Neviditelný Pes

OSOBNOST: Výročí krále hororu

21.8.2010

Před 120 lety se narodil Howard Phillips Lovecraft

1.

"Matka byla přesvědčena, že je syn nesmírně ošklivý, a hoch jí uvěřil. Styk s opačným pohlavím byl proto nulový a v Lovecraftových povídkách se prakticky nevyskytuje ani milostný motiv, ani ženské, ani feminní element prózy: konverzace a dialog. Zavdalo to příčinu k domněnkám, že Lovecraft byl homosexuál. Ve skutečnosti byl jenom stydlivý…"

Tolik Josef Škvorecký a věřím, že podstata Mistrovy osobnosti ani už pregnantněji nelze shrnout. A protože jsem si taky já nikdy moc hezký nepřipadal a styky s opačným pohlavím mi léta dělaly zásadní problémy (a vlastně dělají doposud), je mi HPL blízký jako málokdo a jeho bledou fotografii si v komoře rád prohlížím, i když… I když ani já - pravděpodobně - nejsem gay.

Ale co víc?

Co by! Král hororu se narodil 20. srpna 1890 v Providence (USA) a bylo by mu tedy právě sto dvacet roků, kdyby ovšem tento nesporný géniusHoward Phillips Lovecraft svého oboru v pouhých šestačtyřiceti letech (a hele, náhodou mi je zrovna tolik, když píšu tyto řádky) nepodlehl tzv. Brightově nemoci spojené s rakovinou střev (15. 3. 1937).

Fascinující dílo ovšem zůstalo, i když do češtiny nejenom že pronikalo velice zvolna. Do češtiny prakticky až do listopadového převratu oficiálně neproniklo, a tak jsme si je mohli pročíst teprve v letech 1990-97. Tehdy vydané "SPISY H. P: LOVECRAFTA" mají jedenáct svazků a ilustroval je Kája Saudek. Na překladech se podílel i Ondřej Neff a jistě, nepopírám, už roku 1992 jsme se dočkali i Adamovičova perfektního výboru Šepot ve tmě a jiné hrůzostrašné příběhy (Mladá fronta) a roku 1998 následovalo Bezejmenné město (Aurora), a to opět díky Ivanu Adamovičovi, a roku 2002 ještě i soubor V horách šílenství (opět vydala Aurora), nicméně… Nicméně mi teď dovolte krátký pohled na oněch jedenáct sešitů vydaných kdysi dávno nakladatelstvím Zlatý Kůň ve spolupráci s Českou speleologickou společností v nákladu 5000 výtisků (tedy pokud byl náklad vůbec uveden).

Odpovědným redaktorem tohoto záslužného souboru byl Pavel Nosek… a prvních pět dílů z roku 1990 vyšlo "U příležitosti stého výročí narození autora". Ten vůbec první sešit se přitom jmenuje Dagon a jiné horrory a obsahuje mimo jiné i povídku Vyděděnec z roku 1921, která, myslím si, dokonale vystihuje onen autorův pocit vlastní ošklivosti - a zde až odpornosti, což je dotvrzeno i kratičkou, avšak naprosto údernou pointu. A v tomtéž úvodním svazku najdete ale třeba i Šepot v temnotách (1931), tedy vůbec jednu z nejlepších Mistrových próz…

Následovalo Volání Cthulhu a jiné horrory (tehdy se slovo horor smělo ještě psáti s dvěma rr) se známou povídkou Slavnost (1925) - známou ovšem i ze Stankovičova překladu, zatímco sem ji převedla Věra Frydrychová. Právě závěrečný odstavec Slavnosti jsem, musím zdůraznit, vždy vnímal jako tu pravou tresť vší lovecraftovské poetiky a využil ho proto přiznaně i v jedné své próze. Dovolím si citovat i zde:

"Ty nehlubší jeskyně," psal šílený Arab, "nelze lidskému oku prozkoumat. Jejich divy jsou podivné a hrozné. Prokletá je půda, kde mrtvé myšlenky ožívají a podivně se ztělesňují, a ďábelská je mysl, která se v žádné lebce nezdržuje. Moudře pravil Ibn Schacabao, že šťastná je hrobka, v níž žádný čaroděj neleží, a šťastné je v noci město, jehož čarodějové se v popel obrátili. A stará pověst říká, že duše zaprodance ďáblova nepospíchá ze své posmrtné schránky, ale krmí červa, který v ní hlodá, až ze zkaženosti vzejde odporný život a hloupí pozemští hrobníci ji sužují a strašně zvyšují její muka. Kopají velké jámy tam, kde by postačovaly zemské trhliny, a kráčet učí to, co by se mělo plazit."

2.

