Neviditelný pes

POVÍDKA: Pan Štajnfest zná někoho v Paříži

28.9.2013

"Vypadáte hrozně, sousede," vítá mě ve dveřích své garsoniéry inženýr Štajnfest, "co se děje?"

Tak mizerně jako v noci na dnešek jsem dlouho nespal. Kvůli té divné smlouvě, o které jsem se Štajnfestovi včera zmínil.

"Pojďte dál!" zve mě a usazuje mě do svého pohodlného křesla, ve kterém – jak vím ze svých častých návštěv – si nejraději čte. Na stolek dal talíř slaných keksů, načatou láhev becherovky, dvě skleněné kádinky pro objem sto mililitrů. Omlouvá se: takhle brzy ráno je zvyklý být v županu.

Ťuknuli jsme si na zdraví.

"Připomeňte mi, o co v té smlouvě jde," žádá můj hostitel.

Nadechuji se k vyprávění.

"Před týdnem – v sobotu večer – telefonoval nějaký chlápek – nepředstavil se – ptal se, jestli překládám z francouzštiny, že potřebuje přeložit nějaký obchodní dopis a že to spěchá. Překlady z francouzštiny jsem dřív vůbec nebral, protože francouzskou obchodní terminologii moc neumím. Teď se poměry zhoršily, zakázek na překlady z angličtiny je strašně málo, tak jsem chlápkovi řekl, jo, to beru. Povídal, že mi kopii toho dopisu pošle papírovou poštou, mou adresu našel v inzerátu. A zavěsil, ani se nezeptal, kolik takový překlad stojí."

Pan Štajnfest mě přerušil. "Jak mluvil? Česky?"

"Mluvil česky, běžnou češtinou, možná se trochu snažil dělat dojem."

"Řekl třeba dobrej den nebo dobry deň? Na shledanou - nebo zhledanou?"

Nepamatuji se, nejsem profesor Higgins. Jsem penzista, překládám technickou a obchodní angličtinu na vedlejšák, každá koruna dobrá. Tak abych moc nezdržoval – budu stručný.

"Následující den – podotýkám: v neděli odpoledne! - jsem našel ve své schránce na dopisy obyčejnou obálku bez adresy. Uvnitř byl jeden list papíru formátu á čtyři, na obou stranách francouzský text, uspořádaný do odstavců. Nejedná se o žádný dopis, nýbrž o kopii pracovní smlouvy. V rubrice pro jméno a příjmení zaměstnance nebylo napsáno nic. Z textu vyplývá, že zaměstnancem má být žena. Pracovat bude jako servírka v nočním baru. Smlouvu vystavil nějaký Dupont nebo Durant, podpis je málo čitelný. Je překrytý razítkem, ze kterého rozeznám název podniku baru a jeho adresu. Pařížskou adresu. Žádné telefonní číslo nebo internetové informace."

Pan Štajnfest do obou kádinek znovu nalévá bechery a přitom mne bedlivě naslouchá. "To je adresa, na kterou jste měl překlad poslat? S fakturou na zaplacení honoráře?"

Podávám panu Štajnfestovi papíry.

"Komu mám odeslat překlad? To je taky podezřelé, k tomu se dostaneme. Kdybyste byl tak hodný, napřed prověřil ten můj český překlad. Hlavně paragraf osm - o povinnostech zaměstnankyně, ten se mi nezdá. Připadá mi, že ve francouzském originálu text schválně zašmodrchali, aby mohli pracovní podmínky dodatečně měnit nebo doplnit."

***

"Smlouvu jste přeložil správně," pochválil moji práci po čtvrthodince tichého pročítání pan Štajnfest. "Co se týče věci samé, řekl bych, že mesijé Dupont chce přijmout na místo servírky prostitutku. A když si holka nedá pozor, může tam dělat takzvanou otrokyni. Tady v tom sáhodlouhém souvětí se píše, že pracovnice je povinna vždy – ano, tužúr – vyhovět podmínkám, které budou dohodnuty mezi zaměstnavatelem a návštěvníky podniku. S tím bych tedy jako servírka nesouhlasil. A její pracovní doba? To snad pan Dupont nemyslí vážně! Až do šesti ráno, případně i déle? Pouhé dva dny v měsíci osobní volno? A datum volna určí pan Dupont?… Ani paragraf deset se mi nelíbí. Myslím ten odstavec, kde se ustanovuje, jak si bude zaměstnankyně muset platit za ubytování a stravování, že se jí to bude strhávat ze mzdy. O výši mzdy tady není ani řádek."

