Neviditelný pes

OSOBNOST: Odešel Polanský - Pavol, Pavel, Paul

22.3.2010

Paul PolanskýKoncem minulého týdne přišla smutná zpráva z Vídně: 17. března odpoledne zemřel někdejší bubeník, dirigent, po roce 1968 hudební redaktor rakouské rozhlasové stanice Ö 3, Pavol Polanský (u nás psaný také Pavel, v Rakousku Paul). Letos v červnu by oslavil 85.narozeniny. Po válce patřil k zakládajícím osobnostem slovenského jazzu a taneční hudby a jeho jméno si mnozí pamětníci jistě vybaví například z etiket ještě standardních gramodesek Supraphonu, na nichž coby dirigent Tanečního orchestru bratislavského rozhlasu doprovázel řadu slovenských i zahraničních zpěváků - Olláryovou, Littmanovou, Rackovou, Kuchára, Robiče, Csíka a další. Supraphonský katalog z roku 1960 uvádí přes padesát titulů (!), počínaje slovenskými verzemi zahraničních písní Mademoiselle de Paris, Limelight, Blue Moon a konče původními tehdy vpravdě šlágry Prečo sa máme rozísť, Marína, Lísteček z brezy aj.
Na konci padesátých let se jako bubeník vrátil Pavol Polanský ke své velké lásce, jazzu. V šedesátých letech hrál v Bratislavském jazzovém kvartetu, založeném Ladislavem Gerhardem, pak v Bratislavském jazzovém štúdiu vedeném Braňo Hroncem, příležitostně působil také v legendárním SHQ a ve druhé polovině šedesátých let spolupracoval i se zahraničními soubory (např. s Klausem Doldingerem).
V roce 1983 jsme měli s mým bratrem příležitost poznat pana Polanského osobně, na jednom večerním posezení přátel ve vídeňském bytě výtvarníka Jana Brabence. Myslím, že ho potěšilo, když jsem mu říkal, co všechno o jeho muzikantské minulosti vím; přece jen jsem byl o dvacet let mladší než on. Byl pohodový, velice přátelský, a když jsem se mu zmínil o tom, že spolupracuji s Československým rozhlasem, hned mi nezištně nabídl libovolný počet elpíček, kterých prý má v rádiu "celou plnou skříň". Bohužel, druhý den jsme odjížděli a nebyl čas, musel jsem proto říct, že "až někdy příště". Netušil jsem, že žádné příště nebude. Panu Pavlu Polanskému jsem vděčný už jen za to, že si se mnou vůbec tenkrát většinu večera povídal. Také proto jsem po té smutné zprávě o jeho skonu oslovil několik muzikantů, aby se k mé vzpomínce na jejich skvělého kolegu přidali vzpomínkami svými. Z onoho jediného našeho setkání mám na památku tuto fotografii, poněkud rozmazanou. Jakoby byla předznamenáním, že ji jednou přiložím k nekrologu…

Ondřej Suchý

1 Polanský a autor, Vídeň 1983


MAX WITTMANN - hudební redaktor Českého rozhlasu Brno, skladatel, nehrající člen Orchestru Gustava Broma:
"Může za to vlastně Karel Krautgartner…Bylo to v roce 1992, kdy se poprvé v našem vysílání mohlo víc vzpomínat na Karla Krautgartnera, protože ta dvojka na konci znamenala rok narození (1922) i rok úmrtí (1982). Usmyslel jsem si, že pro ČRo III.,Vltava, udělám celý Páteční večer na téma Karel Krautgartner, ale ne z pohledu jeho působení v Československu, ale z pohledu jeho působení v emigraci. A k tomu jsem toho potřeboval vědět o hodně víc, než bylo dosud známo. A tak jsem si opatřil od jednoho bratislavského kolegy telefon na Pavla Polanského, o kterém jsem dosud věděl jen to, že vysílal na Ö 3 populární pořad Musik zum Träumen, který jsem asi jako každý z nás hltal denně u rádia po 23.00 hodině, že to byl kdysi špičkový československý bubeník, že dlouhá léta působil v bratislavském rozhlase jako redaktor, dirigent atd. a že od roku 1968 žije ve Vídni. Tak jsem s roztřepaným hlasem vytočil vídeňské číslo a přivítal mě vřelý a milý pán, který jako by otevřel svou náruč a nabídl mi své služby. Vypravil jsem se za ním brzy, natočil dlouhý rozhovor, vyrobil tříhodinový Páteční večer s mnoha atraktivními nahrávkami, které jsem získal z ÖRF a od něho, odvysílal s velkým ohlasem a tím to všechno začalo.
Od té doby jsme se pravidelně navštěvovali, vyměňovali muziku (já jsem si hlavně vozil desky i CD od něho), naše rodiny se spřátelily tak, že nakonec jsme vytvořili jednu velkou rodinu, jezdili na koncerty, na které bychom se normální cestou ani nedostali, na Vánoce jezdili na jeho nepřekonatelnou kapustnici a vůbec. Miloval Mikulov, kde jsme se scházívali na obědy, protože takového moravského vrabce prostě ve Vídni neumějí, ale taky kvůli tomu našemu společnému ‚Krautecovi', který se tam narodil a ve kterém se už 10 let konají vzpomínkové koncerty. Vždy se špičkovými kapelami z domova a díky Pavlovi také s muzikanty, kteří s ním ještě hráli v Big Bandu ÖRF a kteří do Mikulova stále jezdí.
Jeho znalosti a vědomosti, jeho pohled na svět byly pro mne lepší univerzitou než kdejaká prestižní hudební škola ve světě, proto se cítím jako nesmírně bohatý člověk. Nikdy nezapomenu na jeho slova, která mně říkal hned na začátku: ‚Neexistuje špatný vysílací čas. Vždycky záleží jenom na tom co v něm budeš hrát a říkat a ten posluchač si k němu cestu najde.' A měl pravdu.
Odešel moudrý a nesmírně ušlechtilý člověk, v červnu bychom určitě v Mikulově u Moravského vrabce slavili jeho 85.narozeniny. Jsem šťastný, že jsem ho v životě potkal."

