Neviditelný Pes

POVÍDKA: Psát si deník

27.1.2011

Psát si deník - pravil na začátku semináře pan profesor Slavický - to není jen tak.

To dneska není in - provokativně řekl nahlas Otto R. Seděl až v poslední lavici u zdi a všichni v malé posluchárně se otočili a smáli se. To bude zase sranda, těšili se, Otík je supr.

Profesor - penzista, starý pán, kterého katedra požádala, aby vypomáhal jako externí lektor - čekal, až se studenti utiší. Věděl, že se za chvilku utiší, protože ti nejbystřejší, kteří mají dobrý pozorovací talent, postřehnou během několika sekund, že profesor se nenechává vyhecovat, neodpovídá hned a improvizovaně, nýbrž s odpovědí vyčkává, usmívá se, prohlíží si smečku posměváčků jednoho po druhém, jako by si je chtěl zapamatovat.

Skutečně - v posluchárně zavládlo zvědavé ticho.

Vidíte - pokračoval profesor - tohle je právě problém osobních deníků. Mluvím, to se ví, o opravdových, soukromých, často intimních denících. Ten člověk - nazvěme ho autor deníku - se musí rozhodnout, vědomě či v podvědomí - zda zápisky budou určeny pro nějaké jiné oči než autorovy, anebo zda budou psány výhradně pro něho. Nachází se ve stejné situaci, jako student vykřikující své připomínky na lektora. Trápí jeho mysl něco vážně nebo chce jenom na sebe upozornit? A když chce na sebe upozornit, tak proč? Možná takový autor si připadá svým okolím nepochopen, dokonce ohrožen a chce vytvořit důkaz, že tomu tak je. Je taky docela možné, že náš autor touží po uznání svých nápadů, svých idejí, ale - na rozdíl od vás - ostýchá se o tom mluvit. Tak o svých myšlenkách a představách píše a doufá, že ty zápisky někdo najde, nezahodí, ale zhodnotí a využije.

Nebo zneužije - dodal Otto.

Ano. Obecně takové nebezpečí hrozí každému deníku, i tomu, který autor psal doopravdy pouze pro sebe. Z toho důvodu se takové zápisy psaly - nebo i dnes píšou -šifrovaně, schovávají se do tajných schránek, taky se svěřují do trezorů nebo hází do ohně.

Pane profesore, můžete uvést konkrétní příklad?

Příklad? Příklad nějakého deníku? Kde bych takový příklad měl hledat? - zaútočil profesor. Povídám přece, že psaní deníku je vrcholně soukromá a zhusta tajná činnost. Nezbývá, než se obrátit na literaturu a její dějiny. Byla vydána řada knih, které jejich autoři pojali jako smyšlený deník, nebo kde alespoň jedna kapitola jako fiktivní deník je sepsána. Na opačné straně existují díla, která byla v původní formě skutečnými osobními zápisky ve formě lépe nebo hůře organizovaného deníku.

Četl jste Deník kapitána Scotta? - zeptal se někdo z posluchačů.

Myslíte dobyvatele jižního zeměpisného pólu, hrdinného kapitána Roberta Falcona Scotta? Ano, tyto zápisky, které se nalezly u zmrzlého Scottova těla jsou vzorový příklad deníku, který od začátku do konce byl veden s vědomím, že takové podrobné zápisky budou užitečné pro pozdější hodnocení průběhu a významu Scottovy expedice, a to bez ohledu na to, zda hodnotitelem bude autor deníku nebo ti, kteří ho přežijí.

Deník Anny Frankové? - napověděl zase jiný hlas z nabité posluchárny. Profesor Slavický se rozhlédl a s neskrývaným potěšením zjistil, že mezitím se dostavili na seminář další studenti, dva asistenti z katedry seděli na okenním parapetu a několik dívek se uvelebilo na parketové podlaze ve středové uličce mezi obsazenými sedadly.

Dobrý příklad zápisků, pořizovaných introvertním autorem, doufajícím, že kruté podmínky izolace přežije a vydá pak svědectví. O autenticitě publikovaných textů věděl pouze otec Anny, který jediný z židovské rodiny holocaust přežil. Všimněte si nezvratné zkušenosti - deníky psané v těžkých, dlouhotrvajících životních podmínkách, autoři píší právě pro popis těch podmínek, avšak jak postupuje čas, stává se jejich deník víc a víc útočištěm a psychickým azylem.

Podobných, mnohem rozsáhlejších deníků bylo psáno určitě tisíce, desítky z nich byly později publikovány za různým účelem a s rozličným záměrem působit na čtenáře. Reprezentantem tohoto druhu deníku by mohlo být dvousvazkové dílo Deníky 1933 - 1945 od Victora Klemperera.

Mezi hlavami posluchačů se objevil složený papírek. Psaníčko si podávali z ruky do ruky, až nakonec přistál na profesorově stolku vedle sklenice s vodou.

zpomeňte na jana tleskače ! četl nahlas Slavický. A odmlčel se. Někdo vzadu se uchichtl. Co je? Otáčeli se v předních sedadlech. Kdo? Tleskač? Psst - napomínali se, podívej se... přestal mluvit...

Samozřejmě - řekl po chvilce - literáti znali funkci deníku, využívali smyšlených příběhů popisovaných deníkovou formou, stupňovali tak napětí čtenáře. Tleskačův deník ztracený a znovu nalezený ve zvonici kostela svatého Jakuba, obsahující důležitá sdělení o Tleskačově vynálezu i o jeho strachu z nenáviděného Ema - o tom asi nic nevíte, protože vaše generace dílo Jaroslava Foglara nezná.

Známe! řekl někdo nesmělým hlasem do ztichlé posluchárny. - Dyť to je pro malý prcky! prohlásil další. Hele, vole, čet sem Chatu v jezerní kotlině a je to suprový.

Foglar, to je ten s Rychlejma šípama? - Už vím, a se Štětináčem a jeho krysama...

Profesoru Slavickému stačilo zaklepat zvučně na desku stolku. Jako když by mávnul kouzelnou hůlkou. - Ticho.

Přátelé, čas pokročil. Jsem rád, že jste se aktivně dnešního semináře zúčastnili. Možná, že v jednom nebo v jedné z vás vznikla myšlenka: budu si taky psát deník. Je to bezvadné předsevzetí, můžete mi věřit. Není to žádná ztráta času, naopak. Získáte čas - a nejenom čas - taky možnosti čas zachytit, porovnávat různá období svého života, vidět svým vnitřním zrakem věrné přátele, nezapomenout na své nepřátele, uvědomit si, že bychom zbytečně opakovali své někdejší chyby a taky se potěšit nad svými úspěchy.

Měl pravdu Franz Kafka - psal si rovněž deníky a mnoho z těch zápisků se nám zachovalo - když se ptal sám sebe, proč vlastně deník má pro něj takovou cenu. To, co není zapsáno, přestane po krátkém čase být skutečností.

© Petr Kersch, Děčín, leden 2011



zpět na článek