Neviditelný pes

VZPOMÍNKA: Herci a televize našeho dětství (a nejen o Vánocích)

26.12.2013

Skoro se nedívám na televizi. Jen někdy se synem. O to víc ale vzpomínám, jak tu bednu (a tenkrát se vážně jednalo o bednu) rodiče koupili (1970) poté, co maminka odhalila, že reaguji na zmínky o televizních pořadech pronášené mými spolužáky z první třídy takto: "Jo, jo. To jsem taky viděl."

Abych už nebyl nucen víc lhát a nezačal třeba krást, abych se více nemusel rdít, byla "bedna" koupena a shora - přes mírně vypouklou obrazovku – se přehodil kostkovaný ubrus. Nevím proč, snad v obavách z nějakého záření.

Na rozdíl od generací dětí dnešní doby mě potkalo to štěstí, že jsem tedy až do věku šest let vyrůstal jenom za stopového vlivu televize, to když mě babička brala přes dvě zahrady k mé tetě na večerníčky o Rumcajsovi. Ony nevirtuální roky skončily, jak řečeno, s nástupem do školy, ale nebyl jsem jen já tou příčinou nákupu televize. Důvodem se - v naší uměřené rodině (oba rodiče učili) - staly i pověsti o tom, že jsou programy - po příjezdu sovětských vojsk - nějak zajímavější. Než se však táta s mámou ke koupi aparátu rozhoupali, uplynuly další dva roky a vše poutavé putovalo do kytek.

Jako dítě jsem ovšem žádnou "politickou krizi" nevnímal. Dítěti stačí málo. Pamatuji, že jsme televizi poprvé zapjali a "uvnitř" šplhali horolezci - v nějakém černobílém dokumentu (a jakém jiném, že). Volali na sebe a já byl uchvácen. Nikdy na tyto první chvíle nezapomenu. Z pár následujících roků mi utkvěla řada dnes většinou už nedohledatelných pořadů pro děti i dospělé. Nebyly by letos už vysílatelné, asi, a málokdo by se na to vydržel koukat. Ale tenkrát působily uhrančivě. Vzpomínám na jednu kouzelnou dětskou relaci, v níž školáci tančili s ohromnými modely pastelek. Ó, jak jsem litoval, že to rodiče (byli v práci) taky nevidí! Naštěstí jsem hned nazítří odhalil odpolední reprízu a mohl ji před rodiči pustit.

Nebo dávali pohádku pro děti vytvořenou zcela levně kdesi ve studiu i za pomoci loutek. Padoucha představovala černá silueta s patkou. "Hitler, to přece je Hitler, vidíš ty vlasy!" volali rodiče. "Co to dětem servírují?"

Samostatnou kapitolou zůstanou večerníčky, třeba Štaflík a Špagetka nebo Pohádky ovčí babičky, ale radši si všimnu herců. Už tenkrát přece uváděla televize filmy a některé herce jsem jako kluk měl vyloženě rád. Tak např. Sováka.

Vzpomínám na film Tři nevinní, kde má čtyřroli, a tam jsem si ho zamiloval, ale nechci to vidět znovu, určitě bych byl zklamán.

K té přízni přispěl Sovákův "britský" způsob řeči i to, že mi ten chlap jednoduše přišel legrační. Nejvíc mě ale zaujal v Dietlově adaptaci Flaubertova románu známé jako Byli jednou dva písaři, kde jsem prvně poznal i Horníčka. Toho jsem si ale v zábavných pořadech zprvu pletl s Vladimírem Dvořákem. Oba totiž nosili ježka a byli si osobnostně jaksi podobní.

Mými hrdiny se stalo i osazenstvo nedělních Pohádkových dívánek: Štěpánka Haničincová, její čertík Bertík z krabičky (loutka), Miloš Nesvadba a pan Pehr. To, jak nám Nesvadba v televizi maloval, se prostě zapomenout nedá. A na pohádky Tisíce a jedné noci v podání Štěpánky taky ne. Obstálo by její mírně unylé podání dnes? O tom pochybuji. A pan Pehr? Mě zaujal hlavně proto, že se jeho jméno vyslovovalo Pér.

Až později jsem si oblíbil Kopeckého, čemuž obzvlášť pomohl film Já už budu hodný, dědečku. Vzpomínám, že naši kulturní rodiče (měl jsem ještě mladší sestru) odjeli "až" do pražské Violy, zatímco já tradičně zůstal s babičkou u televize a - dávali tenhle film. Jak nadšeně jsem ho nazítří rodičům líčil! Šlo by se na něj ale tak dobře dívat bez Kopeckého účasti v hlavní roli? (Dědečka hraje Pešek.)

