LITERATURA: O paní Foglarové

Těžištěm právě vydané publikace Sborník nezávislých foglarovců č. 3 – 2011 je článek Petra Vylety o Marii Foglarové (1877-1980), matce našeho nejslavnějšího spisovatele knih pro chlapce.

Článek v mnohém šokující. Marie Fischerová (1877-1980) se 21. 5. 1899 vdala za úředníka Jindřicha Foglara (1872-1911) a roku 1907 se jim narodil budoucí duchovní otec Rychlých šípů. Jeho tatínek pracoval pro obchodní společnost v Ústí, které patřilo hned pět uhelných dolů, a rodinu pohodlně živil. Zaskočilo ho bohužel srdce a nečekaně zemřel během lázeňského pobytu v Poděbradech.

Sociální dávky ještě neexistovaly a Marie se z nějakého důvodu podruhé nevdala. Místo toho si v pražské Korunní ulici č. 18 zřídila papírnictví, které „prosperovalo“ dvacet let (1913-1933). Vedle Jaroslava Foglara živila tak i jeho staršího bratra, kterému říkali Pycínek, zatímco Jaroslav měl přezdívku Cabýnek a matka Pumík (v mužském rodě). Jak vlastně došlo ke vzniku těchto jmen, se zřejmě už nikdy nedozvíme.

Víme však, že Marie Foglarová milovala kromě mladšího syna i divadlo a v letech 1924-1927 si o tom dokonce vedla záznamy, z nichž Petr Vyleta pobavujícně cituje. Hle:

11. 5. 1924: Romeo a Julie, činohra (blbost).

25. 1. 1925: Romeo a Julie (blbost podruhé).

21. 6. 1925: Liška Bystrouška (blbost blbá, ublbaná jak ten dědek, co to složil).

„Tolik pro zasmání“, nicméně zrovna tolik i pro charakteristiku ženy, která se na mladšího syna skutečně absolutně upjala a…

Kupř. v létě 1936 jí napsal, že mu v práci nadbíhá „jistá“ Lenka Reinerová (1916-2008), dnes, jak možná víte, uznávaná autorka vzpomínek, mj. právě na Foglara. „Pumík“ z rekreace v Krkonoších odepsal: S tou nečistou rácou nic nezačínej, to by nic nebylo, to víš, že židy nemám ráda.

4. 7. 1946 psala pak synovi odkudsi ze Šumavy: Jsou tu Junáci ze Železného Brodu, tábořejí tu nablízku, hoši i děvčata na jednom místě, jen 100 kroků vzdáleni od sebe. To se mi nějak nezdá. Byla jsem se tam podívat, totiž okolo. Sluneční zátoka to není. Holky četly Tvé Hochy a pak jakousi Zlatou zátoku, to se zas po tobě někdo opičil.

18. 7. 1946 pro změnu: Byla jsem pozvána na táborák, posadili mne na čestné místo. Pak jsem musela zapálit hranici – a pak začalo vítání hostů a nakonec vítání zvlášť vzácné návštěvy (totiž mne).

Dopis z 13. 7. 1953 pak naznačuje nejen Pumíkův kladný vztah k alkoholu (kterému se jistě věnovala s mírou), ale i typické předsudky. Pro Foglarovu maminku bylo totiž jen těžko myslitelným, aby chlapec s dívkou někde tábořili bez dozoru ve dvou ve stanu…

Teď, co to píšu – přišli student se studentkou, napakovaný jak soumaři, budou ti dva tábořit pod hradem, několik dní!!! To jistě rodiče nevědí!! Máš ještě rumíček? Mně tady udělal několikrát dobré služby.

***

Na klíčovou výhybku svého osobního života najel ovšem Foglar teprve v červnu 1959, kdy bylo jeho mamince už 81 let.

Podle všeho se v Pikovicích, kde měli chatu, zamiloval do rozvedené krásky H. S. („doplněné“ o malého syna) a už 19. 6. si zapsal - až takřka „ve stylu“ Daniila Charmse: Dopoledne třenice s Pumíkem kvůli výbojnému Honzíkovi od H. S. Pokračuje to vše až do odpoledne. Pumi nenávidí to dítě, protože se domnívá, že mám zájem o H. S.

A má pravdu – ale já to nechci přiznat. Jdu s H. S. a s Honzíkem dopoledne do krámu… U pí Altmanové už není návštěva… Šátečky, extase a sprcha. Mám rozervaný, nepříjemný den. Jdu poprvé k H… Krásné, kouzelné zážitky.

