KNIHA: Odposlechy aneb Já na bráchu

Bratři Jiří a Ondřej Suší udělali pro českou kulturu mnohem více než celé kolektivy zasloužilých, ba přímo národních umělců.

Řeč je o Jiřím Suchém, zakladateli (s Jiřím Šlitrem) divadla Semafor, jednom z nejzajímavějších českých básníků, výtvarníků a kdo ví, čím byl a je ještě. Vším, čím kdy byl, byl rád. A vše, co kdy udělal, udělal tak, že i nad tou prachobyčejnější věcí člověk žasne a říká si, kam ten chlap chodí na ty nápady. Jiří Suchý nejen, že vytvořil zcela specifickou éru v českém divadelnictví, jeho písničky se dodnes zpívají, často i jen tak, u táboráku. Tomu se říká, že zlidověly. Dodnes nepřestal tvořit. Dodnes je ve své tvorbě nový a to o sobě nemůže říci každý.

Řeč je také o Ondřeji Suchém, mladším bratrovi zmiňovaného Jiřího, který sice šel ve stopách staršího bráchy, což samo o sobě patrně není nejlehčí úkol, ale je to úkol, jehož se zhostil se ctí. Ondřej napsal také spoustu básní, z nichž se staly písně, i on dál dohromady pár divadélek, i on se několikrát objevil na prknech, která znamenají svět, ale našel si vlastní parketu: stal se z něj velice zasvěcený historik zábavného umění, který své znalosti šíří zábavným způsobem tak, že se sice mnohé dozvíme, ale ani jednou se při tom nenudíme.

Kdybyste se ale obou bratrů, ať už spolu nebo každého zvlášť, zeptali, jak vidí své dějepisné postavení v české kultuře oni, patrně by pokrčili rameny, a řekli by, že to vidí tak, že půl století po jejich odchodu bude možná (když budou mít zatracenou kliku) v čítankách pod čarou zmínka, že divadlo v té době tvořil také J. Suchý (Jaroslav? Jan?) nebo že dějiny české zábavy v té době zaznamenával také O. Suchý (Oldřich? Otakar?). A pak ani to ne. Tím se podobají člověku, který je oba ohromně ovlivnil, i když každého trochu jinak: Josefu Škvoreckému.

A tihle dva se rozhodli, že po společné knize o Janu Werichovi (Pan Werich z Kampy) si navzájem popovídají o sobě. Ne proto, že by psali nějaký "samožerbuch", ale proto, že si uvědomili, že mají pořád ještě co říci.

Ta knížka se jmenuje Odposlechy aneb Já na bráchu, a vydal ji Ikar, takto součást skupiny Euromedia.

Tady musím přerušit jinak plynulý tok vyprávění a přiznat se ke strašidelnému hříchu: oba pánové jsou mými kamarády, mám je upřímně rád a víc než často klesnu tak hluboko, že se jim obdivuji. Nikoliv, neřekl jsem divím. Řekl jsem obdivuji.

Po tomto vyznání lásky a střetu zájmů si dovolím pokračovat v jinak plynulém toku vyprávění.

Mezi bratry Suchými je rozdíl 14 let: Jiří se zrodil na podzim 1931, Ondřej na podzim 1945. To dalo vzniknout ohromně zajímavému vztahu. Takovému, že se Ondřej, když přinesl ze školy nějakou poznámku či dokonce sardel (cizí výraz pro pětku, neboli známku značící nedostatečný prospěch), začal chvět hrůzou, když mu maminka řekla, že to řekne Jiřímu. A bratr Jiří nikdy nezklamal. Tváře se přísně malému Ondřejovi vyspílal do hlupáků. Teprve mnohem později vyšlo najevo, že ani Jiří nenosil ze školy samá sdělení o tom, že je nejslušnějším klukem z celého Spořilova nebo že jeho prospěch dává naději na stipendium nejméně v Oxfordu.

Ale to už bylo pozdě: když se tohle Ondřej dozvěděl, byl už dospělý taky, a Jiří si mezitím vytvořil výmluvu, že věci tajil z výchovných důvodů.

Ondřej popsal vývoj vzájemného vztahu velice jednoduše a účinně: nejdříve bratra poslouchal, pak mu naslouchal, a teď si oba mají co říci, takže se slyší navzájem.

Znám oba Suché už hrozně dlouho, a přesto i pro mne byly některé skutečnosti (zvláště z jejich mládí) novinkami. A ohromně mě zaujaly postřehy o vztazích, jaký měli každý jeden z nich k lidem, které potkali, ať už osobně, nebo jenom v jejich díle.

Znával jsem jejich rodiče a věděl jsem, že mnohý vtipný obrat, který jsem později slyšel pronesený buď od Jiřího z jeviště, nebo od Ondřeje, když psal nějakou reportáž, jsem už dávno před tím slyšel od jejich maminky. A obdivoval jsem jejich tatínka, kterému říkali jeho přátelé (i jeho synové) Jáša. To byl chlapík, který vytvořil velice svérázné loutkové divadlo a který si nikdy od nikoho do ničeho nenechal kecat. Jiří Suchý si to vlastně možná ani neuvědomil, když vyprávěl o svých vztazích s nejrůznějšími režiséry, jak se tatínkovi podobal svojí tvrdohlavostí.

Ostatně, bez tvrdohlavosti se to nedá v životě nikam dotáhnout. A tihle dva dokázali leccos. Tvrdohlaví přitom byli každý tolik, že by to vydalo na tucet nás obyčejných, kteří takhle tvrdošíjní nejsme.

Odposlechy se netváří, že budou hýřit nevázaným humorem (brožovaným, řekl by knihař, že?). Odposlechy se ani netváří, že nám budou vnucovat nějaká moudra.

Právě proto, že se o nic takového nesnaží, jsou Odposlechy jak vtipné, tak moudré.

Navíc jsou doplněny fotografiemi, z nichž mnohé nejsou veřejnosti příliš známé, a kresbami od obou bratří, z nichž některé nebyly veřejnosti až dosud známy vůbec.

V Čechách by tahle knížka měla být k mání v každém slušnějším knihkupectví, zatímco krajani za mořem slané vody si ji mohou objednat prostřednictvím stránek www.czech-books.com.

Ať už Odposlechy získáte jakkoliv, budou vám stát za to. Rozhodně nebudete želet vynaloženého peníze.