Neviditelný pes

POVÍDKA: Něco z Bergmana

2.6.2012

V přítmí vyšetřovny pod zataženými žaluziemi hučí ventilátor počítače. Prošedivělý padesátník s dozimetrem připnutým ke kapse bílé košile sedí nehnutě před monitorem, pouze ukazovák jeho pravé ruky přejíždí po kolečku uprostřed myši. S každým tímto nepatrným pohybem se mu před očima vynořuje nový CT sken - co snímek, to řez lidským tělem jako plátek ukrojený z nahrubo umletého salámu; ani ne před pěti minutami dokončené vyšetření projíždí už podruhé.

"Volaj z chirurgie," vejde s přenosným telefonem v natažené ruce laborantka, "že už půl hodiny čekaj, až se podíváte na to akutní cétéčko, co..."

"Snad si můžu nejdřív doprohlídnout tohle," utne ji podrážděně a zápěstím si utře čelo.

"Pardon, myslela jsem...," začne laborantka omluvně, ale zná šéfovy nálady a tak pokračuje raději do sluchátka: "Pan primář jenom něco dodělá a hned se na to koukne."

Položí telefon, prsty s rudými pěstěnými nehty sevře opěradlo židle a nakloní se přes primářovu lysinu lesknoucí se v bílém světle monitoru. "Jak to vypadá?" zeptá se ustaraně. Žádná odpověď. "Tak je to v pořádku?" zopakuje netrpělivě otázku.

"Jo, zdá se to bejt v dobrý," probere se primář Kroupa a krátce se na ni usměje: neměl by na sobě nechat znát, že to v pořádku není ani náhodou.

Není nad čím bádat: jedno, dvě, tři kulovitá ložiska v levé plíci, jedno větší v pravé - to musel být onen stínek na rentgenu, který byl důvodem k provedení cétéčka, a už se blíží k bránici, vynořují se játra a další ložiska: tři v pravém a dva v levém laloku, největší má v průměru třicet milimetrů. Denzita ložisek nepřipouští pochyby – metastázy.

"Udělejte mi kafe, Irenko," otočí se k laborantce, která se mezitím posadila k počítači u vedlejšího stolu a začala zapisovat kódy pro pojišťovnu. "Prosím," dodá a přinutí se k dalšímu úsměvu.

"Samozřejmě," zvedne se Irena a vydá se přes chodbu ke kuchyňce, průvan rozvíří odér jejího deodorantu, cigaretového kouře a ještě něčeho, tu nepřitažlivou vůni ženy v menopause.

Konečně je sám, otevře okno, sundá si brýle a položí je vedle klávesnice. Zkurvenej den. Zkurvený všechno. Kolik už našel v životě nádorů? Možná tisíce. Kdysi ho to bavilo, připadal si jako archelolog odkrývající prehistorická pohřebiště, jako astronom, který jako první spatří výbuch supernovy, těšil se na každý nový úlovek, byť to znamenalo pro někoho jiného tragédii, nebo minimálně životní facku, ale to už je dávno. Dnes se raduje s každým nálezem, který je normální. Opačné případy – a je jich čím dál, tím víc – ho jen frustrují a vysávají, cítí se jako vyždímaný hadr.

Za třicet let jeho praxe se z radiologie, druhořadného oboru, který donedávna jen pomáhal klinikům - ať už suverénním chirurgům či váhavým internistům - v té jejich velké medicíně, stala královská disciplína, bez níž nelze diagnostikovat ani zaražené prdy. Ano, o zaražené prdy se jedná až tehdy, vyloučí-li se zobrazovacími metodami všechno ostatní. Jenomže ono se to bohužel často nevyloučí, naopak se něco nehezkého najde, a jemu je přisouzena nevděčná role experta, který to ohavné něco musí pojmenovat.

Primář Kroupa uslyší za pootevřenými dveřmi klapání podpadků. Kolikrát už té Ireně říkal, že podle předpisů bezpečnosti práce má mít nízkou bílou obuv s řemínkem přes patu, dokonce by na to jako vedoucí laborantka měla sama dohlížet, kontroly jsou tu každou chvíli, ale ne, to je pod úroveň dámy jejího formátu. Vejde Irena s hrnkem turka v jedné a cukřenkou v druhé ruce, zadek natěsnaný do černých legin, halenku s leopardím vzorem přepásanou širokým páskem s lesklou přezkou, jako vždy namalovaná o něco víc, než je společensky únosné.

"Díky, cukr nechci, schválně jestli si někdy zapamatujete, že nesladím," zavrčí na ni, chytne ucho kafáče a usrkne si. "To už nemáme nic na práci, že tu tak stojíte?" procedí skrze rty spálené horkou pěnou. Tvářit se, jako by se nic nedělo, je nad jeho síly.

"Nemáme, tohle jste chtěl nechat na konec," odsekne Irena popuzeně a vzpurně pohodí rezavými vlasy.

"Jistě, tohle jsem chtěl nechat na konec, zapomněl jsem," pokusí se primář o smířivý tón.

Nezapomněl; jenže teď, když zná výsledek, v sobě nedokáže přemoct nechuť začít měřit velikost a denzitu ložisek, hádat, z jakého hnusného primárního nádoru všechna pocházejí, copak to má nějaký smysl?

Naježená Irena odhopkala krafat vedle s kolegyněmi při cigaretce o tom, jak je ten Kroupa zase dneska protivný, zítra se na něj všechny ty jeho pipiny budou ksichtit. Sere na ně - úděl kohouta na smetišti už dávno přijal za svůj.

Natáhne ruku ke knihovně, levačkou vysune tlustý svazek CT atlasu a do mezery zanoří pravačku, kterou nahmatá láhev ginu. Právě mu končí oficiální pracovní doba, tak jakápak s tím cavyky - nalije si, vrátí láhev na místo a těžkou bichli zasune zase zpátky.

Lokne si a otřese se - panáka vážně potřeboval. Dělat radiologa je nevděčná práce. Anonymní práce. O nočních službách modelované trojrozměrné rekonstrukce orgánů, které nikoho nezajímají. Závěr, jaký je závěr? To je to, co chce každý slyšet, nic jiného. Napsat závěr na dva řádky - to je jeho ars medici.

Jenže tenhle závěr se nikde nesmí objevit. Snad jen to ta Irena nepoznala...

Náhle primáře Kroupu něco napadne. Chvíli s onou myšlenkou v duchu zápolí, ale nutkání je tak silné, že mu nelze odolat. Klikne myší a na monitoru vyskočí okno s otázkou pro pitomce: Are you sure you want to delete this file? No kdyby to vymazat nechtěl, tak to asi nedělá, že, znovu klikne a objeví se výzva, aby zadal username a password – bože, ti ajťáci jsou úchylní - zadá jméno a heslo, klikne potřetí, a v superpočítači, který je mozkem toho úžasného CT přístroje, zachrochtá; z nakrájené štangle lidského trupu nezbude na harddisku ani kolečko, už nikdo neuvidí, co před chvílí viděl on. Dělat podruhé se to nebude – bylo to přeci v pořádku, ne? Zbytečná radiační zátěž.

Zamkne vyšetřovnu, přejde přes chodbu do své pracovny, shodí bílé hadry a převlékne se do civilu; cestou k autu vzpomíná, co má odpoledne zařídit: chtěl zajít do rámařství pro tu grafiku, co dostal k narozeninám od laborantek, pak musí koupit hovězí na steaky, jak slíbil synovi, na holiče se vykašle, na banku taky, ale v knihkupectví se zastaví – alespoň nějakou satisfakci si dnes zaslouží.

"To už jsi doma, tati, takhle brzy?" zaregistruje přítomnost otce stojícího ve dveřích mladík v rozdrbaném triku a zvedne hlavu s dredy od počítače.

"Kupodivu. Co to zas hraješ?" zeptá se otec a rozhlíží se po stěnách, kam by se dala pověsit grafika v nové paspartě, již odpoledne vyzvedl.

"Ale, takovou pitomost," odpoví s prodlevou syn.

"Já vážně nikdy nepochopím, jak může inteligentní vysokoškolák imrvére pařit tyhle stupidní střílečky. Kdybys dělal medicínu, na tohle bys teda čas fakticky neměl. Nechceš si radši zahrát šachy?" rezignovaně si posteskne otec.

"Šachy? Co se ti přihodilo, tati? Ty jsme nehráli aspoň deset let," podiví se kluk a tázavě pohlédne na otce, ale ihned své nepozornosti zalituje. "Kurva, koupil jsem to!" zařve, "to byl můj poslední život," zaúpí a praští pěstmi do klávesnice.

"Nic se mi nepřihodilo," ignoruje otec potomkovo zastřelení, "jen jsem si dneska v knihkupectví všimnul kolekce Bergmanových filmů, každej za stovku, a byl mezi nima i ten - možná ho znáš - ve kterým se Max von Sydow coby křižák pochybující o Bohu vrací z Palestiny, no a při každý příležitosti hraje šachy s... no s takovou pochybnou postavou s nabíleným ksichtem, zkrátka mají rozehranou partii a ne a ne ji dohrát, to je jedno. Když jsi byl malej, hráli jsme šachy pořád."

"Tak tenhle film teda fakt neznám," otráveně odvětí syn, smiřující se neochotně s virtuální smrtí. "Ošem když mi potom uděláš steak, ale ten tvůj - pěkně krvavej, šachy si s tebou klidně zahraju," zatlemí se vzápětí, odloguje se a vypne počítač. "Ksicht máš dneska taky nějakej pobledlej," dodá, "takže to bude stylový."

"Sedmá pečeť se jmenuje ten film, je někdy z konce padesátejch let," pokračuje otec, "aspoň ten název jsi už musel slyšet; já ho viděl zamlada určitě tak třikrát a četl jsem to i jako povídku, vyšlo to v Odeonu. S maminkou jsme chodili na Bergmana do filmovýho klubu, kterej byl na koleji, kde bydlela. Tehdy tam dávali každej tejden jednu jeho věc - docela nálož na hlavu. Bergman tě rozmontuje na kousky, ale poskládat se musíš sám. Měl jsem ti to koupit, když už jsem na to narazil, myslím, že něco z Bergmana by měl vidět každej."

"No já myslím, že spíš něco z Tarantina. Ten tě taky rozmontuje na kousky, vole, ale pak už tě neposkládá nikdo."

"Neříkej mi vole, jsem tvůj táta!"

"Tak promiň, tati, když ty jsi nějakej sentimentální dneska. No a vyhraje teda nakonec ten von Sydow tu partii?"

"Ne, to se nedá vyhrát. Ten druhej je moc dobrej. Tak to rozestav, a nech mi černý - s těma jsi nikdy nechtěl hrát, pamatuješ?"

"Jasně, to víš že jo. A taky si pamatuju, že sis pokaždý nechal dát mat," usměje se něžně syn - jak je jen takhle podobný své matce - a sundá víko ošoupané krabice z tvrdého papíru, kterou vyndal odkudsi zpod postele, načež na stole rozloží šachovnici.

"Hele, buď rád, tati, žes ušetřil kilo - já to odněkud stáhnu, když je to takový zásadní dílo světový kinematografie, a podíváme se na to spolu, jo?" navrhne a posune bílého pěšce o dvě políčka dopředu.

"To by bylo fajn," odvětí otec a vytáhne černým pěšcem proti.

"Jo tati, jen tak mimochodem, asi před půl hoďkou volala ta fuchtle Irena od tebe z práce, že s tebou potřebuje ihned mluvit, byla nějaká rozrušená, asi nějakej průser, máš jí cinknout," zvážní syn, vyjede střelcem a zkoumavě pohlédne na otce.

Bože, to je husa pitomá, co tomu klukovi asi navykládala? Mohl tušit, že jí jen tak neobalamutí, že za ty roky, co spolu žijí v každodenní symbióze jako primář a vedoucí laborantka, má přečtenou každou jeho grimasu.

"Ale houby průser, jen chce bejt zajímavá; jestli mi něco potřebuje, tak ať si mě sežene. To víš, synku, prostě po mně jede – dvakrát rozvedená, pár let do důchodu, já taky rozvedenej, tak to zkouší přes tebe, květinka Irenka. Nezlobím se na ni, nikdo to nemá lehký; navíc se bez ní neobejdu – má v malíčku veškerý papírování," povzdychne si otec.

"Aha, tak to je soda. A byl jsi už na tom vyšetření?"

"Cože?"

"To cétéčko sis chtěl v tomhle tejdnu udělat," zopakuje syn.

"Prdim na to, už mi nic není, tak se hergot nemusíte všichni starat," vybuchne otec a kopne do stolu, až popadají figurky.

"No jo, to jsi celej ty. Pro tohle tě máma..."

"Víš co, přestaň kecat, postav ty panďuláky a hraj," přeruší kluka. "A nekousej si nehty, vždyť je ti dvacet, proboha!"

"Jednadvacet. A na tahu jsi ty."

"Tak dobře, dneska to asi nepůjde, promiň, dohrajem to jindy. Připravím radši ty steaky, a ty mi koukej jít pomoct, jednou to budeš dělat sám. S masem si chlap musí umět poradit."

"No to jsou mi moudra, ó veliký lovče! Ale jasně, že ti helfnu, to by květinka Irenka nerozdejchala, kdyby sis ufiknul prostředníček, co potom s takovým mrzákem, že jo."

"Blbe."

"Tatínku."

Do čekárny radiodiagnostického oddělení se trousí první ranní pacienti a na tvrdé lavici při stěně vyčkávají, než se začne snímkovat; někdo se snaží číst noviny, někdo studuje souhlas s vyšetřením, někdo jenom nervózně žmoulá v prstech průvodku.

Primář Kroupa převlečený do pracovního vchází na vyšetřovnu; spal na dnešek dvě hodiny, i když si vzal Hypnogen. Zády ke dveřím sedí u počítače vrchní laborantka; ohnivý přeliv jí padá na ramena, ale alespoň si přes své úlovky z butiku dnes hodila plášť.

"Proč jste mi včera volala domů?" zeptá se jí úsečně a snaží se zadržet zívnutí.

"Protože jste měl vypnutej mobil," otočí k němu Irena obličej pokrytý čerstvou vrstvou makeupu, "a na mně tu řval chirurgickej primář, že je mu ukradený, že jste se na to ani nepodíval, ale že to vyšetření vůbec nemůže najít v systému, když si ho chce prohlídnout sám. Měla jsem vás sehnat, ale nakonec se uklidnil; máte mu zavolat."

"No jo, a neseděl náhodou chirurgickej primář ve výběrový komisi, když nám tak transparentně přiklepli tuhle nemožnou mašinu? A teď nemůže najít v systému pacienta, pitomec," vybuchne Kroupa a posadí se vedle Ireny. "Dobře," dodá, když se zklidní, "Jak se jmenoval?"

"Kouba Jiří, narozen 1957, CT hrudníku a břicha," přečte Irena ze žádanky.

Primář Kroupa si nasadí brýle a nakloní se k monitoru, rozklikne v pravém horním rohu yesterday a najede na jména pacientů začínající písmenem K. Chvíli mu trvá, než se v seznamu vyšetřených zorientuje, vžycky mu to přijde tak nepřehledné, od začátku říká, že tenhle software je na hovno, ovšem nikdo na něj nedal - výběrové řízení má jiná kritéria, než názor uživatele. Skutečně, žádného Koubu tu nevidí, přitom ho zcela jistě dokončili, sice trochu ve spěchu, ale vybavuje si ho jasně, takový vyzáblý chudinka.

Podívá se pro jistotu ještě jednou - počkat, že by tenhle řádek.... Ne, to Kouba není, to je.... no to snad... S pokleslou bradou zůstane primář Kroupa civět na jméno, které spatřil, nechápe to, vůbec tomu nerozumí, vždyť to přece včera...

"Irenko!" rozlehne se klenutou chodbou stoleté budovy zvučný velitelský hlas a všechny hlavy v čekárně se jako na povel otočí jedním směrem.

"Irenko!"

"Co se děje?" vyběhne Irena z kuchyňky - jen si odskočila zalít čaj a málem se leknutím opařila - a na svých vysokých podpatcích rychle klopýtá zpátky na vyšetřovnu sledována pohledy pacientů vděčných za jakékoli rozptýlení; ve dveřích se srazí s primářem.

Kroupa ji beze slova obejme, políbí na obě tváře a pevně, jako by z ní chtěl vyždímat všechny šťávy, ji přimáčkne k sobě. Teplá hmota ženského těla je to, co vítěz potřebuje a co si bez ptaní bere. Hezky voní, květinka Irenka, takhle zblízka. Je fajn, když o sebe ženská dbá. Je fajn mít po ruce vrchní laborantku, na kterou se dá ve všem spolehnout.

"Jsem zdravej jako vokounek!" pošeptá jí do ucha.

"Tak to už jste říkal včera," vysmekne se Irena a nedůvěřivě si prohlíží jeho rozjásaný výraz. "Jen jste to tak neprožíval," dodá urovnávajíc si pomuchlanou halenku.

"No jo, protože dneska se tak i cejtim," zachechtá se primář Kroupa, otočí se a zašmátrá v polici za tlustým svazkem CT atlasu. "Napijete se se mnou, Irenko? Mám tu takovou tajnou skrýš."

"Vždyť je sedm ráno, pane primáři! A o tý vaší skrýši tu ví každej."

"Fakt? Moje tetička říkávala, že kdo si dá každý ráno štamprli, dožije se devadesáti. A taky si jí dávala."

"A dožila se?"

"Nevyšlo to, umřela v šedesáti na cirhózu - ale tu měla po žloutence, vážně. Bergman, ten se dožil. Uměl hrát šachy."

"Kterej Bergman?"

"To máte jedno. Jo, napadlo mě, nešla byste se mnou dneska na večeři? Máte ráda třeba čínu? Vím o jedný asijský restauraci..."

"Počkejte, a co bude s tím Koubou?"

"No tak to je smutnej případ, viděl jsem to včera, hrozný, samá metastáza. Jenomže se to z nějakýho důvodu neuložilo - je to prostě krám, tohle cétéčko, říkám to od začátku. Nic; sjedem to znova, ať se chirurgickej primář taky pokochá. Zavolejte kdyžtak na lůžka, ať ho rovnou pošlou, ambulanti musej holt ještě chvíli počkat."

"No tak to mě ukamenujou, ale dobře, volám Koubu. A čínu nesnáším, já jsem spíš na steaky, hodně krvavý, bez přílohy."

"Vážně? Zdá se, že se po těch letech známe nějak málo. Počkáte na mě v šest před špitálem?"

"Nevím. Trochu mi vadí ta vaše komedie."

"Jaká…? Aha. Tak… Tak to mě mrzí. Omlouvám se."

"Přijímá se. Ale počkat budete muset vy na mě, mám do šesti kosmetiku."

"Jasně, nikam nespěcháme, ne, Irenko?"

"Nespěcháme."



zpět na článek