Chvíli jsme oba mlčeli. Pan Štajnfest namířil ovladač na televizor. Na obrazovce se objevila hlasatelka. Ranní události. Ukázali žlutou, ječící sanitku s blikajícími modrými signály. V ranních hodinách v městském parku objevil náhodný chodec, nejspíš pejskař, pobodanou, krvácející ženu, zřejmě oběť neznámého násilníka. Žena převezena do nemocnice na jednotku intenzivní péče. Policie hledá na místě zločinu stopy útočníkovy. Přes cestu vidíme nataženou červenobílou pásku. Potom vtrhne na obrazovku reklama na jogurty s kousky ovoce.

"Něco by se mělo udělat – myslím s tou smlouvou," uvažuje nahlas pan Štajnfest a vypíná televizor. "Ten překlad jste zatím nikam neposlal?"

"Čekám na váš názor."

"Chybí tam údaje o osobě, která má podle smlouvy v Paříži pracovat. Jméno, příjmení, datum a místo narození, bydliště…"

"Ano. Žádné jméno, žádné bydliště. To je obvyklý způsob." Vysvětluji, že na takových datech by nebylo co překládat.

"Možná, že uchazečka už balí kufry. Možná ona sama si zadala překlad smlouvy do češtiny. Nechce kupovat zajíce v pytli. Taky se svou francouzštinou si není moc jistá."

"Nebo umí francouzsky jenom líbat," dodávám s úsměvem.

"Připadá mi to jako začátek detektivky," říká pan Štajnfest a počítá: "Nedělní záhadný posel. Obálka bez vaší adresy. Vhozena potichu do schránky v našem domě. V telefonu tajemný mužský hlas. Neznámá v nebezpečí. - Je toho dost i pro komisaře Maigreta."

"Ten chlápek v telefonu! Ten se mi na té věci nejvíc nelíbí," připomínám, "proč netelefonovala sama?"

"Požádala staršího bráchu. Taky to mohl za ni vzít její přítel," vymýšlí pan Štajnfest varianty.

Nesouhlasím. "Opravdový přítel by své milé nedohazoval takové pochybné místo. Nejspíš to bude její pasák."

Pan Štajnfest se posadil k počítači; na monitoru se rozsvítilo, ozvalo se tichoučké zabroukání.

"Jestli souhlasíte, koukneme se panu Dupontovi na zoubek. Zopakujte mi adresu toho baru, podíváme se na ně internetem. - Paříž…a dál?"

"Číslo devadesát. - Rý Fontén. – Název toho baru? Hangár… Bude asi velký, ten bar."

"Může být i menší. Le hangar znamená taky kůlna. Moment! – Hledání začíná."

Zíráme na obrazovku. - Bude to chvíli trvat, vysvětluje pan Štajnfest. Uvidíme, jak vypadá virtuální rue Fontaine za dne - bez aut a bez lidí. Projdeme se a uvidíme dům číslo devadesát."

***

Monitor je stále slepý. Moje podezření se ozvalo znovu."Když jim tak záleží na anonymitě, proč při kopírování smlouvy nezakryli adresu baru?"

Na monitoru se ukázalo nějaké okno a v něm text.

"Tady máme odpověď, kolego," ukazuje pan Štajnfest na vzkaz. "V Paříži jsou čtyři ulice pojmenované po slavném bajkaři. Máme si jednu vybrat."

Nechci takhle dlouho tady otravovat. Co s tím? Uvidíme ulici, uvidíme barák, uvidíme vchod do baru Hangar. Co dál?

Panu Štajnfestovi zčervenaly tváře a lesknou se mu oči. Může to být odraz od zářící obrazovky, mohl by to být taky odraz rostoucího zájmu… Nebo starému pánovi oči slzí a má vyšší krevní tlak…

Obrací se ke mně: "Zapomněli jsme na toho českého žadatele. Kam on si přál český překlad smlouvy poslat?"

Adresa je napsaná tužkou na lístku, který jsem našel ve stejné obálce jako francouzskou smlouvu. Agentura Lipa. Poslat na naši městskou hlavní poštu. Post box devatenáct. Víc nic.

Pan Štajnfest si prohlíží lístek a říká: "Psáno mužskou rukou."

"Jak se to pozná?"