Wittmannové a Polanský
(Na snímku je Pavel Polanský s Maxem Wittmanem starším a Maxem Wittmannem mladším.)

JOSEF VEJVODA - bubeník, skladatel, dirigent:
"Pavla Polanského jsem viděl poprvé v divadle Na Zábradlí, někdy začátkem 60. let. Bylo to pro mne malé zjevení. Hrál jinak než všichni ostatní, s velkým drajvem. Seděl nezvykle vysoko za bicími, skoro stál, až jsem si říkal, jak takhle může hrát? Určitě na mně měl pozitivní vliv. Poslouchal jsem ho i později, jako redaktora v pořadu Musik zum Träumen z Vídně."

JOHN PEAR (Václav Hruška) - muzikolog a majitel World Music Archives, žijící v Austrálii:
"Popravdě řečeno, poprvé jsem slyšel jeho jméno vyslovit až zde v Austrálii, když jsme se jednou v Double Bay bavili s Peter Best (Jurajem Berczellerem) o hudebnících, kteří odešli do emigrace, aby pak o nich dlouho nikdo nic neslyšel, pokud k tomu vůbec někdy došlo. Jako například někdejší vynikající trumpetista Dunca Brož, který po roce1948 zmizel beze stopy v Jižní Americe. (Dodnes o něm zasvěcenci tvrdí, že na svou dobu byl stylově daleko před Miles Davisem!) Juraj Berczeller, který zde před dvěma roky zemřel, hrál ve 40. létech v Tatra revue s Polanským v triu spolu s dnes již polozapomenutým F. Havlíčkem. Mám zde ale dodnes některé pozdější Polanského nahrávky na gramodeskách, které jsem vždy náruživě sbíral, což mne drží ve svých spárech až dodnes. Škoda pouze, že Pavlu Polanskému toho moc na gramodeskách nevyšlo. Jeden titul s Karol Ondreičku Quartet, druhý s Triem Ladislava Gerhadta a třetí s Polanského vlastním kvartetem, všechny tři pohromadě na jednom dnes již cenném EP singlu. Mám zde dále vzácnou nahrávku s jeho vlastním kvartetem na albu ČS. JAZZ 1964, a samozřejmě čtyři legendární tituly, které natočil s SHQ, mezi nimiž je i má oblíbená skladba ‚I'm Gonna Go Fishing' (Jdu si zarybařit). Proto když mne Polanského dlouholetý přítel Max Whittmann vyrozuměl o této smutné události, sáhl jsem na polici, na gramci jsem roztočil starou Supraphonku a do Brna jsem mu odepsal: ‚Děkuji za zprávu! Takže Polanský se rozhodl odejít si zarybařit do věčných tůní... Jsem člověk sentimentální a tak se právě v tuto chvíli večerní australskou buší rozléhá jeho 45 let stará nahrávka I'M GONNA GO FISHING. Takže ať berou!' - A musím tak trochu s hanbou dodat, že jsem se u této skladby poprvé po 45 letech pořádně zaposlouchal do bicích..."

VÁCLAV REZEK - bubeník:
"Je mi to moc líto, že Pavol už není mezi námi. Před týdnem jsem si přehrával desku ‚Československý jazz' a zrovna jsem na něho myslel!!! Je to zvláštní, jsou to roky, kdy k takové situaci nedošlo, že bych si zrovna na něho vzpomněl. Když jsme s Dášou (manželkou Dagmarou, zpěvačkou, dcerou zpěváka Rudolfa Cortése - pozn. O.S.) byli v květnu roku 1978 na měsíčním angažmá ve Vídni, tak jsme jej navštívili v Radiu Österreich 3, odkud vysílal krásnou muziku a my ji v Praze v noci poslouchali. Vyřizovali jsme pozdrav od Rudolfa Cortése. Měl z nás radost i z toho, že poznal Dášu. Já jsem mu dodatečně složil poklonu, že jsem jej obdivoval když hrál s SH kvintetem. Hezky jsme si zavzpomínali. V jeho kanceláři ležely hory singlů a on mi nabídl, jestli nějaké chci, ať si vyberu, že je hrajou jen jednou. Přivezl jsem si 30 kousků a mám je dosud, spíše jako památku na toto setkání."

Paul Polanský 1



zpět na článek