Staroměstské náměstí nelze popisovat bez užití fází typu "klenot Prahy" nebo "srdce Čech". A už třetí generace Pražanů, českých návštěvníků i turistů odkudkoli tu kouká na jakýsi podivný parčík a na ještě podivnější zadní trakty radničních domů s okny dříve směrujícími nejspíš do nějakých světlíků či dvorků. Skoro jako kdyby to už přestávalo lidem vadit.
Mně to vadí a jsem si jist, že nejsem sám. Místo po vyhořelém východním křídle v současné podobě nedává žádný smysl. Radnici by bylo třeba konečně dostavět a ukončit to předlohé provizorium.
Problém není a nikdy nebyl ani tak v penězích jako ve strachu. Strachu přijít s nápadem, strachu otevřít debatu, strachu nést svou kůži na trh. Na dostavbu radnice bylo vypsáno několik soutěží, ale všechny skončily fiaskem. Toto citlivé místo v sobě kumuluje příliš emocí a tak po několika nezdarech dali Češi od věci raději ruce pryč. A to je chyba.
Ano, bez hádky se to neobejde. Někdo bude požadovat repliku novogotického křídla, zničeného za války. Oponenti budou namítat, že ona budova neměla valnou historickou ani estetickou hodnotu a že je třeba postavi něco soudobého. Toho bych se nebál, naše doba určitě umí nabídnout víc než bakelitové čepice. Nebude to snadné a neobejde se to bez konfliktu. Ale je to úkol naší doby a měl by být věcí naší cti, abychom ho nehodili na krk přístím generacím.
Pojďme do toho. Začněme o dostavbě alespoň mluvit, diskutovat, třeba i konfliktně. Ale přestaňme dělat, že jsme si na tu zející díru zvykli. To bychom o sobě nedali moc dobrou zprávu.
Převzato z blogu autora