OSOBNOST: Posedlý vypravěč z Mississippi

Dne 6. července 1962 zemřel klasik americké jižanské literatury. Bezprostředně podlehl infarktu. K jeho úmrtí v necelých pětašedesáti letech však nutně přispěla i dlouhodobá závislost na alkoholu. Ve Spojených státech William Faulkner byl a je uznáván jako jeden z nejlepších spisovatelů, ne-li nejlepší spisovatel vůbec.

Kořeny

První díla uveřejnil – spolu s dalšími velkými autory své věkové skupiny – ve dvacátých letech minulého století. Nejdříve se pokusil zařadit mezi ztracenou generaci, toto úsilí ale nutně muselo vyznít naprázdno. Na rozdíl od Hemingwaye, Faulkner za první světové války prošel pouze výcvikem – už se nezúčastnil bojové akce. A především poté nevycestoval za společenským životem do Evropy, ale vrátil se do rodného kraje. V pravý čas pak poslechl staršího kolegu Sherwooda Andersona a umístil většinu svých dalších románů i povídek na toto území.

Svébytné prostředí se v jeho díle nazývá Yoknapatawphaský kraj (čteno "joknapatowský:" v místním indiánském jazyce označení pro rovinu protkanou řekami). Leží v severním Mississippi – tedy ve státě, který za časů otrokářství patřil k nejkrutějším. Jde o vnitrozemskou část (s plochou velkou asi jako náš Zlínský kraj), dodnes odlehlou a řídce osídlenou. Centrum dění – reálné městečko Oxford – spisovatel přejmenoval na Jefferson.

Ve Faulknerových postavách se odráží celá pestrá škála zdejší společnosti: Na sociálním dně takzvaná bílá chátra, uvnitř které bují podhoubí zločinu, a přitom se občas vyskytne i ohromující příklad rytířství. Černoši, vzbuzující obdiv svou hrdostí a schopností přežít. Lovci, kteří se řídí zákony přírody, a farmáři spjatí s půdou. Majitelé krámků, z nichž malá část se může v průběhu let vyšvihnout mezi místní honoraci, a kteří přesto zůstávají drobnými obchodníky. Aristokratické rodiny, většinou rozvrácené nebo dokonce na prahu zániku, z nichž ale občas vzejde hluboce vzdělaná vnímavá osobnost, která pomáhá dát jižanské realitě smysl.

Vypravěčské postupy

Vrcholné období autorovy tvorby spadá do let 1929 – 36. Z této etapy se jako nejsrozumitelnější jeví román Srpnové světlo (Light in August, 1932), jímž je dobře četbu Faulknera zahájit. Střídání dvou příběhů sice klade určité nároky na pozornost, ale hluboce citové vyprávění, prostoupené nádhernými postřehy s obecnou platností, zůstává víceméně tradiční.

Ve většině ostatních románů z téže doby však Faulkner do americké literatury vnesl proud vědomí – provokující modernistickou metodu Jamese Joyce, která patří k nejtěžším literárním technikám vůbec. Zatímco si Joyce hraje se slovem, Faulkner experimentuje s větou. Tak vznikají jednolité několikastránkové odstavce dlouhých větných celků bez jediné čárky, které samozřejmě čtenář musí vstřebávat opakovaně. Toto úsilí však autor oplácí nejen výrazným rytmem, ale i strhujícími metaforami, a místy také nečekaným humorem. Navíc dokáže významný okamžik pozdržet tak, že v literatuře vytváří efekt odpovídající zpomalenému filmovému záběru.

K základním znakům proudu vědomí patří průběžně uplatňovaný úhel pohledu. Vypravěči se tedy střídají, a tím pádem se na stránkách románů běžně objevuje vnitřní monolog. Ten může být u Faulknera ojediněle vložen do vyprávění ve třetí osobě a do obtížných dialogů, jako v románu Absolone, Absolone! (Absalom, Absalom!, 1936). Jindy se s malým počtem vnitřních monologů vystřídá jediná pasáž vypravovaná klasickou metodou; příklad poskytuje Hluk a vřava (The Sound and the Fury, 1929) – mezi všemi anglicky psanými romány jeden

z nejkrásnějších. Ale z kratších vnitřních monologů více postav může sestávat i celý román; ve Faulknerově tvorbě Když jsem umírala (As I Lay Dying, 1930). Ve všech těchto prózách řadí autor události nahodile, podle volných asociací, takže naveliko porušuje chronologii.

Faulkner navíc propojuje metodu proudu vědomí se žánrem jižanské gotické prózy. Ten z anglického gotického románu (přelomu 18. a 19. století) do jisté míry přejímá hrůzostrašné momenty vypravování. Jednak je ale zbavuje nadpřirozených prvků a zasazuje výlučně do prostředí amerického Jihu, jednak jim dodává ironii, a to zpravidla na úkor milostných motivů. Klasický příklad povídky v tomto žánru poskytuje Faulknerova Růže pro Emilii (A Rose for Emily, 1930) – po všech stránkách výjimečný text, vyprávěný v 1. osobě čísla množného. Důsledně dodržované tvary zájmene my zpražují čtenáře neskutečnou dávkou povýšenosti a pokrytectví – sousedských neřestí, které opuštěného člověka nutí uchovat tíživé tajemství. Jako zvlášť typický jižanský gotický román se u Faulknera jeví Absolone, Absolone! Vtipný glosátor příběhu pochází ze zcela odlišného prostředí. Ke konci poslechu svým komentářům ulamuje satirický osten; děje se tak pod vlivem napětí, které ústí v děsivou tragédii.

