoho dalších vtipných a stručných postřehů a vět. Doporučuji jako léčbu proti splínu. Dam i pánů.

A tu knížku, pokud vím, prodávají na Václaváku v Luxoru a vydalo ji nakladatelství Jonathan Livingston.