"Mužský rukopis? Pozná se snadno. Písmo je energičtější, cílevědomější. Kdo to psal, usiloval o to, aby adresa byla dobře čitelná."

"Agentura Lipa… Můžeme se podívat, zda jsou na netu?"

Podívali jsme se a užasli jsme, kolik podniků, živností a všelijakých korporací se vejde za český symbol s názvem lípa. Několik stovek! Z našeho města – ani jedna.

"Stačilo by na poště schránku devatenáct pohlídat. Někdo by pro zásilku přišel…"

Pan Štajnfest se dal do smíchu. "Jasně! Ten někdo vám dá předem avízo, že už jde. Jmenuje se Bond. James Bond. Servírka je heslo a Hangar není noční podnik, ale hangár na tajném letišti…"

"Požádám poštmistrovou, trochu se s ní znám, chodila s mým kamarádem – kdysi… Jmenoval se Brugart… Přiměla by svá děvčata, aby tu schránku…"

"Vy nevíte, jak to na poště vypadá," namítá můj hostitel. "Předně – je tam zakrytý výhled, osobu, odemykající schránku, obsluha neuvidí. Za druhé – vedoucí pošty takový dohled odmítne, řekne: na hlídání jsou policajti."

O policii jsem taky uvažoval. Dokonce jsem se na jednoho známého bývalého policistu obrátil, aby mi poradil. Přesvědčoval jsem ho. Přece ta smlouva je důkaz připravovaného podvodu, šikany, kuplířství…"

"A co vám odpověděl?"

"Vysmál se mi. Povídal: Takovejch případů je moře. Dokud se nic nikomu nestalo, musí si slečna poradit sama."

"Policista má pravdu." odtušil pan Štajnfest.

Hodinky ukazují půl desáté. Páni! Trčím u pana Štajnfesta skoro dvě hodiny! Děkuji za revizi překladu. Asi celý případ nechám plavat.

"Počkejte chvíli," vyzývá mě pan Štajnfest, "něco mi napadlo. Dáme si naši dobrou kávu, je tam v kuchyňce všechno na svém místě, však to znáte."

Jdu dělat Štajnfestovu kávu.

***

Slyším, že pan Štajnfest s někým telefonuje. Hovoří francouzsky, mluví naléhavě, ale přívětivě, jako se mluví s člověkem, který je nám zavázán, něco je nám dlužen a my mu nechceme nic připomínat, pouze máme po delší době malou prosbu. – Teď se diktují nějaká čísla, taky se hláskuje moje jméno… Pan Štajnfest se někomu v Paříži pokouší vysvětlit můj případ. – Ano, c´est tout – to je všechno – panu Štajnfestovi hlas zněžněl, děkuje, oui, merci bien. Au revoir, ma chère. Na shledanou, moje milá… Mluvil tedy pan Štajnfest s nějakou ženou?

Žena! V Paříži! Jsem zapomětlivý, pitomý… Pan Štajnfest má přece v Paříži vnučku! Pravda, nikdy jsem ji neviděl – ne, počkat – viděl; viděl jsem před lety její fotku, na které stojí s nějakým fešákem před fontánou v parku ve Versailles. Štíhlé, hezké děvče, asi patnáctileté…

"Ano, moje vnučka Pauline," odpovídá pan Štajnfest, "ten fešák na fotografii je její táta, můj zeť, Jean–Baptiste. Někde tady ve stole tu fotku pořád mám, je to starý snímek, starý asi pět let. Fotil jsem to já. Byla krásná jarní neděle. Tenkrát jsme byli všichni zadobře."

Panu Štajnfestovi se drobátko zadrhuje hlas. Mlčím. Popíjím kávu.

"Ona Pauline nemluví česky, víte?" pokračuje inženýr. "Pár slov umí. – Dobrý den… Ahoj… Dobrou noc… Taky s pečlivou výslovností říká: To nevadí, prdelko! Považuje to za dobrý vtip, protože se Češi okolo stolu začnou smát. – Už jsme se dlouho nesetkali, naposledy před těmi pěti roky. Jsme taková rozhádaná familie… Moje dcera Karolína se píše Caroline, bydlejí v Paříži, v šestnáctém arondismentu – to je nóbl bydlení, to byste koukal. Jean-Baptiste pracuje v Justičním paláci jako šéf nějaké sekce, moc toho nenamluví, ale vyzná se, má vliv, le prestige."