Kromě titulní povídky přeložil Ondřej Neff pro druhý svazek Lovecraftových Spisů i horor Krysy ve zdech, který je mimo jiné dokonalým příkladem inspirování se Poeovým Pádem domu Usherů, a to podobně, jako když Lovecraftův Chladný vzduch zase vychází z jiné známé Poeovy povídky Fakta v případu Monsieura Valdemara.

Další próza, jejíž titul s oblibou doslovně překládám jako Děs v Rudém Háku (ve Spisech 2 jako Děs redhookské čtvrti) jest pak uvedena i touhle citací z (dalšího) Lovecraftova oblíbence, Arthura Machena:

Kolem nás existují mystéria zla - i mystéria dobra. Podle mého názoru žijeme a pohybujeme se v neznámém světě plném jeskyň a stínů, kde sídlí obyvatelé soumraku. Člověk se snad jednou vrátí na stezku vývoje, jsem přesvědčen, že strašlivá tradice ještě nezanikla.

Aniž to Lovecraft přiznává, už Machen užil ta slova jako motto, a to motto k Velikému bohu Panovi. Taky poslední slova povídky pak patří mezi lovecraftoviny z nejryzejších, a hle (překlad Zdeňka Lyčky upravila Jarmila Emmerová):

"Ó příteli a noční společníku, ty, jenž máš potěchu z vytí psů a z rozlité krve, ty, jenž bloudíš mezi stíny hrobek, ty, jenž lačníš po krvi a děsíš smrtelníky, Gorgo, Mormo, měsíci s tisícem tváří, shlédni se zalíbením na naše oběti!"

3.

Druhý sešit uzavírá ovšem krajně naivní a dětsky nepravděpodobná povídka Alchymista, kterou Lovecraft zplodil už ve svých osmnácti letech… Poté ve Spisech následovala Hrůza v Dunwichi a jiné horrory i vč. sci-fi o neviditelném bludišti Ve zdech Eryxu (taky uveřejněné v Ikarii 6/1991). Děsivý tento příběh o pasti mimozemšťanů ilustruje známou skutečnost, že k záchraně chybívá jen osudová píď, a právě na tu píď bohužel často nemáme…

Ve svazku tři je ale dodnes skryta i próza Pickmanův model - a kdo nechce, ať tedy dál nečte, ale rovnou ocituji i další skvělé lovecraftovské finále (v překladu Lindy Bartoškové):

Nechtějte po mně, abych vysvětloval, nebo se dokonce svěřoval s dohady, co jsem to spálil. Neptejte se mě ani, co způsobilo to dunění, které Pickman chytře svedl na krysy. Víte, jsou určitá tajemství, která pocházejí až ze starých salemských časů, a Cotton Mather vypráví o ještě větších podivnostech. Víte, jak příšerně živé byly Pickmanovy malby - jak jsme se zajímali, odkud vzal ty obličeje. Nuže - na tom papíru nebyla žádná fotografie pozadí. Byla tam prostě příšera, kterou maloval na to hrozné plátno. To byl model, který používal - a pozadí tvořila pouze zeď sklepního ateliéru. Pane Boře, Eliote, on fotografoval skutečnost.

4.

V dalším, čtvrtém sešitě Spisů (nebo, chcete-li, spisků) Stín nad Innsmouthem a jiné horrory jsem kdysi našel i vůbec první povídku Lovecraftova mýtu Cthulhu Bezejmenné město (1921).

V pátém sešitě Barva z kosmu a jiné horrory zase odhalíte fascinující titulní prózu, o které si doopravdy myslím, že kdo ji dosud nepřečetl, jako by nebyl. Ani to ovšem pranic nemění na tom, že právě odsud chutě zacitoval Stephen King, když chtěl kvalitně ilustrovat, že s dialogy i přímou řečí míval tedy ctěný HPL zatracenej problém…

Onen pátý sešit obsahuje dále třeba i povídku Hrůzný stařec známou už českým čtenářům dávného Zábranova sborníku hororů Lupiči mrtvol (1970), uvedenou větou Angelo Ricci, Joe Czanek a Manuel Silva se rozhodli vykonat návštěvu u hrůzného starce, a končí větou Navíc do jeho sbírky přibyly další tři láhve, o které stařec musel bděle pečovat.

Prozradil jsem moc, co říkáte? Tak tedy ještě víc. Hrůzný stařec (s velkým H) je vícekrát zmiňován i v Lovecraftově povídce Podivný dům vysoko v mlze.

5.

Roku 1991 vyšel v Lovecraftových Spisech pouze jediný svazek, a to K branám Stříbrného klíče. Fantasy a horrory. Obsahuje jen tři prózy: Výpověď Randolpha Cartera, Snové putování k neznámému Kadathu a Stříbrný klíč, přičemž v poslední jsem našel i větu, kterou jsem si od těch časů mnohokrát připomněl a která (opět) charakterizuje autora NAPROSTO TOTÁLNĚ: Úžas pominul… a on zapomněl, že celý život je jen sada obrázků v mozku, u nichž není žádný rozdíl mezi těmi, které se zrodily ze skutečných věcí, a těmi, které se zrodily z vnitřních snění, a není proč cenit si jedněch víc než druhých.

