Usnesla se tehdy, že budou dokončeny velkoryse pojaté máchovské akce a členové obdrží zhodnocení celého realizovaného projektu k významnému výročí K. H. Máchy. Že nové vedení v čele s předsedou Vladimírem Křivánkem připraví návrh novelizace stanov a nové struktury Obce spisovatelů, že bude nadále získávat finanční zdroje ze všech sfér (státní, pražské, obecních, krajských, podnikatelských), obrátí se na možné partnery a sponzory.
Vedení Obce mělo také oslovovat talentované mladé autory i zkušené kvalitní autory všech generací s nabídkou členství.
Pro letošní rok měl být vypracován obdobný projekt, jakým byl onen loňský „máchovský“, ale zvlášť šlo o zpracování strategie rozvoje v letech 2011 – 2014. V něm pak o semináře zahraničních bohemistů, cenu Premia Bohemica, literární konference a tradiční mezinárodní setkávání spisovatelů v naší zemi.
Bulletin Obce s halasovsky tradičním názvem Dokořán se měl proměnit v náročné literární periodikum. Měly být projednány také možnosti prestižní spisovatelské ceny, kterou by Obec spisovatelů každoročně udělovala.
Internetové stránky Obce spisovatelů jsou od února němé, poslední číslo bulletinu (číslo 53) Dokořán vyšlo naposledy před loňskou mimořádnou valnou hromadou, němý je telefon, také dveře pražského sekretariátu Obce spisovatelů jsou většinou zamčené.
Namísto toho se objevila 2. července v našem tisku zpráva, že „Obec spisovatelů asi končí“, protože prohlubující se finanční tíseň se nepodařilo zastavit – ministerstvo kultury nepodpořilo žádný z navrhovaných projektů. “Náhodně poslaná“ finanční kontrola zjistila v hospodaření Obce spisovatelů jakési formální nesrovnalosti. Autor této novinové zprávy čerpal z rozsáhlého článku, který otiskl Pavel Janoušek (*1956), literární historik a teoretik, v červnovém čísle měsíčníku Host.
Zamyslel se vůbec nad historií Obce spisovatelů (která vznikla jako jedna z prvních po listopadových událostech v roce 1989), vzpomíná na „dobré i sporné“, charakterizuje pokusy o změnu této naší profesní organizace a konstatuje, že většina problémů, jež vedou až k hořkému konci, má své kořeny již v okamžiku a způsobu jejího vzniku. Hned vzápětí klade otázku „K čemu vlastně je?“
Málokdo si tehdy v těch dobách před dvaceti lety uměl představit, vysvětluje jmenovaný autor Hosta, že vstupujeme do světa, v němž si každý sice bude moci nějak vydat knihu, ale už bez honorářových tabulek. Že o většinu zboží, které spisovatelé nabízejí, není tak velký zájem, aby za ně někdo platil. Vydávání původní domácí tvorby je spíše oběť a služba než podnikání a většině spisovatelů postačí, když svou knížku uvidí vytištěnou zadarmo nebo dokonce za podmínek, že si na ni vlastně sami připlatili.
Ne tak zcela lze souhlasit se závěrem, že za této situace možnost ochranné ruky Obce spisovatelů v tomto směru je nulová. Právě občanská společnost spisovatelů by měla jednat s nakladateli a též s knižními velkoobchodníky, chce-li skutečně hájit tvůrčí, profesní, sociální a materiálové zájmy svých členů.
Velmi diskutovaným se stalo kolektivní členství. Koncept pružné a proměnné organizace byl velmi rychle převálcován modelem, jak uvádí Pavel Janoušek, protože kolektivními členy se staly takřka výhradně krajské pobočky, které po „pražském centru“ vyžadovaly, aby je financovalo. Námitky, že by samy měly usilovat v okruhu svého působení o vlastní finanční zdroje, byly zásadně odmítány.
Obavy z právní a finanční samostatnosti vedly k tomu, že v roce 2004 byl odmítnut návrh na změnu stanov a fungování Obce spisovatelů. Pravděpodobně o sedm let později dojde k tomu, že regionální pobočky přežijí, dokáží vlastní životaschopnost - na rozdíl od situace v samotném centru – v hlavním městě Praze, kde je dnes většina z více než celkového počtu 700 členů, kteří dosud nepocítili potřebu se formálně organizovat. „A možná, to budou právě tito regionální kolektivní členové, kteří v očekávání lepších časů budou pražské centrum animovat, případně udržovat v agonii či umělém spánku…“, uzavírá své zamyšlení Pavel Janoušek.
Nemohu jinak, než vzpomenout svého diskusního příspěvku na loňské mimořádné valné hromadě. Podobné problémy mají všechna profesní občanská sdružení – Svaz filmových a televizních tvůrců FITES, Syndikát novinářů, Jednota tlumočníků a překladatelů, Herecká asociace... Všechny „nějak“ řeší tu svoji ekonomickou situaci, ale nikdy ne tak drasticky, že by jejich členové uvažovali o zániku.
Je velmi žádoucí spojit síly, navázat pevnější partnerské vztahy mezi sebou, vyměňovat si zkušenosti - ale zejména, abychom společně působili na státní orgány a instituce, zákonodárné sbory, aby na základě programů kulturní politiky, jak jsou stanoveny například ministerstvem kultury včetně jeho dotační politiky a včetně zásad a systému alokace finančních prostředků, aby se postupovalo spravedlivě, aby se přistoupilo ke změnám v legislativě, která bude odpovídat důstojnému postavení všech našich tvůrčích a profesních sdružení.
Vždyť, kdo je reprezentantem a šiřitelem kultury a vzdělanosti než my, kterých jsou stovky, ba několik tisíc tvůrčích a profesních pracovníků - stále se cítíme spíše v roli žebráků. Cožpak to je důstojné právního, demokratického státu v době 21. století?
Ještě v tomto měsíci červenci se má sejít valná hromada Obce spisovatelů (opět podle novinových článků, neboť jsme jako její členové zatím žádné pozvání neobdrželi), která jedině může rozhodnout o další existenci či o svém rozpuštění.