Témata a motivy

Většinu vlastních témat a motivů začal Faulkner zpracovávat do svých pětačtyřiceti let, řada z nich se pak v jeho díle objevila opakovaně. K nejvýznamnějším tématům patří narušení rodinné stability, a to na horním nebo spodním okraji bělošské společnosti. V tomto tematickém rámci figurují nejméně čtyři výrazné motivy: Konfederační nostalgie, tedy marná touha po dřívější absolutní nadvládě bílé rasy i po starých zvycích. Mentálně postižené dítě, které se ve Faulknerových prózách může stát i jedním z vypravěčů. Trvalý nedostatek lásky nebo její ztráta, vedoucí až k šílenství či sebevraždě. A hledání – jen vzácně nalezení – opory mimo rodinu.

Téma černošské mentality zůstává u autora jedním z nejpropracovanějších. Jako klíčový se navrací motiv zdravého rozumu – protikladu k malichernosti bělochů. Představa jednoduchosti však bere za své v motivu úzkostlivého skrývání zármutku, které někdy naopak vede k naprosto iracionálnímu jednání.

Mnoha Faulknerovým románům a povídkám bohužel dominuje téma násilí. Zde se jako zvlášť výrazný motiv vyděluje specifický důvod – mísení ras, a to dokonce i v rovině pouhého předpokladu.

V americké geografii se také Jih řadí k oblastem, které pro literaturu nabízejí téma divočiny. Stejně jako mnoho jiných spisovatelů, i Faulkner se v této souvislosti zabývá formováním lidských charakterů. V jeho prózách však už původní neporušená příroda podléhá řízené zkáze, a tím některé tradiční hodnoty zanikají.

Léta slávy a odkaz

Nepodbízivého amerického prozaika si nejprve zamilovala Francie. Jeho skutečně mezinárodní věhlas, provázaný s přijetím ve vlastní zemi,odstartoval až po druhé světové válce. Stalo se tak díky antologii, již sestavil levicový kritik Malcolm Cowley, a jistě i pod vlivem o něco pozdější Nobelovy ceny za literaturu. William Faulkner si ale až do konce života chránil soukromí – dopustil se hrubosti i k několika určitým lidem, kteří si neurvalé jednání nezasloužili. Nepochybně si však pamatoval, že v době, kdy psal svá nejlepší díla, se doma o jeho tvorbu zajímali téměř jenom akademikové; tím pádem možná nacházel důvod k pocitu křivdy či dokonce urážky. A zejména si jistě často připomínal, že mimo jiné i literární sláva zničila jeho velké současníky Fitzgeralda a Hemingwaye.

Během poválečných let dál intenzívně psal. Především dokončil trilogii Vesnice – Město – Panské sídlo (The Hamlet, 1940 – The Town, 1957 – The Mansion, 1959). Do ohniska pozornosti se v ní dostává nová tvář Jihu, ztělesněná zbohatlíkem, který nezná zábrany. Faulkner obrací naruby obvyklé schéma, kdy slušný člověk čelí darebákům: Na stránkách trilogie se slušní lidé pokoušejí čelit darebákovi. Vyznění odpovídá autorovým dřívějším románům a povídkám: Děj i úvahy ústí v hlubokou skepsi, ale ne nutně v naprostou beznaděj.

Na Williama Faulknera programově navázali další spisovatelé: V jeho rodné zemi kromě

u nás velmi oblíbeného Williama Styrona také Afroameričanka Toni Morrisonová a v současnosti velmi prosazovaný Cormac McCarthy, dále například v Kanadě Margaret Laurenceová, v Jižní Americe Gabriel García Márquez. (Jak Morrisonové, tak Márquezovi byla rovněž udělena Nobelova cena). Tito pokračovatelé se přinejmenším inspirovali faulknerovským pojetím proudu vědomí, které po svém rozvinuli (Morrisonová, Styron). Případně navázali na tradici jižanské gotické prózy (McCarthy). Nebo volně propojenou řadou svých románů vytvořili i vlastní krajovou ságu (Laurenceová, Márquez). Přitom se moudře nepokusili svému idolu konkurovat. Pochopili, že zcela ojedinělý zůstává způsob, jakým Faulkner píše o dědičném prokletí. (To se v jeho kraji týká zejména jižanské aristokracie – tedy vrstvy, z jejíž zchudlé enklávy sám vzešel). A že už vůbec nelze překonat jeho básnický jazyk. Nesmírně náročný autor monumentálních jižanských románů a čtenářsky obtížných povídek bude vždy odrazovat a přitahovat zároveň, a za každý přečtený text se mnohonásobně odmění.