Pár let po léčitelově návštěvě v Austrálii jsem letěl s manželkou na výlet do Evropy. Nejprve do Berlína, kde jsem měl dobrého přítele z mládí. S tím jsme se v Praze roku 1968 minuli o týden, jinak jsem možná skončil v Německu jako on. Provedl nás po městě, na které byl pyšný, podél zdi, která kdysi rozdělovala Berlín na dvě města a tenkrát ještě nebyla celá zbouraná. Povozili jsme se po proslulých vodních kanálech a zašli i do míst, kde archeologové objevili nejstarší obydlené místo v Berlíně a kde visela malá cedulka cudně oznamující, že tu vykopali i nějaké slawishe šperky..
"Víš, to jsou typičtí Němci," hřímal můj kamarád, "co jim nejde pod nos, to odbudou. A že tu byli první Slované, to jim nejde pod nos tuplem!"
"Ale nemysli," dodal rychle, vida můj poťouchlý škleb, "Němci se změnili! Už to nejsou ti upjatí, humor postrádající strejci, jak je znáš z minula ty. Dnes to jsou fakt otevření a demokratičtí Evropané. Ostatně, Berlín byl takovej vždycky. V Berlíně Hitler volby v třicátých letech prohrál! Kdyby záleželo jen na Berlínu, tak se nikdy kancléřem Německa nestal!"
" A co Němky?" zeptal jsem se provinile, abych odvedl řeč od politiky.
"Němky?" kamarád se opatrně ohlédl na naše manželky, které se spolu dorozumívaly rukamanohama, "už taky nejsou upjatý a rády šukaj, fakt, ale když uvidíš opravdu hezkou holku, tak to je většinou Češka..."
Naše ženy spolu komunikovaly přes nás dva. Kamarádova manželka něco řekla německy, on to okamžitě řekl česky a já anglicky. Někdy to bylo tak automatické, že si ženy ani neuvědomovaly, že spolu mluví přes dva překladatele. Na druhou stranu jsme my dva překlad i trochu upravovali, podle toho, jak nám nařizovalo naše svědomí, takže kamarádova žena se nikdy nedozvěděla, co si její manžel myslí o opravdu hezkých Němkách. Té mé jsem to ovšem velice rád sdělil....
Za týden jsme se s našimi hostiteli rozloučili a uháněli do Česka podél E 55. Přejeli jsme hranici a po několika kilometrech, snad u Dubí, jsme kolem dálnice viděli procházet se spoře oděné slečny. Já jsem se trochu styděl, však takhle jsem si nepředstavoval "uvítání" do mé staré vlasti, a tak jsem mlčel. Žena si je prohlížela se zájmem a po chvíli řekla: "A víš, že ten tvůj kamarád měl pravdu? Češky jsou fakt hezčí než Němky..."
Ubytovali jsme se u bratra na Žižkově, ale nebyli jsme jen u něj. Strávili jsme nějaký čas v Trutnově, kde měla má matka ještě sestru a bratra a já bratrance a sestřenice. Sjeli jsme lanovkou Černou Horu v Jánských Lázních a s mými kamarády trampy pobyli na chatách v Brdech a u Dvora Králové. Tou dobou mě silně rozbolelo levé rameno, a to tak, že jsem nemohl zvednout levou paži nad hlavu. V noci jsem se probouzel bolestí, když jsem se náhodou obrátil na levý bok. Že bych šel k doktorovi, nepřicházelo v úvahu, nebyl jsem pojištěn, ale vzpomněl jsem si na Léčitele, který mě v Austrálii, když se se mnou loučil, k sobě sám pozval, kdybych náhodou zavítal do země české. Zavolal jsem mu a byl mile překvapen jeho přívětivou reakcí. Domluvili jsme schůzku a v udanou hodinu jsem se i se ženou dostavil do jeho bytu. Neřekl jsem mu, co mě bolí, a ani jsme nemusel, protože okamžitě přinesl naleštěné kameny řka, že se podívá, jak je na tom můj "krunýř". Zatímco má žena pomáhala hostitelce připravit pohoštění, léčitel kolem mne kroužil kameny a kroutil hlavou stejně jako kdysi u nás, že tohle ještě neviděl.
"Máš borolízu jako prase," prohlásil nakonec. Přinesl jakousi lahvičku, odzátkoval ji a jal se jí kolem mne kroužit.
"Teď si sedni, protože za chvíli ti bude horko."
Za chvíli jsem skutečně cítil, jak mi rudne obličej a zaplavuje jej horká vlna. Na čele jsem se orosil potem a léčitel volal do kuchyně, mámo, pojď se podívat, jak hicuje! Přišla i moje žena a užasle na mne hleděla, to už ze mne doslova lilo a cítil jsem, jak se mi lepí košile na záda. Zatímco jsem seděl a potil se, léčitel přinesl pohled od Ivouška, který mu nedávno poštou došel.
"Člověče, řekl, Ivan má problém s prostatou, rakovina!"