Ptám se pana Štajnfesta, jestli vnučku nějak zapojil do našeho pátrání.

"Řekl jsem Pavlíně, aby se tátovi zmínila, že jste tady náhodou odkryl případ, ve kterém pařížská firma podezřele kšeftuje s českými holkami. Všecko si Pavlína poznamenala, slíbila, že nezapomene… Studuje práva, chce dělat policistku, hned projevila zájem o věc – a ví, jak s tátou jednat – ví to líp než její máma."

Podotkl jsem, že Pavlína je možná ráda, že se dědeček po dlouhé době zase ozval.

"Máte počkat do zítřejšího večera," odbývá pan Štajnfest moji poznámku, "zítra je sobota. Jean-Baptiste bude doma. Kdyby se ukázalo, že případ je důležitý, Pavlína se ozve. Má vaše číslo i adresu pro e-mail.

***

Pozdě večer – ano, v tu sobotu, o které je tady řeč – zaklepal na dveře pan Štajnfest. Podle způsobu, jak vždycky klepá, poznám, že je za dveřmi on. Otevřu a zvu svého milého souseda – pojďte, raději si sedněte, podržte se něčeho, mám novinky!

"Od Pavlíny? Telefonovala vám? Esemeskovala? Emajlovala? Ne? Říkáte – novinky! Od koho? A o čem?"

Tak naléhavým, netrpělivým tónem Štajnfest nikdy nemluví. Uklidním ho.

"Před chvilkou mi telefonovala vaše dcera – paní Karolína. Omlouvala se, že volá z Paříže tak pozdě a místo své dcery. Všichni tři vás pozdravují. Ptala se taky na vaše zdraví. Řekl jsem, že jste obdivuhodně fit. Myslím, že jí to velmi potěšilo."

Pan Štajnfest povzdychl. Je taky potěšen, děkuje a ptá se: "To jsou ty novinky? Domníval jsem se…"

Přerušuji ho: "Mám odeslat český překlad a vyúčtování honoráře svému klientovi na adresu, kterou si přál. Mám to odeslat - jako by se nechumelilo. Dále: mám oskenovat francouzskou verzi smlouvy a sken urychleně poslat jako přílohu e-mailu na tuhletu pařížskou adresu." Ukazuji adresu a pokračuji: "Důležité prý je, aby razítko baru Hangar bylo čitelné. Mám doporučeno nic samostatně ve věci nedělat, mohly by se v Paříži vyplašit velké ryby."

Pan Štajnfest se zamyslel. Co tyhle instrukce asi znamenají?

"Řekl bych, že znamenají dost – podle toho, co mi vaše dcera pověděla dál. Ten bar v Paříži existuje, je nenápadný, podobných podniků je v Paříži na stovky. Policie má bar Hangar pod tichým dohledem už několik měsíců. V baru je tančírna, malé počestné kasino a na horním podlaží jsou pokoje pro personál. Podnik funguje jako zástěrka. Ve skutečnosti to je centrála. Jde o síť dohazovačů. Verbujou mladé ženské ve Slovinsku, v Maďarsku a zkoušejí to taky u nás. Těm adeptkám, které přijedou, zabaví v Hangaru cestovní doklady – děvčata se nebrání, je to běžné při zaměstnávání načerno. A pak je donutí odcestovat pod eskortou do neznáma. Přestupní stanice je prý nachystaná v Bejrútu, na Kypru, dokonce i dole, na jihu – Dubaj například. Ta listina, ta smlouva s podpisem a s razítkem – ta policii zatím chybí. Tu by prý získali moc rádi. Zřejmě náš dohazovač udělal těžkou hrubku, když si u mne objednal ten překlad do češtiny. Jeho chyby chce policie v Paříži rychle využít."

Pan Štajnfest se usmívá. Ptám se, zda si dáme na oslavu něco ostřejšího. Je pro.

"Jo, abych nezapomněl…."dodávám, "povídala paní Karolína, že vám zamluvili via internet letenku Praha – Paříž na dvacátého prosince. Zítra dopoledne vám zatelefonuje. Dnes večer vás nechtěla budit. Vypadá to u vás, příteli, na šťastné a veselé Vánoce."

© Petr Kersch, Děčín, září 2013

(Všechny postavy v této povídce jsou fiktivní. Jejich případná podobnost se skutečností je náhodná. PK)



zpět na článek