Tento článek se argumentačně opírá o dílo Smysl dějin ruského křesťanského filosofa blízkého existencialismu a personalismu N. A. Berďajeva, který ve výše zmíněném spisu svým způsobem předestírá filosofii dějin a snaží se ukázat jejich smysl a nerozlučnou spjatost s Bohem a křesťanskou vírou. Pravdou ovšem je, že zůstává myslitelem vskutku osobitým a je dalek teologické dogmatiky a tomistické filosofie. Přesto se domnívám, že některé z jeho myšlenek si zasluhují pozornosti, mohou si dokonce dělat nárok na pravdivost či alespoň nárok na poukaz směrem, jímž pravda leží. Tématem tohoto textu je idea pokroku a důsledků, které přináší, což nelze srozumitelně vyložit bez nástinu filosofie dějin.
Dnes přináleží učení o pokroku především levicovým stranám, které se jím zaštiťují ve svém boji společensko-hospodářském. Svůj počátek má v židovské kultuře, v rámci níž byla konceptem mesiánského završení dějin. Velkým objevem a zásluhou židovstva zůstává pojetí dějin jakožto lineárního vývoje, spějícího od určitého bodu k druhému. Řecký svět nic takového neznal, proto Berďajev konstatuje, že staří Řekové neměli dějiny v pravém slova smyslu, podobně jako kultura indická, která je nanejvýše statická; Řekové běh událostí pojímali cyklicky (snad na základě přírodního cyklu), přičemž se jednotlivé akty opakovaly, krom toho se oddávali vševládné moci osudu, tudíž neznali ani svobodu. To je zcela protikladné křesťanství, potažmo západní civilizaci, která v tomto ohledu navázala na tradici židovskou. Židovské pojetí dějin počítá s příchodem Spasitele, který zde na Zemi nastolí spravedlnost a zajistí člověku blaženost. Proto nemohli přijmout Krista, neboť on byl pravdou smíření, a nenastolil na tomto světě to, co očekávali. Pro dějiny židovského národa je charakteristický právě střet touhy po pozemské spravedlnosti, blaženosti a po individuální nesmrtelnosti. Nikoli náhodou Židé původně neměli představu posmrtného života a nesmrtelnosti duše (zde zase křesťanství mohlo navázat na tradici řeckou). Zásadním problémem židovského pojetí byla skutečnost, že nedokázali odhalit spojení nebeských a pozemských dějin, že rozřešení smyslu dějin náleží již "dějinám" nebeským, jak o nich hovoří Berďajev.
Podstatou dějin je dějinnost. Jedná se podle Berďajeva o cosi specifického, realitu zvláštního řádu, zvláštní stupeň bytí, které nelze na nic dále rozkládat. Nahlédnout ji lze toliko v rámci historické tradice a kontinuity, v čemž zcela zásadní úlohu hraje historická paměť. Odtrhne-li se člověk od minulosti, ztratí možnost dějinnost nahlédnout a pak již nemůže objektivně posuzovat smysl vývoje, smysl sebe sama a ztratí svůj základ, neboť vyjádřením vztahu k dějinnosti jsou právě dějiny; ty jsou odrazem vztahu svobodného člověka k Bohu, pročež je v nich skryta hlubina skutečnosti, cesta k lidskému sebepoznání.
Dějiny jsou střetáváním svobody a nutnosti, svobody plynoucí od Boha a nutnosti, jíž podléhá předmětný svět. V tomto tvrzení se projevuje značný vliv Kantův a z hlediska tomistické filosofie je velmi problematický, uvědomíme-li si, že v sobě obsahuje ostrý protiklad ducha a hmoty, svobody a nutnosti, přičemž prvotnost a nadřazenost subjektu (lidského!) se projevuje v prvé řadě v tom, že vše předmětné je produktem samotného subjektu, který se zvnějšňováním sebe sama nechá dobrovolně zotročovat a svazovat řádem, který se údajně příčí lidské podstatě. Co už je však diskutabilní méně: základem dějin je svoboda zla. Citujme nyní samotného Berďajeva: "Člověk může prožívat svůj osud [tudíž i dějiny] pouze v případě, že je dítětem Božím a nikoli dítětem světa. Domnívám se, že skutečným nábožensko-metafyzickým předpokladem metafyziky dějin je, že člověk je Božím dítětem, bolestně prožívajícím svůj tragický osud ve světě, tragiku pádu a tragiku růstu, protože v základě této tragiky, u samého jejího zdroje, nalezneme prvotní svobodu, jež byla Božímu dítěti darována a v níž se věrně zračil obraz Stvořitele. Tato svoboda, darovaná člověku jako Božímu dítěti, byla příčinou tragiky jeho osudu, tragiky dějin se všemi zápasy a hrůzami, protože svoboda je bytostně nejen svobodou dobra, nýbrž také svobodou zla. Kdyby svoboda byla pouze svobodou dobra, svobodou Boží, tedy jakýmsi předurčením lidských osudů, pak bychom vůbec nemohli hovořit o dějinách světa. Dějiny světa však probíhají na základě svobody dobra i zla, svobodného odpadnutí od zdroje vyššího Božského žití [prvotním hříchem] a svobodného návratu k němu. Tato svoboda zla je také skutečným základem dějin." Tato tragédie svobody, dobra a zla, by však neměla smysl a nebyla by rozřešitelná, pokud by nebylo milosti Boží.