6.

Teprve roku 1992 se na trhu vynořily další tři sešity Spisů, a to sedmý až devátý, přičemž tím sedmým se stal román Hory šílenství (už roku 1991 poprvé česky vydaný v děsuplné úpravě Petra Kachny jako V horách šílenství). Lovecraft byl jediný člověk, píše úvodem českého vydání Josef Škvorecký, který kdy navštívil zemi na jih od Jižního pólu - a vrátil se. Přeletěl Hory Šílenství v aeroplánu. My tam poletíme za ním. Tam je ta země, kterou hledal ubohý Poe, kam se dostal ubohý Pym, kam pronikl kapitán Guy. Daleko na jih od ostrovů Kerguelen. Dostaneme se tam…

Dodám, že ani tento Lovecraftův rozsáhlý (ne však nejrozsáhlejší) "majstrštyk" není nadále zfilmován, i když zasloužilý mistr hororu John Carpenter, kterého si všichni vč. Spielberga tak vážíme, se nás před pár lety pokusil malinko ošálit a vklínil do své efektní filmografie i jeden stejnojmenný film, i když - bohužel - o něčem úplně jiném…

7.

Osmý svazek Spisů Uvězněn s faraóny a jiné horrory obsahuje i z filmové verze (1985) známou povídku Herbert West: reanimátor anebo prózu Číhající děs (česky překládáno i Číhající u vchodu či Skrytý běs). A další povídku Hypnos uvedl kdysi bystrý a sečtělý Lovecraft tímto citátem z Baudelaira: A pokud se spánku týče, tohoto pochmurného zážitku všech našich nocí, můžeme říct, že lidé jdou den co den spát s odvahou, která by nebyla pochopitelná, kdybychom nevěděli, že pramení z neznalosti nebezpečí.

A titulní povídka svazku osm? Lovecraft ji spíchl jako tzv. ghostwriter pro kouzelníka Harry Houdiniho, který ji roku 1923 v časopise Weird Tales skutečně a bohorovně podepsal, i když byla tehdy uveřejněna pod názvem Pod pyramidami.

V dalším sešitě Spisů Sny v čarodějnickém domě a jiné horrory najdeme pak vedle Věci na prahu i ranou Lovecraftovu povídku Zvíře v jeskyni dopsanou (už) 21. dubna 1905 anebo naprosto báječný Přízrak temnoty (můj nejoblíbenější Lovecraft) připsaný Robertu Blochovi, který ovšem v příběhu vystupuje jako Robert Blake - a zapisuje si ve finále do deníku (v překladu Violy Lyčkové): … ale vidím věž ve tmě. Je v ní strašlivý zápach… převrácení smyslů… okenice na věžním okně praská a povoluje… Ia… ngai… Yvy… Vidím to - letí sem - pekelný vítr - titánská modročerná křídla - Yog-Sothothe zachraň mne - trojlaločné žhnoucí oko…

8.

A jsme skoro na konci. Na poslední dva sešity Sebraných spisů Howarda Phillipse Lovecrafta jsme si však všichni, jak asi taky vzpomínáte, museli poté počkat celé čtyři roky. Ale dočkali jsme se - a roku 1996 vyšel samostatně Případ Charlese Dextera Warda a taky jedenáctý a poslední sešit s titulem Stín z času a jiné horrory obsahující vedle pěti dalších povídek i čtyři fragmenty nalezené v Lovecraftově pozůstalosti a představující pokusy o záznam snů z let 1922, 1926 a 1934. Jestli si ale nyní chcete někdo naivně myslet, že těmito zlomky by končily i skutečné Sebrané a tedy kompletní Lovecraftovy spisy, šeredně se pletete. Kdeže! Mistrovo dílo (i včetně bezpočtu dopisů, které neúnavně rozesílal jako nějaký americký Foglar) je nedohledné jako oceán plný chaluh - a kdo se jím jednou počne přesto zabývat a ponoří se pod hladinu těch chaluh, nevynoří se vícekrát na smrdutou hladinu.

Taky já… se do Lovecrafta kdysi začetl… a nebudu se, prosím, hádat s nikým, kdo mi teď a tady bude o hlavu mlátit vším, co prý Howardovi chybí, protože si raději vychutnám i spolu s vámi vše, co Lovecraftovi naprosto nikdy nechybí a nikdy už více chybět ani nebude! Howgh. Anebo vlastně: húúgghhh!



zpět na článek