Taky jsem miloval Hrzána. Ve filmu Drahé tety a já hrál Hrzán v podstatě sebe vedle Nataši Gollové. Dodnes mi zde připadá nedostižný. Až později jsem usoudil, že to byl asi poměrně nesnesitelný a podivný člověk, ale co to tahat sem, ne? Navždy zůstane jen Jiří Hrzán na obrazovkách.

Samozřejmě jsem měl rád i Vlastu Buriana, ale babička (ročník 1908) ne. Říkávala, že prý moc vříská. Radši měla Plachtu. A to byl stejně dobrý herec. Jsou si však on a Burian i něčím podobní? Já už onu podobu nevnímám, ale tenkrát, na začátku se mi - chvíli – skutečně pletli.

Existuje navíc i film, ve kterém hraje Burian velmi podobně jako Plachta a do kterého měl určitě být obsazen spíše Plachta. Je to snímek Ryba na suchu (1942), předposlední dílo v podstatné části Burianovy kariéry.

Františka Kováříka jsme jako generace poznali poprvé v televizním seriálu Kamarádi, kde hrál i Marek Eben (Válečka). Seriál má nezapomenutelnou znělku a hudbu a poutavým prvkem je scenérie Malé Strany. Opakovali jej - podobně jako Mrazíka - rok co rok, až museli přitočit druhou sérii, v níž "kamarádi" vyrazí do přírody a vstoupí na táboře do pionýra. Ještě že Jaroslav Foglar neměl televizi a neviděli u nich doma s maminkou, co se to počátkem sedmdesátých vysílá místo Rychlých šípů (protože seriál Záhada hlavolamu odpočíval v trezoru). Jinou náhražkou Šípů se staly televizní Boříkovy lapálie. A další herci, mí kamarádi?

Pamatuji si, že Pavla Landovského jsem ještě uzřel jako atentátníka s puškou na střeše ve filmu Touha Sherlocka Holmese, načež ho zakázali. Spatřil jsem ho znovu až po převratu, v pětadvaceti letech, a když o něm začal hovořit roku 1980 kamarád na gymnáziu, vůbec jsem netušil, o kom mele. Utrpení mladého Boháčka taky leželo v trezoru. Všechny jeho filmy.

Lubomír Lipský tam ale neležel a Macourek mohl psát. Oblíbil jsem si je díky filmům Čtyři vraždy stačí, drahoušku a Šest medvědů s Cibulkou. V druhé polovině let sedmdesátých mě však jako herec zaujal dokonce i Jiří Menzel, tak třeba ve filmu Třicet panen a Pythagoras, který televize neuvedla hned. Ještě v první polovině let sedmdesátých se ale o Menzelovi skoro nepsalo. Pak se vynořil v Pionýrské stezce a řekl nám, pionýrům, že nejradši celý den spí. Nejen tím mě zaujal. Ale ještě roku 1983 mi o něm pohrdavě sdělil pražský spolužák z vysoké školy, že "bydlí s maminkou".

Velice charismatický mi jako klukovi – nevím proč – připadal herec Mrkvička. V televizní adaptaci Běhounkova románu Trosečníci z "Kronborgu" hraje rozporuplnou postavu Morrisona, který je pirát a padouch, nakonec se ale překvapivě postaví na stranu chlapce, hlavního hrdiny, a padne. Ta figura se podobá lodnímu kuchaři Silverovi z Ostrova pokladů, a když jsem četl knížku, brečel jsem. Mrkvička je pro roli Morrisona adekvátní.

Myslím, že vyloženě "přes charisma" byl taky hercem pan Hašek. Mimochodem, mohl by dobře hrát i Ray Bradburyho. Jednou jsem jej ale potkal v Klatovech na náměstí (měli, tuším, poblíž chalupu) a nesporně byl opilý. Nevytýkám mu nic, ale nelze si stejně jako u Hrzána neuvědomit, že herec a postava jím ztvárněná bývají dvě rozličné skutečnosti. Proto se na herce v politice, snad s výjimkou Ronalda Reagana, nedívám rád. Ale zpátky do pohádky!

Jak jen mě bavil seriál Taková normální rodinka, který napsala Fan Vavřincová, autorka Evy, co tropí hlouposti. Marie Rosůlková tu má šťastnou roli české Agathy Christie. Připadala mi podobná automobilové závodnici Elišce Junkové. Obě se rozhodně dožily vysokého věku.

Vzpomínám i na první setkání s Cimrmanem. Odehrálo se nad časopisem Sedmička pionýrů, máma mi donesla z půdy i starý, "zakázaný" Mladý svět - z osmašedesátého. Jára tam měl dvoustranu plnou vynálezů a jeho jméno psali Da Cimrman, protože jeho dílo bylo srovnatelné jen s dílem Leonarda Da Vinci!

