Takhle státní fond podporoval český film
Fráze o tom, že státní podpora filmu chrání diváka před záplavou braků, jsou pokrytecké. Fond kinematografie v posledních letech poslal miliony na komerční slátaniny, nejlépe hodnocenou komedii posledních let přitom rada podpořit odmítla.
Minulý týden (12.11. - pozn.red. NP) vrátil Václav Klaus sněmovně návrh zákona o audiovizi. To mimo jiné znamená, že až do přehlasování jeho veta nevznikne Státní fond kinematografie, který měl pod ministerstvem kultury nahradit Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie. Starší fond byl financovaný i výnosem z nedávno rapidně omezených reklam vysílaných na České televizi, proto téměř vyschnul. Do nového by opět povinně a výrazněji než dříve přispívaly komerční televize a nově mimo jiné i videoservery. Na natáčení snímků, ale i digitalizaci kin, propagaci českého filmu, pořádání festivalů a renovaci starých děl by mohlo jít až tři sta milionů korun.
Nehodlám přispívat do hašteření o tom, jestli má stát z odvodů soukromých firem "podporovat film": nedokázal bych uspokojivě obhájit tvrzení ani jednoho z obou rozdílných světů, které se naposledy střetly v úterních Událostech a komentářích. Rozdráždilo mě ale skálopevné přesvědčení (některých) filmařů, umělců a úředníků o tom, že státní fond funguje jako hráz proti tupé komerci. Klausův bonmot, že českému filmu chybí invence, nikoliv peníze, si taky zasloužil kvalitnější reakci než urážky.
iMovie vyměníme za Excel
S čísly je to ošemetné, když jde o umění – přesto nám teď ale pomůžou nabourat několik klišé.
Pracovat budu se seznamy dotací z let 2009, 2010 a 2011, vyvěšenými na webu ministerstva kultury. Třicítka excelovských souborů zrovna neoplývá přehledností a použitelností, pracovat tedy dál budeme se mnou vytvořenými tabulkami, které obsahují překontrolované původní hodnoty a snáze se s nimi počítá (2009, 2010, 2011). Do finálního souboru jsem vykopíroval ty filmy, které získaly z fondu v těchto třech letech peníze na tvorbu nebo výrobu, dostaly se již do distribuce a dočkaly se recenzí nebo aspoň diváckého hodnocení na Československé filmové databázi. Ale nebojte, to pilířem mých argumentů nebude.
Zatímco výše příspěvků se čísly vyjadřuje snadno, s kvalitou je to ošemetnější. Za prvé, podpora filmu funguje trochu jako investiční fond: některé tvůrčí experimenty se zákonitě nemusí povést, od toho je tu diverzifikace. Pro kulturu je důležitější, když se párkrát za sezonu povede skvělý film, než kdyby z ateliérů lezly mcdonaldizované produkty stabilně na tři hvězdičky z pěti. (Libertariáni musí při čtení trpět, ale tenhle článek je určený hlavně pro zastánce navrženého modelu přerozdělování.) Za druhé: soudobá kritika nemusí pochopit hodnotu skutečně průlomového uměleckého díla – viz Máchův Máj. Alespoň jednomu ze čtyř recenzentů by se to ale podařit mohlo; proto tabulky obsahují sloupek s "nejlepším hodnocením". (Jak uvidíme, radikálních experimentů se stejně točí pomálu.) A za třetí, i přes spojení tří ročníků pořád pracujeme s malým datasetem náchylnějším na odchylky: filmů je jen 76 a recenzí 93. U nízkorozpočtových snímků je možné, že si jich recenzenti všimnou spíše v případě, že jde o výjimečný sukces, což může způsobit odchylku směrem vzhůru – a tak dále.
Počty proto berme s lehčím odstupem; ne tak otázky, ke kterým prostřednictvím čísel hledám odpověď. Pohled do seznamu již hotových podporovaných projektů je totiž v lecčems znepokojující i bez matematiky a klišovité myšlení na nich záhy ztroskotá.
Sedm věcí, které zvážit, než budete bránit státní filmový fond
Moje data jsou otevřená, můžete tedy na jejich základě bádat dál: jít hlouběji do historie, započítat ceny z domácích soutěží i zahraničních festivalů, porovnat produkci podporovanou fondem s tou, kterou financují komerční televize a soukromá studia bez dotací. Kdo je doma se zlomenou nohou, může porovnat českou kinematografii s některou zahraniční. Potěší mě jakákoliv doplnění.
Dotovat filmy? Neřeknu. Dotovat je takhle? Raději ne
Tabulka sama o sobě není argumentem pro to, že stát nemá formou dotací podporovat film. Těžko ostatně říct, jestli by něco takového šlo vyčíst z dat, byť seberozsáhlejších – stejně oba názorové tábory upínají svou pozornost k různým cílovým veličinám. Jedním jde o svobodu nakládat s vlastními penězi, druhým o všeobecné kulturní bohatství. S odstupem se ale hranice rozmazávají a obě skupiny si jsou najednou podobné v tom, jak podléhají známému šálení toho, "co je vidět a co není vidět". Libertarián rád přehlédne, že k jeho svobodě paradoxně přispěla i některá umělecká díla financovaná veřejnými prostředky – a také nedocení nerozbité okno od auta zachráněné tím, že potenciální vandalové zrovna seděli v kině zachráněném dotací na digitalizaci. Levičáci zas často ignorují skutečnost, že peníze přerozdělené zákonem chybí někde jinde, kde s nimi mohlo být naloženo účelněji – nebo že některé fondem podpořené scénáře končí v šuplíku, místo toho aby se k publiku dostaly "tržní cestou" alespoň jako román.
Moje závěry jsou jiné: Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie opravdu podpořil v posledních třech letech několik kvalitních snímků. Nevíme přitom, jestli by vznikly i v liberálnějším prostředí, tedy bez podpory fondu a zároveň bez zatížení televizí a kin odvody a nejvyšším DPH v regionu. Srovnatelnou sumu jako do "kvality" fond vložil i do projektů bez uměleckých ambicí, v několika případech rovnou do braků. Vedle nich je na špičce dotačního žebříčku ještě spousta děl přijatých s rozpaky jak kritikou, tak diváky – spíš než o odvážné experimenty jde přitom "jen" o řemeslně nezvládnutá díla. Na opačném konci lze přitom nalézt krátkometrážní a studentské "perličky na dně" se statisícovými rozpočty. To všechno by bylo fér zmínit pokaždé, když kdokoliv klade rovnítko mezi tučný státní fond a umělecky hodnotnou kinematografii. Rozhodování rady bylo navíc natolik netransparentní a nesystémové, až připomínalo generátor náhodných čísel.
Pokud měl nový zákon o audiovizi v podstatě zachovat výběrčí i rozhodovací mechanismy, ale zásadně navýšit přerozdělované prostředky nového Státního fondu kinematografie, je dobře, že se vrací k projednání do Sněmovny. Pokud je skutečnou prioritou vlády, poslanců i hlasitých odpůrců Klausova veta podporovat prostřednictvím státu tvorbu "kvalitních českých filmů", musí navrhnout výrazně jinou, koncepčnější a transparentnější formu fungování fondu. Jinak to jsou pouze pokrytci schovávající se za frázemi o českém kulturním bohatství a jeho likvidaci, ale zároveň přehlížející vyhazování desítek milionů na braky, před jejichž údajným destruktivním vlivem má prý přitom diváka stát bránit.
Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce