Každý, kdo chce filozofovat - to máte jedno, jestli v pivnici nebo ve věži ze slonoviny nebo v lůžkovém vagonu Orientexpresu nebo doma za pecí - musí se dřív nebo později zabývat pojmem času. V době, kdy elektronici se hádají o zlomečky nanosekundy, by se dalo říct, že čas jako fyzikální veličina je z hlediska praktického života naprosto vyřízená, jednoduchá záležitost. Člověk mrkne na mobil, ti starší na náramkové hodinky, pan Štajnfest ze sousedství vytáhne z kapsy stříbrné doxy, připoutané na stříbrném řetízku - a všichni zjistíme totéž: To to uteklo! To už je tolik? Zase přijdeme pozdě...
Občas včas. Často časně pro časopis. Teď na podzim, podle časomíry, bude často nečas. Čeština dovoluje s časem i hospodařit. Někomu čas věnovat, udělat si čas pro lidi - vzhledem k dnešní situaci tady na drsném českém severu lze prohlásit: Nejvyšší čas! Znám člověka, který pro mne čas nikdy nemá. Nedivím se, protože čas lze taky promarnit nebo dokonce zabít.
Ne, s tím ubíhajícím časem to není tak jednoduché, jak by se při hodině kinematiky hmotného bodu zdálo. Jsou místa, kde se čas zastavil. V určitých situacích zase čas pádí. Rychlost plynutí času je ovlivňována například počasím. Vezměte třeba letošní dovolenou. Týden dovolené v horách a od pondělí do soboty prší. Samotářovi se čas vleče, lidi v hotelu se mu zdají pitomí, ženské protivné, děcka od vedle ještě víc. Stejný týden pro zamilovaný pár? Mají prima výmluvu - na túru se nemuselo, našli jsme si jinou zábavu... Ona pak zašeptá: Miláčku, co je dneska, pátek? Ach, nikoliv - sobotní ráno, zlato, do deseti hodin musíme mít sbaleno.
Dívám se za nimi, jak jdou po stezce do údolí, bágly na zádech, pláštěnky, na chvilku se zastavují, objímají se... Zmizeli v mlze. V lásce čas ubíhá hbitě...
Ano, já vím, Albert Einstein. Když poletíme velikou rychlostí, bude nám čas ubíhat pomaleji. Ovšem mládnout se takhle stejně nedá, k tomu bůh času nesvolí. Velká rychlost! Taky relativní pojem. Když v roce 1517 českému panovníkovi, králi Ludvíkovi, vznesl benátský vyslanec dotaz, proč neodpověděl ani po třech měsících na papežskou výzvu ke společnému boji proti neznabožským Turkům, dostalo se mu odpovědi: My nemáme ve zvyku odpovídat tak rychle!
A hrome! Dívám se na své pabjédy: musím honem na poštu poslat rekomando se stížností. Dodnes mi z televize neodpověděli. Kdo se má na ty programy koukat! Škoda času!
© Petr Kersch, Děčín, září 2011