"Jaks na to přišel?" otázal jsem se užasle.
"Z písma, já mohu dělat diagnózu i z písma nebo fotografie, ale musí to být čerstvé, psáno nedávno, chápeš?"
Nechápal jsem nic, ani když jsme od léčitele odcházeli a já od něj měl tři recepty na čaje. Jeden byl na mou borolízu a dva pro Ivouškovu prostatu. Jeden z nich měl používat zcela neobvyklou metodou. Měl si jej sypat do horké vody ve vaně a pak si do toho sednout. Čajové směsi mi namíchali ve speciální prodejně v Praze podle léčitelových receptů, a nebyly laciné.
"Borolíza," ptal jsem se večer na Žižkově bratra, "co to je?"
"To tě kouslo klíště!" prohlásil. "Takže máš ztuhlý rameno od klíštěte a ne z mý tvrdý postele, jak slabošsky tvrdíš. Ale s tím bych šel k opravdovýmu felčarovi, bejt tebou."
Můj bratr ovšem není mnou, a tak se nikam nešlo. Začal jsem brát léčitelův čaj a než jsme z republiky odletěli, rameno skoro přestalo bolet, ale ztuhlé bylo pořád. Bylo mi jasné, že je budu muset rozhýbat cvičením. Čaj jsem ještě pořád nedobral a co mi zbylo, jsem umístil v příruční tašce s dvěma pytlíky čaje pro Ivouška na léčení jeho prostaty. Ty jsem měl poznamené, abych je snad neprohodil a Ivoušek nepil čaj, v kterém měl sedět. S čím jsem však nepočítal, byla celní kontrola v Sydney. Respektive fakt, že celníci používají psy. To už jsme stáli u carouselu na zavazadla s letištní trojkolkou a když jsem ta zvířata spatřil, moje tělo začalo hicovat jako v Praze u léčitele. Byli tři, dva vlčáci a takovej přízemní puňťa. Tašku s čaji jsem měl na vrcholu naší haldy zavazadel, ale nezdálo se mi to dost vysoko a tak jsem ji vzal do podpaží. Byla jen o maličko výš, než kde byla předtím, a já se modlil, aby psi očuchali jen kufry na trojkolce. Čaj jsem pochopitelně nepřiznal, ale nikoli proto, že bych chtěl podvádět, prostě mě to nenapadlo. Malý dotazníček, který musí všichni pasažéři vyplnit, se dotazoval po drogách nebo jídle a já čaje bral jako lék. Ovšem když se na scéně objevili psi, bylo mi jasné, že aromatická míchanice sušených českých bylin, která voněla, jako kdyby rozkvetlo všechno v lese najednou včetně na zem spadaných šišek, nemůže uniknout pozornosti psích čumáků....
Vlčáci očuchali kufry a šli dál. Zřejmě byli vycvičeni na jinou vůni než bylinkových čajů, snad na drogy a ty jsem neměl. Zato malý čudla na mne začal vyskakovat. Naštěstí jsem mezitím tašku odložil zase na vrchol kupy našich zavazadel. Pes zřejmě ze mne cítil jen stopy vůní, které jsem právě odložil. Pohladil jsem jej po hlavě a jeho voditel se na mne rozkřikl, že se to nesmí, abych jen stál. Pak mě postrčil o krok stranou a nechal psem celého očuchat. Mělo mě to asi jen potrestat, protože v šortkách a v tričku jsem u sebe nemohl nic mít. A pak se stal zázrak. Po mém důkladném očuchání puňťa místo k naší trojkolce zamířil k té vedlejší a tam se rozštěkal. Celník okamžitě ztratil zájem o mou maličkost a já popadl manželku i trojkolku a šťastně obě vytlačil do svobody sydnejského letiště.
Když jsem čaj předával Ivouškovi a vyprávěl mu, jakým zázrakem jsem jej zachránil od jistého zničení celní správou, neudělalo to na něho vůbec žádný dojem.
"Tak prostata," cedil přes zuby s nepěkným šklebem v obličeji. "Tak von si napřed vymyslí diagnózu a pak ji bude léčit, jó? A podle písma z pohledu, který jsem mu poslal? Tak hele, já pořád, i v tomhle věku, močím jako Alík a s prostatou nic nemám! Tak abys viděl, co si vo tom všem myslím já...." a Ivoušek oba pytlíky přede mnou roztrhl a jejich obsah vysypal do odpadkového koše.
Marně jsem mu vyprávěl o borolíze a jak mi léčitel ještě dobil radonový kámen a že to fakt fachčí... nic nepomáhalo, jen se mu vždycky rozcukal obličej posměchem.
Uplynulo mnoho let a naše cesty se rozešly, i když o sobě víme. Ivoušek zestárl (je o deset let starší než já) a silně ho zlobí prostata. Raději se ho neptám, když si občas zatelefonujeme, jestli si sedá do horké vody ve vaně, ale i kdyby to dělal, tak do té vody může sypat jen Lipton tea a pochybuji, že ten by mu přinesl úlevu.