Jako znamená milost rozřešení individuálního lidského osudu, tak představuje eschatologie řešení smyslu dějin; vývoj bez konce by byl bezsmyslný (a dějiny bez dějinnosti by nebyly dějinami). Velmi důležitou otázkou je zde problematika času. Vycházeje z úvah sv. Augustina, poukazuje Berďajev na to, že pozemský čas se tříští v minulost, přítomnost a budoucnost, kdy přítomnost je neustále pohlcována budoucností a upadá v smrt. Proto je potřebí paměti, neboť minulé zůstává živo jen díky ní, paměť je základem dějin, ontologickým principem dějinnosti; proto je také potřebí spojení věčného a časného, jelikož bez věčného a jeho průlomů do časného (nejvýrazněji životem Kristovým, jenž tvoří dějinný střed) by nemohly mít smyslu. Smysl se naplní v okamžiku, kdy časné vejde do věčného, kdy nedokonalost a nedostatek budou nahrazeny dokonalostí a dostatkem, vše dosud neuskutečnitelné dojde naplnění; to se stane druhým příchodem Kristovým.
Dostáváme se nyní konečně k samotné problematice pokroku, k níž vše předešlé směřovalo. Především otázka času, který se tříští a rozpadá, je největší slabinou progresismu. Nemůže totiž nižádným způsobem vyřešit tuto jeho přirozenost vlastnost, a tak snaha pokrokářů – jejichž cílem je nastolení ideálního stavu společnosti, kdy budou uspokojeny potřeby všech, zlo potlačeno a nastolena jakási globální (či snad kosmická) rovnováha – znamenající snahu vtěsnat do trojrozměrného relativního prostoru absolutno je nejen absurdní, ale představuje hrozbu, která je tím větší, oč usilovněji se snaží o naplnění svých chimér. Nemožno dosáhnout dokonalosti v časnosti dějin; proto by dějiny byly nesmyslné bez návratu do věčnosti, bez konce, bez transcendentního vyústění. "Smysl je třeba hledat v jejich vyústění mimo rámec dějin, do nad-dějin, a připustit, že do uzavřeného koloběhu dějin mohou vstoupit síly nad-dějinné, že tedy může dojít k nové noumenální nebeské události ve fenomenální pozemskosti – k novému příchodu Krista. Základní ideou, jíž se dobrala metafyzika dějin a jež je zároveň také jejím předpokladem, je idea nevyhnutelného konce dějin."
Dejme na úplný závěr samotnému Berďajevovi ještě jednou slovo, aby uzavřel tento skromný příspěvek, jehož cílem bylo poukázat na to, že dnes tak rozšířené učení o pokroku není a nemůže být než kultem smrti: "Pokrok proměňuje každé lidské pokolení, každou lidskou osobnost, každou epochu dějin v prostředek a nástroj ke konečnému cíli – dokonalosti, moci a blaženosti budoucího lidstva, v němž nikdo z nás nebude mít místo. Pozitivní idea pokroku je vnitřně nepřijatelná a nábožensky a morálně nepřípustná, protože její nejvlastnější podstata neumožňuje zbavit život strádání, usmířit tragické protiklady a konflikty v rámci celého lidského rodu, všech lidských pokolení, všech věků a všech lidí, ať už prožívají své bolestné osudy kdykoli. Toto učení s plným vědomím prohlašuje, že ohromné množství, nekonečné zástupy lidských pokolení a nekonečná řada dob a epoch patří smrti a jedinou odplatou jim bude vlastní hrob."