Mým oblíbencem byl i Jarda Štercl z nedalekých Blovic, kam jsem pak jezdil na gymnázium a kde mi ukázali jeho dům. V televizi mého dětství pravidelně povzbuzoval hláškou "buď fit!" a exceloval v pořadech Souboj s pamětí a Vtipnější vyhrává. Z dnešních komiků má podobnou dikci pan Náhlovský. Ale abych vzpomněl i na některé zahraniční modly. Jeana-Paula Belmonda jsem poznal skrz Muže z Hongkongu.

To jsem se - takhle v jedno odpoledne – asi kapánek nudil, ale babička - u nás v kuchyni - zapjala televizi. Dávali ONEN film. Začíná scénou, kde Belmondo přestřihne vlastní lanka od brzd, nasedne do vozu a po sjezdu serpentinami se řítí do hluboké propasti. Auto exploduje, on se víceméně nechtě zachrání. Od počátku do konce jsem u toho seděl jako přibitý. Dodnes si ten film mohu pustit a je to stejné. Geniální dílo - geniálního režiséra, jehož uznal i Steven Spielberg. Málokdo už si ovšem vzpomene, že jde o adaptaci verneovky Číňanovy trampoty v Číně. A když jsme už u Verna, v dětství na mě obrovský dojem udělala televizní adaptace Tajemství Viléma Storitze. Je překrásně hororová i zamilovaná.

A zvláštní komedie Krysy z temnot, v které jsem poprvé potkal Philippa Noireta a Michela Serraulta (který mu byl výborným protihráčem)? Bingo. Ale absolutním magnetem se staly filmy s Vinnetouem i jakýkoli western. Přenášely nás kamsi úplně jinam. Do zcela specifického světa, světa s vlastními pravidly. Známí mých rodičů přijeli s dětmi na návštěvu, když dávali Poslední výstřel. Bože, ta hrůza. Ta hrůza, čekat na Vinnetouovu smrt, o které mi děti těch známých už předem zplihle řekli! Anebo vzpomínám, že u nás jednou byl na návštěvě i budoucí spisovatel Martin Šmaus, také s rodiči, a v kuchyni jsme užasle sledovali Bláznovu kroniku. Všechny filmy Karla Zemana působily na mě jako zjevení.

Jiným takovým zjevením byly občasné pohledy do vysílání stanic ARD a ZDF, které šly v Plzni chytit. Poprvé jsem tak, byť s německým dabingem, viděl Lexe Barkera v sérii filmů o Tarzanovi a Christophera Lee jako Draculu. Pravda, náš Dracula s Iljou Rackem se taky dal jednou vydržet. Ale třeba John Wayne nebo Clint Eastwood (označovaný jako "fanatik násilí") zůstali po celé mé poetické dětství tabu. Eastwooda jsem dokonce poznal až roku 1989, kdy mi už bylo pětadvacet, a to díky westernu Bledý jezdec. Burt Lancaster zase byl v ČSSR okolo roku 1980 znám skoro jenom jako moderátor seriálu Velká vlastenecká válka. To Petera Falka do československé televize pustili, ale zase jen vybrané díly Columba. Rovněž Petera Sellerse nešlo potlačit a vyloženě se v televizi protáčely staré americké grotesky. Populární seriál 52 komiků a spol., kde jsem prvně viděl Friga i Harolda Lloyda, uváděl František Filipovský. Ale dnes už němé grotesky u dětí neletí a vůbec je nedávají.

O magickém vlivu seriálů z války S nasazením života (Stanislaw Mikulski v roli kapitána Klosse) nebo Čtyři z tanku a pes se snad ani nemusím rozepisovat. Dojem na děti však dělaly i šermířské filmy s Jeanem Maraisem Kapitán či Kapitán Fracasse. Nenávist k padouchům jsem při jejich sledování pokaždé prociťoval až ke dnu a bylo ty lotry třeba všechny vybít. Což se pokaždé splnilo. Ale jeden umřít nesměl. Fantomas! Na prostřední část té trilogie (Fantomas se zlobí) jsme nicméně čekali hodně let.

Zvlášť vnímavý jsem býval pro televizi o Vánocích a okolo Silvestrů. Největší dojem na mě v těch letech udělalo uvedení muzikálu Pan doktor a jeho zvířátka s Rexem Harrisonem a s obřím mořským hlemýžděm - podle knížek od Hugha Loftinga. Kéž by ten snímek zase někdy na Nový rok zopakovali, i když, uznávám, YouTube je YouTube.



zpět na článek