Foglarova matka trpěla vysokým tlakem (240) a začala si v těch dnech stěžovat na zhoršený zdravotní stav, takže si Foglar 22. 6. zapsal: Pumi je v této věci velmi podivný. Sám v mých létech měl už 20 – 25-leté syny, ale já tady nesmím promluvit se ženou! H. s Honzíkem v poledne zmizela, až pozdě odpoledne příjezd z Davle. Smluven večer. Píšu při lampách. Jdu 2x ven, slabý měsíc. H. svítí petrolejkou. Dole v kuchyni. POPRVÉ VŮBEC. O co jsem byl ochuzen ve svém životě. H., jak jsi krásná!

23. 6. Pumi v chatě zase mi říká, abych ji neopustil. Až se stydím za ty řeči. Vše vysvětluji a ujišťuji. Smír. Pumíček je zase spokojený, já taky! Večer nikam nejdu. Jsem unavený, ospalý.

25. 6. Pumi onemocněla se srdíčkem kvůli H. S.

26. 6. H. říká, jak všechny 4 ženy u Altmanů pějí na mne chválu – že jsem prý hezký atd. Chce, abychom spolu chodili, bez závazků k sňatku. Nemám ovšem na to mysl. H. běží za mnou a jde se mnou. H. je špatně. Pumi má dojem, „že s ní něco je“.

27. 6. Zase lapálie: Pumík kontra H. S. Paní H. T. dává výstrahu. A já JSEM ROZHODNUT VŠE SKONČIT… H. vběhla s jahodami do neustlané kuchyně a Pumi se znovu roznemohl srdíčkem. Hrůza, rozmrzelost a tíseň mne jímá. Ve 14. 56 odjíždím v krátkých kalhotách do Prahy. Tíseň.

H. na mne číhá na přechodu trati za naší skálou a doprovází mě na dráhu. Úmyslně jí nedávám adresu na tábor. Nikam to nevede.

28. 6. Jedu ráno za Pumíkem do chaty. Pumi je ve velmi zbědovaném duševním stavu, zřejmě kvůli H. S. Sedí na lavičce před chatou a rozplakal se, když jsem přišel. Během dne se jeho stav lepší. Nejdu ven až večer, když už odjela H. S.

***

Tak (tedy) skončil - roku 1959 - vztah dvaapadesátiletého Foglara k paní H. S. z Pikovic. Nikoli o tuto „nevěstu“, nýbrž o maminku se pak staral ještě víc než dalších dvacet let, i když mj. podporováván rodinou Jiřího Raby…

A co dalšího obsahuje Třetí „nezávislý: Sborník?

Především úryvek z jedno desetiletí pohřešované rozhlasové Foglarovy hry Bratrstvo modrého trojúhelníku odvysílané prvně a naposled 28. 11. 1957.

Také vzpomínky Luboše Trkovského na akademického malíře Jiřího Krásla, jednoho z mnoha kreslířů Foglarových komiksů, který dal podobu tzv. Kulišákům, tj. druhému nejdelšímu Foglarovu kreslenému seriálu. Zaujmou i četné spisovatelovy dopisy, anebo úryvky z nich. V jednom z roku 1981 třeba líčí, jak byla foglarovka Náš oddíl striktně (byť slušně) odmítnuta Pedagogickým nakladatelstvím: pro nedostatek papíru „potřebný na učebnice“.

Jiří Stegbauer uveřejnil ve Sborníku také kladnou recenzi loňské knihy Miloše Dvorského Mýtus zvaný Stínadla (o knize psal Miroslav Sígl zde - pozn.red.) a zaujmou i články Jiřího Pedra Zachariáše.

V jednom putuje za „příběhy“ titulních stránek časopisů, na kterých se Foglar podílel, a za samotnými fotografiemi „skutečných“ Rychlých šípů. A v dalším přetiskuje dopis kněze JUDr. Raka Kadlece, v němž tento muž BROJÍ proti epizodě v junáckém komiksu Družina Lišek za dobrodružstvím, kdy skauti simulují poranění hlavy jednoho z nich pomocí malinovky. Tady ovšem – dodejme – nejde o seriál Foglarův (Foglar krátce předtím z časopisu Junák utekl), nýbrž o velmi napodobitelské dílo člena Foglarova oddílu Josef Prófy Starce.

Už teď má redakční rada tzv. Kruhu přátel odkazu J. Foglara (Jiří Stegbauer, Luboš Trkovský, Petr Vyleta a Jiří Zachariáš) připraveny mnohé materiály pro následující, v pořadí už čtvrtou publikaci tohoto typu plánovanou na rok 2012, takže foglarománie prozatím nekončí, i když… Nutno říct, že ačkoli stránek ve sborníku oproti minule přibylo, náklad je tentokrát menší.